Recenze - Po většinu existence kinematografie obdivovalo publikum primárně herce. S příchodem internetu a diváků poučenějších než kdy dřív se ale začali stávat miláčci především z režisérů. A málokterý se stal miláčkem tak rychle jako Matthew Vaughn, jehož čtyři žánrově velmi odlišné snímky Po krk v extázi, Hvězdný prach, Kick-Ass a X-Men: První třída si získaly bezpočet příznivců.
Pseudobondovka Kingsman: Tajná služba je tedy jeho četnými stoupenci očekávána rovnou jako jeden z potenciálních filmů roku a nejspíš jím pro ně i bude. Doručuje vše, co slíbila, tedy sebeuvědoměle hyperaktivní jízdu napříč žánrem prošpikovanou vtipy a odkazy, podvracením i vyznáváním lásky všem klišé, kterým se smějeme, ale přesto jim propadáme zas a znovu.
Vypráví o přísně tajné britské organizaci zvané Kingsman s dvanácti superšpiony, kteří nezávisle na světových vládách udržují mír. A protože jeden z nich byl právě zabit, je třeba naverbovat nového člena. Každý z „rytířů kulatého stolu“, jak si přezdívají, vytipuje teenagera, aby se utkal o volnou pozici. Colin Firth si za kandidáta vybere mladého sígra s tváří Tarona Egertona, protože jeho otec mu kdysi zachránil život. Klidný průběh testů ale přeruší šišlající superpadouch Samuel L. Jackson a asi tušíte, co a jak se bude dít...
Malé klišé ven, velké zvětšit
Kingsman v základní linii následuje velmi klasický příběhový vzorec vstupu novice do elitního spolku, v tomto případě špionážní organizace evokující klasické bondovky.
My to víme, on ví, že my to víme, a my víme, že on ví, že víme, že to ví... A tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Vaughn bývá běžně popisován jako velmi variabilní režisér, protože každý jeho film naplňuje jiný žánr, ve skutečnosti ale dodržuje vždy jedno jednoduché, ale velmi působivé pravidlo: absolutní sebeuvědomění a tvorbu metahumoru tak okázalého, že už vlastně ani není „meta“.
Mnozí mu proto vytýkají, že jeho hrátkám a podvracení chybí sofistikovanost a existují jen samy pro sebe. Navíc si nelze nevšimnout, že přes všechno porušování „kusých klišé“ mu nic nebrání vlastně bezezbytku naplňovat „velká schémata“, tedy jeho vzpoura je v podstatě jen na oko a končí většinou tam, kde začala.
Není mnoho co dodat, protože pokud to někdy mělo být zakryto, v Kingsmanovi už si Vaughn na nic nehraje a z tohoto přístupu těží maximum. Zkrátka víme, že pokud se například dlouho mluví o tom, že padouši v bondovkách mají nekonečné monology o svých plánech místo rázné akce, směřujeme k okamžiku, kdy bude toto klišé co nejbrutálněji vytaženo a pokořeno. Jeho pokoření ale nestojí v cestě plynulému chodu příběhu tak, aby byl nakonec i přes brutální vsuvku dovršen.
Elitář? Každý a nikdo
Vaughn může i provokovat, protože hře s referencemi a metahumorem bere všechen její elitářský nádech.
Nejeden divák čerpá během podobných snímků uspokojení z pocitu, že referenci pochopil on, ale nepochopí ji každý. Nejspíš jste se i vy ocitli v situaci, kdy se v kině u náhodné komedie během méně podařeného vtipu začne někdo velmi nahlas afektovaně smát, aby dal svému okolí najevo, že pochopil odkaz na klasiku či klišé.
U Vaughnových filmů ale nejde reference nepochopit, jsou většinou nekonkrétní a polopatické. Vadilo by to, kdyby se snímek pokoušel vyvolat dojem autority vůči divákovi jako třeba Snyderův Sucker Punch. Bezprostřednost a upřímnost (nebo jejich iluze) ale působí do značné míry jako neutralizace všech výtek podobného ražení. Zkrátka nejde o elitářský film, jde o blbinu, která svému blbnutí zcela propadá a leckdy tak trochu ztrácí hlavu. Nechce být pro nikoho nepochopitelná, chce diváky spojovat. A na tom není nic špatného.
Kingsman: Tajná služba (80 %)
Pseudobondovka Kingsman: Tajná služba je fanoušky Matthew Vaughna očekávána jako jeden z potenciálních filmů roku a nejspíš jím pro ně i bude. Doručuje vše, co slíbila, tedy sebeuvědoměle hyperaktivní jízdu napříč žánrem prošpikovanou vtipy a odkazy, podvracením i vyznáváním lásky všem klišé, kterým se smějeme, ale baví nás zas a znovu. A Vaughn jim skládá poctu zobrazením všeho, co v nich chtěl vidět, ale nepoštěstilo se, protože by to bylo příliš krvavé, šílené, směšné, sprosté či nekorektní.
V podstatě není důvod pro jiný přístup. Pokoušet se vystavět soustředěnou dekonstrukci bondovek snad ani nemá smysl, protože to na všech úrovních udělaly už ony samy od těch parodujících (Dnes neumírej) přes redefinující (Povolení zabíjet, Casino Royale) až po Skyfall, jenž rovnou cyklicky prošel a shrnul celou historii série. Nemusíte být zkrátka Umberto Eco, abyste už principu bondovek zcela rozuměli – stačí je sledovat a vnímat jejich vývoj a sebereflexi.
A Vaughn se spokojí s pozicí toho, kdo jim složí poctu zobrazením všeho, co v nich chtěl vidět, ale nepoštěstilo se, protože by to bylo příliš krvavé, šílené, směšné, sprosté či nekorektní. Tím vším vlastně bondovky nepodrývá, naopak jim dotahuje kontury. Takže třeba těžko zpochybníme, že je snímek velmi šovinistický, ale vytýkat mu to? Jako vytýkat stroji času dobu, do níž vás vzal.
Pokud lze něco Kingsmanovi vytknout, tak že mu chybí i těch pár zlidšťujících momentů, jež dosud Vaughnovy snímky vždy obsahovaly. Na několika místech se o ně pokouší, už jde ale o přílišný konstrukt, takže nikdy nepůsobí přesvědčivě. Vší té řízené nekorektnosti chybí jakási kotva emočně umožňující sžití s hrdiny. Až tady, a nikde jinde, leží hranice, kdy se Vaughn už zapomněl ke škodě, a ne k užitku.
Kingsman: Tajná služba (Kingsman: The Secret Service). Velká Británie, 2014, 129 minut. Režie: Matthew Vaughn. Hrají: Colin Firth, Taron Egerton, Samuel L. Jackson, Mark Hamill, Mark Strong, Michael Caine, Sofia Boutella, Jack Davenport, Sophie Cookson, Corey Johnson, Lee Nicholas Harris, Christian Brassington, Bjørn Floberg, Edward Holcroft. V českých kinech od 19. února 2015.
Kamil Fila a Tomáš Stejskal recenzují filmy Kingsman: Tajná služba a Kobry a užovky v pořadu Týden v kině:
