Recenze - Dechu života se podařilo v očích dobového publika dosáhnout kýžené rovnováhy mezi tradicí a inovací, kterou už následující Povolení zabíjet nevybalancovalo. V Dechu života se Bond - poprvé s tváří Timothyho Daltona - skutečně rozzuří jen jednou a možnost odchodu z tajné služby pouze naznačuje, když pochvalně kvituje možnost výpovědi.
Jinak zůstává navzdory emocionálním posunům a jisté tvrdohlavosti vůči svým šéfům loajální. V dalších ohledech však tvůrci co do obratu k flemingovské tradici došli mnohem dál, než se dalo v roce 1987 čekat.
Směrť špionam
Dech života ani náznakem nenavazuje na kvazikomiksovou poetiku křiklavě sebeironických eskapád z mooreovského období. Vrací se ke špionážní tematice, která se v posledních sedmi bondovkách objevovala jen střídmě a s nadsázkou (Agent, který mě miloval nebo Jen pro tvé oči).
Od vesmírných bitev, padouchů s ocelovými zuby, vúdú a rvaček s geneticky zmutovanými génii nad San Franciscem se Dech života obrátil ke studené válce, železné oponě, přeběhlíkům a tajným ruským operacím.
Hned na začátku kdosi zavraždí při vojenském cvičení - jehož se účastní i Bond - několik britských agentů a zanechá u nich cedulku Směrť špionam. To je název dávno uzavřené tajné stalinské operace z nejkrutějších dob studené války, kdy se systematicky vraždili cizí agenti. A nejde jen o vstup historie do bondovského filmového univerza, protože Směrť špionam bylo oblíbené Flemingovo téma už od debutu Casino Royale.
I východiskem zápletky je volně adaptovaná Flemingova povídka. Bond má v Bratislavě zastavit ostřelovačku, která se údajně chystá zabít vysoce postaveného ruského agenta KGB Koskova před jeho sběhnutím na Západ. Jenže něco se mu nezdá a místo likvidace jí jen vystřelí zbraň z ruky.
Koskov pak Britům prozradí, že šéf KGB Puškin znovu rozjel operaci Směrt špionam. Dlouho však Koskov na Západě nepobude a je unesen Rusy zpět. Bond se vrátí do Bratislavy pro údajnou ostřelovačku Karu, z violoncellistky se však vyklube naivní Koskovova milenka. A 007 pomalu rozplétá síť špionážních a mocenských her.
Moderní hrdina
Od druhých Srdečných pozdravů z Ruska si bondovky nedovolily přijít s tak komplikovanou špionážní zápletkou. Těžko si lze představit, že by ve filmu mohl hrát žoviální bonviván Roger Moore, který byl jistě zábavný akční hrdina, ale drsného tajného agenta mu nikdy moc věřit nešlo.
Naopak Timothy Dalton, který mnohem víc než poněkud přímočarý šarm a kaskadérské kousky používá především chladný rozum, do fikčního světa Dechu života zapadl zcela bez potíží. Zapojuje civilní herecký styl, pečlivě rozmýšlí každý krok a překvapivě cynicky si hraje s city poněkud pošetilé bondgirl.
Bond sice v průběhu hlavního děje nedovádí každou chvíli s nějakou jinou ženštinou a zůstává přísně monogamní, nicméně tím genderová inovace v Dechu života skončila. Kara Milovy zůstává sveřepě naivní a navzdory nezpochybnitelné roztomilosti víc věcí pokazí, než napraví, ačkoli v ní Bond nakonec najde nefalšované zalíbení (koneckonců, je fakt odvážná a… pěkná).
Akční scény? Počkejte si
Daltonovo pojetí bondovské figury dává zapomenout na skutečnost, že posílení důrazu z atrakcí na vyprávění výrazně omezuje očekávanou kanonádu (totálně přepálených) akčních scén a film se nejvíc soustředí na dialogové výměny. A když akce, tak hlavně intertextová - budeme odkazovat na (nejen) bondovské filmy.
Kromě pěstních soubojů v omezených prostorách připomene rané bondovky velmi staromódně střižená scéna útěku přes československé hranice do Rakouska. Bond poslouchá slovenské policejní vysílání a zapojí několik triků ve svém autě (rakety za předními skly, lyžiny a turbomotor).
Je však pro Dech života typické, že přes superskvělé vybavení auta od Q těží nejvtipnější moment z prosté schopnosti improvizace. Bond potopí vůz Veřejné bezpečnosti na zamrzlém jezeře, když jednoduše ostrou hranou kola s rozstřílenou pneumatikou rozřeže led.
V roce 1987 už měl ale Bond i vážného konkurenta ve svém vlastním následovníkovi Indiana Jonesovi a tentokrát se karta obrátila. Rozsáhlá akční scéna v Afghánistánu s vězením, koni, mudžahedíny a letadlem k americkému archeologovi jednoznačně odkazuje.
Ostatně Dech života stylově předznamenal tendence, které v posledních letech naplňují Bourne i Bond - a 007 z toho vychází poněkud nespravedlivě jako „kopírka". Příznivci agenta Jasona Bourna budou třeba překvapeni, že zuřivá „hopsavá" honička po střechách Tangeru se skoky ze střechy na stěnu (a balkon) protějšího domu byla už v první „daltonovce".
Za předchůdce tzv. „bourne-trendu" lze považovat i elegantní průnik ruského zabijáka na hrad obsazený britskou tajnou a následný brutální (nejen) pěstní souboj v jeho útrobách. Jenže ani tyto nápady tehdy nebyly nové a upomínaly na Srdečné pozdravy z Ruska, kde podobně efektivně britské agenty likvidoval zabiják Grant (s občas podobně rychlým střihem, jaký znáte z Bourna).
Tradiční i nové
Může působit ironicky, že se bondovská série k tematice špionů, studené války a mezinárodních konfliktů plně obrátila v době, kdy už se letitý konflikt chýlil ke konci a sovětské impérium se pomalu rozpadalo.
James Bond se však tímto krokem po letech tápání obrátil k vlastní tradici, ale současně se ještě nesnažil vytvářet vlastní svéráznou alternativu dobovým kinematografickým cestám, jak tomu bylo v následujícím Povolení zabíjet.
Dech života nabízí rychlejší střih, racionálně uvažujícího a emotivnějšího hlavního hrdinu, komplikovanou špionážní zápletku a dokonce sofistikované odkazy nejen na vlastní sérii, ale i na historii kinematografie (zejména na Třetího muže při scéně v Prateru).
Ze zpětného pohledu uzavírá jakési „moderní" období bondovských dějin, kdy se souběžně s Daltonovým nástupem série vydala na cestu inovací, provokací, pokusů, omylů a návratů zpět. Těch následujících třiadvacet let a osm filmů pak vlastně představuje zrychleně převinuté dějiny celé série.
Na konci 80. let provokativní daltonovky představují v moderní éře jakousi „klasiku", na kterou navázala brosnanovská série. Ta se ale samopožíracím způsobem dostala do stejné slepé uličky jako poslední mooreovky - a dva craigovské filmy se vrátily zpět k daltonovským normám a Flemingovi podobně jako daltonovky odkazovaly k raným 007-filmům a… Flemingovi.
Od příštího týdne pokročíme na cestě zpět do éry, která už pro současné nové diváky akčních filmů (a bondovek) představuje skutečnou minulost a radikálně odlišnou estetiku, než sami ze žánrových filmů znají.
Přivítáme důchodce Moora, který musí zachráněné ženy rychle předávat do náruče hasičů, protože jinak by mu křuplo v zádech… ale nebojte, dál to bude o lepší.
| Dech života | |
| The Living Daylights | |
| Žánr: | Akční, Dobrodružný, Thriller |
| Režie: | John Glen |
| Obsazení: | Timothy Dalton, Maryam d'Abo, Jeroen Krabbé, Joe Don Baker, John Rhys - Davies, Art Malik, Desmond Llewelyn, Geoffrey Keen, Walter Gotell, Caroline Bliss, John Terry, Virginia Hey, John Bowe, Robert Miranda, Simon Crane ad. |
| Délka: | 130 minut |
| Premiéra ČR: | 15.02.2010 |
