reklama
 
 

Recenze: Cigán manipuluje diváky a budí nevhodné pocity

18. 7. 2011 16:00
Šulík chtěl být obyčejný, ale sám si to podkopal

Recenze - Film Cigán režiséra Martina Šulíka vstpoupil do českých kin hned se dvěma soškami z festivalu v Karlových Varech; i kvůli tomu se kolem něj našlapuje velmi opatrně.

Zda šlo o hodnocení uměleckých kvalit, nebo spíše o humánní (a v případě ocenění výkonu náctiletého neherce Jana Mižigára snad i humanitární) gesto, se může stát předmětem diskusí. Ty ovšem dosud veřejně neprobíhají - a ty neoficiální, internetově anonymní se ihned svezou k odpudivému rasismu, kde předvídatelně nejde o dílo, ale pouze o fakt, že byl natočen film o Romech.

S malým odstupem bych se tedy pokusil zopakovat a doplnit, v čem vidím problematičnost tohoto česko-slovenské koprodukčního snímku. Jak už jsem psal v karlovarském blogu, režiséra Martina Šulíka mám velmi rád, zvláště kvůli stylizovanému dokumentu Klíč k určování trpaslíků, jenž rekonstruuje deníky zapomenutého filmaře Pavla Juráčka.

Líbil se mi i Šulíkův poslední hraný film Sluneční stát - možná nejlepší sociálně kritický film nultých let nového milénia, jaký v Česku vznikl. Sluneční stát sice taky lehce podléhá zdejší módě hledat za každou cenu v bídě nějakou poezii, zároveň se bojí být radikální a chce dávat i naději (takže je na konci hravě a symbolicky otevřený: nezaměstnaní hopsají jako šťastné děti na trampolínách). Ale ve vykreslení celkové situace lidí zdejší „dělnické třídy" je věrný a nesentimentální.

Abstrakce Roma

Nový Šulíkův ovšem představuje učebnicovou ukázku pseudohumanismu, který je většinou vedlejším nezamýšleným účinkem dobré snahy.  Už obecný název dokazuje, že Šulíkovi nejde o živou konkrétní postavu, ale jen o jeho idealizovanou abstrakci Roma.

Původně jsem napsal, že celý film je sice ušpiněná, ale stále vlastně jemná folkloristická vyprávěnka o hodném chlapci, který má jen tu smůlu, že žije ve špatném prostředí. Dnes bych to poupravil tak, že snímek se snaží i ukázat, že spojení Romové=špína zas tak příliš neplatí; alespoň v případě cikánských osad, kde ve skutečnosti ženy neustále perou a uklízejí. Zdejší muži také pracují víc, než by se možá zdálo (např. sbírají dřevo, aby bylo čím topit) - jen to není práce, která by vydělávala peníze.

A stejně tak hlavní hrdina ovlivněný zemřelým otcem, jenž se dal na víru a pokání, není neživotně zidealizovaný; přese všechnu snahu normálně pracovat a nekrást se nakonec dostane ke zločinům, ať už se jen přichomýtne nebo je k nim donucen. Film tedy vypráví hlavně o těžkém boji o to být dobrým člověkem.

Věřím také tomu, že původní scénář byl upravován tak, aby seděl obsazeným nehercům a že scény z romské osady byly při natáčení kontrolovány zdejšími lidmi tak, aby vyznívaly autenticky. Problém je ovšem spíše se scénami mimo osadu a mimo kolektiv. Tam se hraje variace na Hamleta (chlapci zabijí otce a on se s tím vyrovnává), trochu taky Romea a Julii (zamiluje se do dívky z jiného, byť ne úplně nepřátelského klanu) a trochu na občanskou výchovu.

Uznávám a beru to jako nejtěžší břímě recenzentů, že v případě psaní o filmech, které se dotýkají problémů rasismu, případně představování života etnických menšin, člověk prozrazuje něco o svém vlastním rasismu, který máme každý tak trochu v sobě - pokud ne vštípený médii, tak minimálně na úrovni evolučního reliktu.

Manipulace s publikem

V případě Cigána Šulíkovi zazlívám, že jeho pokus manipulovat publikem prostřednictvím hodného Roma a hodné etnografky ve mně budil zcela nevhodné pocity a každý další „pozitivní příklad" mě zpětně nutil myslet na negativní stereotypy. Jinými slovy, každá scéna bujarého veselí a romské sounáležitosti mě nutila myslet na to, kde na ony radovánky tito Romové berou peníze.

Film mi připadal nejenom uhlazený (mluví se zde podle mých zkušeností příliš slušně), ale chvílemi i scenáristicky nesmyslný a kýčovitý. Např. hlavní padouch, otčím Žigo, neustále jezdí autem a šmelí s různým zbožím. Na konci vyjde najevo, že má „papíry na hlavu", tudíž by logicky ani neměl mít řidičák a je nesmysl, že by ho za ta léta nikdy nechytila policie.

Bílí dokumentaristé, kteří jezdí fotit do osady, poznají hlavního hrdinu Adama, když jde s kapucí na hlavě zády k nim po silnici, zastaví autem přesně u něj a v následující scéně mu věnují nové boty (jako kdyby věděli, jak velkou má nohu). Adam přichází do domu, kde sedí v místnosti jenom matka, škrábe brambory a kouká se na televizi na wrestling (!).

Farář, který vede boxerský kroužek, ihned poté, co uprostřed tréninku prohodí s Adamem pár slov, zapíská na píšťalku že „pro dnešek konec" (čímž hrubě odstaví na druhou kolej spousty dalších kluků). A dalo by se pokračovat… Necitlivost k detailům a návaznosti jen s cílem dohrát do konce velký tragický příběh trčí z Cigána velmi bolestně.

Martin Šulík o svém filmu v rozhovorech tvrdí, že nechce Romy mytizovat, folklorizovat ani romantizovat, ale že mu šlo o pravdivé zachycení jejich života v romských osadách na východním Slovensku. Jenomže právě snovými scénami s duchem mrtvého otce se snímek přibližuje mýtům. Motivy s ukradenými pštrosy, kteří se zjevují v některých scénách, se zase film přibližuje magickému realismu - a to jsme zpátky někde u Kusturici.

Když kolega Michal Procházka zpovídal ve Varech zahraniční hosty (viz zde), četl jsem si s údivem výroky, že „Šulíkův snímek Cigán boří stereotypní obraz Romů, kteří žijí divoce, hodně pijí a zpívají" či že jde „jde mimo stereotypy, s jakými si spojujeme život jejich komunity". Člověka to nutí se ptát, odkud se ony stereotypy berou a čím přesně se od nich Šulíkův film liší, protože lze stejně tak dobře říct, že Cigán je film postavený na kombinaci líbivějších i nelíbivých stereotypů.

Nezáměrně snové

Potíž je možná v Šulíkově předchozí tvorbě. Ve filmech jako Záhrada a Krajinka byla snaha vytvořit fiktivní poetický prostor naplněný symboly a odkazy, jakousi odvozeninou z raného Jakubiska a dokladem doznívající postmoderny. Šulík se této zátěže ne a ne zbavit, přestože ho už nyní přitahují spíše sociální témata. A v jejich zobrazování se světový film posunul někam úplně jinam. Dnes se filmový realismus oprošťuje od zbytečností a snaží se působit co nejjednodušeji. Šulík ovšem stále potřebuje něco přidávat, ale tím zbavuje představovanou realitu její podstaty.

Naprosto typická je hned úvodní sekvence, kdy chlapci běží za doprovodu hudby rozlehlými horskými lukami do vesnice. Zatímco moderní realista by ukázal, jak je těžké dostat se po svých takovou dálku domů (a divák by byl spolu s hrdiny vyčerpný), Šulík v každém dalším záběru otevře nový horizont, a postavy přitom neztrácejí nic na lehkosti, s jakou se pohybují;  jako by je poháněla právě hudba a jakýsi požitek z přírodního estetična.

Tato sekvence - ačkoli nás má uvést do reálného prostředí - je naprosto nezáměrně "snová" a nerealistická. Což pak jen pointuje střih, kdy chlapci po absolvování přespolního běhu konečně vběhnou do domu, kde leží jejich mrtvý otec, a nejsou zadýchaní ani zpocení. Nejde tu o puntičkářské hledání nedostatků nebo upozornění na špatnou práci skriptky (která má hlídat návaznost záběrů).  Jde mnohem spíše o to, že tyto „chyby" jsou příznakem snahy o poetičnosti.

Dalo by se pokračovat popisem dalších scén, zdánlivě pozdvižených, ale prakticky devalvovaných hudbou (bohužel různé zdroje uvádějí odlišné autory). Hudební doprovod Cigána se skládá ze zhruba tří základních motivů, které se opakují mechanicky ob scénu. Z každého tónu kape sentiment a opět i snaha poetizovat realitu, která si to nezaslouží.

Šulík prohrál největší boj, jaký může umělec svést s touhou nebýt rasista - unikl do hájemství představ o ušlechtilých divoších, nezkaženém mládí a dalších klišé.  Byť jeho prohra není tak palčivá jako třeba u nedávného snímku El Paso od Zdeňka Tyce, nemůže se Cigán srovnávat v neokázalosti s Marianem od Petra Václava - což je pravděpodobně jediný zdejší film o Romech. který se dokázal vyhnout základním pastem.

Nehybnost

Šulíkův film k Romům přistupuje z nadřazené „gádžovské" protekcionistické pozice, a když přebírá jejich perspektivu, pak pouze tu sebeobhajující se. Samozřejmě o to víc pak dráždí ony problematické rysy romského způsobu života postaveného mnohdy na zcela přiznaném parazitování.

Takto příkrý odsudek se ale nekonstatuje s vítězoslavným pocitem, pouze s lítostí. Zdánlivě kulturnější běloch patřící k západní civilizaci tak demonstruje, že je ve srovnání s e západními kolegy vlastně filmařsky zaostalý. Jenomže v česko-slovenské tradici máme zatím pořád blíž k Jakubiskovi (jehož alegorický styl se už přežil) a zmíněnému Kusturicovi, jehož obhajoba divokosti stojí na jiných kulturních kořenech. Šulíkovou snahou jistě nebylo obhájit, či dokonce obrazově násobit divokost romské mentality, naopak chtěl být obyčejný - jenomže tuto snahu si sám podkopal. 

Producent Cigána Rudolf Biermann ze společnosti In Film natočil už snímky Roming a Král zlodějů s podobnou tematikou - v obou je přítomná touha po spektáklu, snaha vytěžit z romské tematiky něco dynamického. Ale „romský problém" spočívá naopak v nehybnosti a zabetonovanosti celé situace, kdy se nedá uniknout z osidel předurčenosti, předsudků a oboustranné nenávisti a nedůvěry.

Pokoušet se dávat tomuto problému jakýmkoli způsobem elegantnější kabátek, vkládat do toho hamletovské přesahy a křísit z toho něco energického je od počátku špatně. Pokud to snad vypadá, že Cigána hodnotím nevstřícně, měl by brát v potaz, že ho musím bohužel srovnávat například s díly bratří Dardennů, kteří jsou mistři v tom, jak pomocí všedních detailů vtáhnout diváky do světa postav, které nejsou "sympatické", ale označili bychom je spíše za "problémové".

Cigán
Cigán
Žánr: Drama
Režie: Martin Šulík
Obsazení: Ján Mižigár, Miroslav Gulyas, Attila Mokos, Miroslava Jarábeková, Ivan Mirga, Martin Hangurbadžo, Jakub Čonka, Matej Čonka, Martina Kotlárová, Patrik Badžo, Marie Oláhová, Zoltán Gabčo, Rebeka Poláková, Lukáš Puchovský, Anton Šulík, Andrej Kováč, Pavol Korec, Cyril Mirga ad.
Délka: 107 minut
Premiéra ČR: 07.07.2011

autor: Kamil Fila | 18. 7. 2011 16:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama