Recenze - Kurva se neříká – tvrdí podtitul volného pokračování kultovní komedie Dědictví aneb kurvahošigutntag. Ale přesně tímhle jadrným slovem by si jeden rád ulevil po zhlédnutí filmu, v němž se opět po dvaadvaceti letech setkáváme s buranským milionářem Bohušem v podání Bolka Polívky. V tomhle filmu, v němž se na poetiku Věry Chytilové pokusil navázat Robert Sedláček, nefunguje nic tak dobře jako v jedničce.
Hlavní problém sequelu spočívá v tom, že z postavy naivního vidláka Bohumila z prvního dílu se v aktuálním snímku stalo téměř alter ego samotného valašského krále.
Je pravda, že mediální obraz Bolka Polívky často splýval s jeho nejpopulárnější rolí a sám herec toho dokázal dobře využít třeba ve filmových reklamách. Ale ten posun v Sedláčkově filmu směrem k Polívkově osobní hořko-smutné zpovědi zavání trochu vytunelováním původního charakteru.
Oškubat Bohuša
A tak tu máme příběh o dvojici hamižných právníků (Karel Heřmánek a Ivana Chýlková), kteří chtějí Bohuša jednak oškubat, když mu chtějí vnutit koupi zchátralého zámku, a když se to nepodaří, chtějí poslat našeho hrdinu do exekuce kvůli několik let starému, údajně nesplacenému dluhu.
Značná část filmu se přitom odehrává přímo na Farmě Bolka Polívky, která byla už v době natáčení kvůli desetimilionovým dluhům v konkurzu. To není podobnost čistě náhodná, stejně jako fakt, že Polívka tentokrát obsadil do role své filmové dcery, která drží nad Bohušem ochrannou ruku, svou dceru Anču. Kromě finančních strázní se pak většina slovních vtipů týká Bohušova pití, respektive toho, jak své pití bagatelizuje, což je další Polívkovo osobní téma.
Bohušova postava je tak v druhém Dědictví značně nekonzistentní. Chvílemi se jí Polívkovi coby scenáristovi daří držet v mantinelech dobráckého venkovana z prvního dílu, chvílemi je ale mnohem moudřejší a trousí ledabyle duchaplné bonmoty, jako by do něj vstoupil duch valašského pábitele z Olšan.
Stejně jako v prvním dílu dostává Bohuš do rozpaků svou boratovskou neomaleností současné zbohatlíky a příslušníky VIP společnosti. Ale žádná z těchto scén nemá potřebný satirický osten a nepojmenovává znaky doby jako se to povedlo Věře Chytilové.
Epizodický scénář implantuje značně mechanicky do děravého děje motivy z prvního dílu. Lásku k Irence nahrazuje v pokračování podobný motiv platonického vztahu k herečce Rovnerové (Jitka Čvančarová), ale i potenciálně vděčná sekvence, v níž Bohuš kvůli své domnělé múze naruší průběh přímého přenosu fiktivní obdoby Stardance, je natočena zoufale unyle a bez nápadu.
Když už jsme u Irenky – jedné z hlavních postav původního snímku: opravdu není jasné, proč se ve filmu vyskytuje. Její představitelka odmítla roli přijmout, a proto se ve filmu objevuje dvakrát na pár vteřin – na dálku několika desítek metrů - její jakási blonďatá dvojnice. Pro děj nejsou tyhle výstupy ani trochu podstatné, a mohly by se bez mrknutí oka vyškrtnout.
Stojí ale za nimi podle mého záliba Roberta Sedláčka v takzvaných zcizovácích, jak tomu sám říká. Jsou to nápady, které vytrhávají vyprávění z plynulého tempa, a vyvádějí diváka ze zóny komfortu. Patří mezi ně třeba scéna, kdy se v bazénu na olšanské farmě bez zjevné příčiny rozkmitá elektrická plastika koně.
Z množství podobných WTF momentů je zřejmé, že sám Sedláček se necítil při natáčení úplně komfortně. Scénář se sice zabývá tématy stárnutí a vztahu k alkoholu, které jsou režisérovi blízké, ale poetika lidové řachandy už asi méně.
Zákonitosti žánru komerční komedie se Sedláček snaží ironizovat, jako třeba v dialogu propagujícím bezpečnostní dveře, u nichž se objeví označení product placementu. Nebo třeba ve scéně s Karlem Gottem, jehož kameo tu nemá žádnou jinou funkci, než mít šanci dát božského Káju do trailerů a přilákat do kina nějaké to množství diváků navíc.
Vymazat část dluhů
Bohuš se ve scéně s Karlem chlubí Zlatému Slavíkovi svým obřím kýčovitým portrétem na koni, což je narážka na to, že Gott maluje podobně příšerné obrazy. Je to ale narážka tak jemná, že ji valná většina diváků z cílové skupiny filmu nepochopí.
Dědictví aneb Kurvaseneříká (40%)
Sedláčkovo Dědictví patrně nedozraje tak, jak se to stalo u původního filmu Věry Chytilové, z něhož se po letech vyklubal jasnozřivý popis éry raných devadesátek. Je zkrátka méně vtipné a místo stavem společnosti se ve scénáři Bolek Polívka zabývá samolibě sám sebou a svým životním pádem. Nebuďme ale přísní: tohle Bohušovo zmrtvýchvstání má za účel pomoci Mistrovi vymazat část dluhů. A pokud se to podaří, tak svůj účel splnilo.
Na rozdíl od Chytilové není Sedláček schopný vtisknout Dědictví nějakou výraznější stylistickou tvář. Nejen v titulkové sekvenci, ale hodně často v průběhu filmu, se uchyluje k úchvatným leteckým záběrům moravské krajiny, což čtu jako implicitní autorský postoj, který bych osobně pojmenoval jako: „Na rozdíl od Trošky a podobných patlalů mám v tom filmu alespoň hezké obrázky.“
Sedláčkovo Dědictví patrně nedozraje tak, jak se to stalo u původního filmu Věry Chytilové, z něhož se po letech vyklubal jasnozřivý popis éry raných devadesátek.
Je zkrátka méně vtipné a místo stavem společnosti se ve scénáři Polívka zabývá samolibě sám sebou a svým životním pádem. Nebuďme ale přísní: tohle Bohušovo zmrtvýchvstání má za účel pomoci Mistrovi vymazat část dluhů. A pokud se to podaří, tak svůj účel splnilo.
