Recenze (MFF KV 2015) - Filmem Domácí péče debutuje v českém filmu nové jméno, které bude dobré sledovat. Dosud reklamní režisér Slávek Horák udělal při výběru látky na svůj první celovečerák to nejpřirozenější, co mohl. Inspiroval se svou rodinou a prostředím jihomoravského venkova, kde vyrůstal. A největší devízou jeho příběhu o ženě, která se celý život starala o druhé a která se po oznámení smrtelné diagnózy začne starat i sama o sebe, je právě to, že působí zcela přirozeně, uvěřitelně a civilně.
Domácí péče je tragikomedie, což je možná ten nejtypičtější český filmový žánr. Horákův film ale do něj přináší docela svěží vítr. V tuzemském filmovém rybníčku totiž nevzniká tolik filmů, které by se zabývaly umíráním a vyrovnáváním se se smrtí, asi už jen proto, že je to téma v české společnosti zvláštně odsunuté na okraj. Když už, tak vznikají dramata, jako byl v poslední době třeba snímek Jako nikdy Zdeňka Tyce.
Ale Domácí péče sice bere otázku, co udělat se životem, když vám zbývá na tomto světě jen pár měsíců, se vší vážností, přitom ale pro odlehčení přináší řadu komediálních situací. Nebo by se to dalo obrátit: Domácí péče je divácky vstřícná komedie se známými herci a s potenciálem oslovit široké masy, která ale mezi vděčné hlášky a gagy podvratně vmísila melancholické a existenciální tóny.
Manželský pár Vlasta (Alena Mihulová) a Laďa (Bolek Polívka) nejsou hrdinové stereotypičtí, ale spíš typičtí. Typičtí pro generaci rodičů Husákových dětí, mezi něž patří sám režisér. Vlasta celý život někomu obětovala – jako ošetřovatelka svým pacientům, rodině i manželovi, kterému dělá doma veškerý servis. Nebere svůj úděl nijak útrpně, takhle je na to celý život zvyklá. Ve vztahu s Laďou není vřelost ani intimita, to je přece po těch letech taky normální. Přitom je ale vidět, že se mají nějakým navyklým způsobem rádi. Koneckonců co jim také zbývá, jejich jediná dcera Marcela (Sára Venclovská) se odstěhovala do Prahy a na návštěvu jezdí jednou za uherský rok.
Pak ale přijde ta nenadálá diagnóza bez příznivé prognózy. Skeptické Vlastě do života vstoupí léčitelsky nadaná dcera jednoho pacienta (Tatiana Vilhelmová) a esoterická lektorka (Zuzana Kronerová) a vnuknou jí docela logickou otázku: nestálo by za to zkusit v kritické situaci začít se věnovat hlavně sama sobě?
Ne že by Domácí péče byla bez chyb, pár vtipů je poněkud toporných (jiné jsou zase skvělé), trochu skřípe přesvědčivost při vykreslení esoterické komunity a jejích praktik a režisér možná mohl odolat pokušení obsadit se do malé role Marcelina partnera Roberta (nebo v ní alespoň nemluvit). Ale Horákovi se dá vytknout poklona, jak elegantně své nelehké téma protáhl četnými nástrahami, které na něj cestou čekaly. Scénář se vyhýbá svodům sentimentality a přitom je citlivý a dojemný. V poslední čtvrtině nenápadně emocionálně graduje a v závěru přináší přesvědčivou katarzi.
Režisér je empatický a smířlivý ke svým hrdinům, což jsou koneckonců i vlastnosti jeho hlavní hrdinky. A podobně jako ona všem kolem sebe, tak i Slávek Horák věnoval svým postavám péči skoro domácí. Ony mu na oplátku pod rukama ožily tak, že se vám je nebude chtít opouštět.
