Recenze - Filmem Do Říma s láskou pokračuje Woody Allen v sérii svých filmových pohlednic z různých evropských metropolí. Zpráva, že se po úspěšné zastávce v bohémské Paříži vydal newyorský neurotik do věčného Říma, mohla vzbuzovat naděje.

Vždyť filmem z turistické chlouby na březích řeky Tibery mohl Woody vzdát poctu městu, jehož proměnlivou krásu zachytil - hlavně ve Sladkém životě a polodokumentární fresce Řím -  jeden z jeho největších oblíbenců Federico Fellini.

Jenže přestože čtyři prolínající se, ale navzájem nesouvisející příběhy z Allenova filmu spojuje se Sladkým životem téma slávy a povrchnosti celebrit, na rozdíl od svého vzoru se Woody vystižení pulzujícího tepu velkoměsta nepřiblížil. Místo zachycení genia loci nabízí obrázky jako z turistického bedekru, což ještě podtrhuje hudební doprovod skládající se z operních nápěvů i nasládlého italského popu.

Foto: Luboš Vedral

Bonmoty pro sebe sama

Držitel letošního Oscara za scénář k Půlnoci v Paříži ale tentokrát selhává i jako autor příběhu a dialogů. V posledních letech se mnohdy stal terčem kritiky za ploše napsané postavy a tezovité nepravděpodobné zápletky, ale v „Římě" vystupuje ledabylost jeho psaní výrazně na povrch. Jako by Woody tentokrát horko těžko doloval nápady z poznámkových notesů: i absurdní miniatury, jako je ta s Robertem Benignim, která by potěšila v podobě pětiminutové hříčky, natahuje na půlhodinovou stopáž.

Ne že by Allen ztratil smysl pro humor. Film nabízí pěknou řádku zapamatovatelných bonmotů (z nichž naprostou většinu Woody připsal své postavě) a některými pasážemi filmu se prolíná odér čiré absurdní směšnosti, která je docela osvěžující. Dvě ze čtyř epizod jsou výrazně snesitelnější než ty zbývající, i když i v nich se objevují jen zřídkavé momenty zasahující do průměru Allenova tvůrčího standardu. 

Každá z nich ale obsahuje rušivé elementy, které naznačují, že Allen po scenáristickém vzepětí s Půlnocí v Paříži jel při psaní svého nového filmu na autopilota.

Foto: Aktuálně.cz

Nejvíc rozpaků vzbuzuje segment, v němž se Roberto Benigni jako bezejmenný italský človíček z lidu stane z ničeho nic celebritou, jeho dům začnou obléhat paparazziové a média se zajímají o nejbanálnější detaily jeho každodenního života. Monty Pythoni by z takové situace asi vytěžili použitelný skeč, ale Allen celou situaci inscenuje jako podivnou a bezzubou satiru o moci médií a přirozené touze být obdivován.

Foto: Aktuálně.cz

Skoro stejně mimo je i povídka o mladém italském páru (Alessandro Tiberi a Alessandra Mastronardi), jejichž vztah projde zkouškou. Dívka stráví den se slavným italským hercem a téměř mu vleze do postele a mladík zažije sexuální zasvěcení na snobské garden party od luxusní prostitutky (Penelope Cruz v další ze svých diblických kreací).

Je opět velmi křečovité a banální, co nám Woody říká o smetánce a co si myslí o vztazích a sexu. Jeden gag je postaven na tom, že luxusní call girl spí pravidelně s minimálně polovinou ženatých mužů na večírku, druhý na tom, že počestná dívka podlehne touze vyspat se slavným mužem, i když jím je totálně nevzhledný a otylý slizák.

Řím bez berličky

Mnohem lepší je epizoda, v níž se Alec Baldwin coby o dvacet let starší alter ego mladého architekta v podání Jesseho Eisenbergha projevuje coby poradce v milostném trojúhelníku. Jenže tady buď zasáhl nějaký Woodyho škodolibý autorský záměr, nebo je to opět ledabylost: člověk skoro nemůže jinak, než soustředit se na to, jak jsou dvě talentované herečky obsazeny do protiúloh, které jim vůbec nesedí.

Foto: Aktuálně.cz

Ellen Page má co dělat, aby věrohodně ztvárnila afektovanou, sebejistou a do sebe zamilovanou herečku a emotivní Greta Gerwigová, která zazářila třeba vedle Bena Stillera ve filmu Greenberg, tady ztvárňuje unylou přítelkyni, jíž scénář předepisuje charisma říčního pulce.

Nejpropracovanější postavu si Allen v poslední povídce zahrál sám. Jeho kreace neurotického operního režiséra na penzi dokazuje za prvé, že tenhle bývalý profík v žánru na stojáka má pořád i v pokročilém věku skvělý cit pro načasování gagu a pouhými gesty a mimikou dokáže v publiku na požádání vyvolat salvy smíchu.

Člověk může jen litovat, že před třemi lety přepustil místo misantropického hlavního hrdiny ve filmu Užívej si, co to jde Larrymu Davidovi.

Film by zvedl o několik desítek procent. V povídce je také obsažen nejlepší nápad snímku: scény se sprchovým koutem na divadelní scéně mají sílu uchovat se v divácké paměti.

Allen tady hraje turistu, který trpí různými klišé o Italech, a je docela příznačné, že jako režisér série „pohlednicových" filmů staví své zápletky na podobných stereotypech.

V Půlnoci v Paříži měl Allen jednodušší pozici: nezhmotňoval ani tak město a jeho konkrétní život, ale jeho idealizovanou verzi z počátku minulého století, romantický sen o bohémské Paříži za časů Hemingwaye. V Římě žádnou podobnou berličku nemá.