Recenze - Snímek o soulové legendě Jamesi Brownovi je pozoruhodný tím, že se částečně vzpírá konvencím životopisných filmů. Oscary z toho ale cítit nejsou.
I když dostal snímek Get On Up český podtitul Příběh Jamese Browna, příběh je to poslední, co režiséra Tatea Taylora zajímá.
Oproti jeho předchozímu filmu Černobílý svět, jenž byl lineárním vyprávěním tematizujícím rasovou diskriminaci na přelomu šedesátých let v USA, se ve svém dalším počinu pustil na půdu ambiciózní biografie jedné slavné hudební legendy, která však vybízí k očekávání dalšího suchopárného akademického kalkulu.
Životopisy slavných osobností totiž vždy v době před svým uvedením zavánějí pojetím ušlechtilé a vznešené „nudy“, která divákům jednoduše zprostředkuje výňatky ze života interpreta, otře se o jeho nejpůsobivější momenty a nakonec před závěrečnými titulky shrne několik důležitých poselství a faktů, díky nimž se jedinec zapsal do historie své disciplíny.
Stejný přístup mohl jen stěží obejít snímek o Jamesi Brownovi, soulové a funkové legendě, která položila základy pro moderní populární hudbu a jejíž vlivy by šly vystopovat až ke zrodu r’n’b a hip hopu.
Taylor však známá témata a klišé podobných filmů umně zpracovává do netradiční formální struktury, která alespoň v rámci mainstreamové kinematografie (kam nepočítáme například experimentální životopisy Boba Dylana I’m Not There nebo Iana Curtise Control) funguje jako jisté ozvláštnění zavedené šablony (například Ray).
Netradiční, ale povědomé
Get On Up se totiž podařilo vyhnout neduhu v podobě lineárního vyprávění, které je většinou pro subžánr hudebního biopicu typické – srozumitelně a bez zbytečných pozastavování se v něm dají zachytit všechny důležité momenty umělcova života (nelehké dětství, proražení na scénu, kariéra, problémy s drogami apod.) a vytvořit tak výstižnou mozaiku pro každého diváka.
Rezignací na tradiční kauzální vazby ve vyprávění je Příběh Jamese Browna vlastně bez příběhu. Počítá s tím, že každý alespoň trochu ví, o koho se jedná, proto diváka nezatěžuje zbytečným představováním a rovnou ho vrhne do víru dění. Když se například hned v úvodu zestárlý zpěvák v teplákovce a s brokovnicí objeví v jedné ze svých společností, je jasné, že daná scéna neslouží jako uvedení do děje, nýbrž jedno ze základních vystižení Brownova nevyzpytatelného charakteru.
Střih do další scény však nesměřuje k začátku jeho života ani ke konci, ale někam doprostřed, tzn. válce ve Vietnamu, kde se zpěvák chystá na jedno ze svých vystoupení - ještě než ale vznese první slovo, režisér střihne do jeho problematického dětství na venkově s tyranským otcem. Jen co je malý James zmlácen, následuje scéna, v níž jeho starší já zpívá jeden z nejznámějších hitů I Feel Good, a tak dále…
Podobným způsobem je vlastně strukturován celý film. Tate Taylor a scenáristé Jez a John-Henry Butterworthovi (sci-fi Na hraně zítřka) se méně věnují narativu, ale více samotné osobnosti Jamese Browna, který přechází v diváckých sympatiích od politováníhodné oběti, arogantního „fracka“ až po geniálního umělce a baviče s nezpochybnitelným talentem.
Taková struktura však není náhodná, tvůrci staví jednotlivé scény do juxtapozice, která vytváří působivý kontrast mezi různými částmi Brownova života, dny jeho největší slávy (koncerty) a nejhoršími okamžiky (vězení, drogy).
Taylor si mnohdy vypomáhá i surreálnými snovými scénami nebo netradičním bořením čtvrté stěny a promlouváním k divákovi, což jen opět přidává k vykreslení charakteru interpreta, nikoliv k posunu v ději.
V Get On Up tedy můžeme vidět dost povědomé věci, které bychom nevnímali tak silně, nebýt nechronologického řazení událostí, jež vyvolává dojem ozvláštňujícího experimentu v mezích mainstreamového hudebního filmu.
Hudební i herecký koncert
U podobných snímků bývá obvyklé, že jsou hereckým koncertem jednoho herce v hlavní roli, který práci ostatních snižuje na úroveň druhořadých statistů. Joaquin Phoenix to potvrdil ve Walk the Line, Jamie Foxx v Rayovi, nyní přichází na řadu vycházející herecká hvězda Chadwick Boseman.
Herec, jenž loni ztvárnil skutečnou postavu prvního afroamerického baseballisty ve sportovním dobovém dramatu 42 (a v budoucnu si také zahraje prvního afroamerického superhrdinu Black Panthera), v Get On Up doslova prodělal další z působivých transformací v titulní postavu. Jedná se o jeden z těch výkonů, jejichž každá minuta na plátně je pro diváka potěšením a vždy se těší na další.
Boseman zde ztvárňuje Kmotra soulu od svých šestnácti až do šedesáti let a v každé roli je naprosto přesvědčivý, přičemž udivuje přesně naučenou dikcí, okoukanými pohyby, mluvou a zpěvem, což ještě na úroveň absolutní autenticity doplňuje práce maskérů. Až by se hodilo zvolat jedno z vybízejících se recenzních klišé „on Jamese Browna nehraje, on jím je“.
Je zde však na pováženou, zda není jeho ztvárnění vyhnáno až příliš do extrému – koneckonců, v průběhu skoro dvouapůlhodinového filmu má těch expresivních hereckých výstupů až moc, že to může zavánět úmornou snahou scenáristů přihrát mu příliš mnoho herecky vděčných momentů.
Get On Up - Příběh Jamese Browna (65 %)
I když pod fasádou dalšího z životopisných filmů o hvězdách amerického showbyznysu jisté ambice vidět jsou, jedná se nakonec o příliš čitelný a hlavně předvídatelný kousek, který se pokouší na přeskáčku řazenými událostmi vyvolat dojem netradičního počinu v rámci subžánru. Tato snaha vyšla tak napůl, proto více než na sílu tlačené poselství a zdánlivě nesouvisející scény tematizující rasovou diskriminaci utkví v hlavě Bosemanova dikce a v uších Brownův asi největší hit Get On Up.
Má ale cenu dále popisovat expresivitu herectví a nelinearitu vyprávění, když většina diváků půjde do kina hlavně kvůli hudbě? Ta naštěstí tvoří velkou a nezanedbatelnou součást filmu, v němž se scény z koncertů řadí k hlavním atrakcím. Pokud se v blockbusterech čeká na epické akční scény, tak se v Get On Up čeká na legendární Brownovy písně v labužnicky natočených vystoupeních. Ostatně jinak by ho asi neprodukoval Brownův velký obdivovatel Mick Jagger.
Potěší navíc, že v mnohých případech nejde jen o pár slok, ale rovnou o celé písně od začátku do konce. Film si tak lze užít i na jednoduché bázi hudebního spektáklu a ostatní, relativně podružný sled volně propojených scén ze života brát jako bonus.
I když pod fasádou dalšího z životopisných filmů jisté ambice vidět jsou, jedná se nakonec o příliš čitelný a hlavně předvídatelný kousek, který se pokouší na přeskáčku řazenými událostmi vyvolat dojem netradičního počinu v rámci subžánru. Tato snaha vyšla tak napůl, proto více než na sílu tlačené poselství a zdánlivě nesouvisející scény tematizující rasovou diskriminaci utkví v hlavě Bosemanova dikce a v uších song Get On Up.
Get On Up - Příběh Jamese Browna (Get on Up). USA, 2014, 139 minut. Režie: Tate Taylor. Hrají: Chadwick Boseman, Nelsan Ellis, Viola Davis, Taraji P. Henson, Craig Robinson, Octavia Spencer, Jill Scott, Tika Sumpter, Dan Aykroyd, Keith Robinson, Lennie James, Nick Eversman, James DuMont, Fred Melamed, Aloe Blacc, Ahna O'Reilly. Premiéra v českých kinech 13. listopadu 2014.
