Michalův vývar: Vary jsou opulentní stárnoucí milenec

Michal Procházka
10. 7. 2011 16:12
Blog recenzenta Aktuálně.cz z karlovarského festivalu
Foto: Aktuálně.cz

 

Neděle, 15:00 - Uf, tak je to za námi. Smolím poslední text, kterým se končí tohle blogování (a zároveň blokování židlí) v press centru. Byl to znovu velký i vysilující zážitek a zase jsem si ověřil, jaká je škoda, že naši novináři a kritici nejezdí víc na další festivaly, aby měli srovnání.

I většina „seriózních" hodnocení si vystačí s recenzí programu, s volbou oblíbených titulů a několika společenskými drby nebo jízlivostmi. Lázeňští pisálci od červených křesílek a festivaloví kámoši už jen chválí, jak se to zase letos povedlo, aby si stoupli do fronty na další prebendy.

Foto: Aktuálně.cz

Osobně si myslím, že má festival tři tváře. Z křesla před televizí se zdá, že je rozmarnou společenskou akcí, při které se děje sodoma a gomora a karlovarské prameny na chvíli přepojí na alkohol. Samozřejmě že takové hodnocení je nespravedlivé a závistivé.

Jde o největší a asi nejdůležitější kulturní a společenskou u nás; najdete ji i v dalších zemích. Jediné, co bych zavedl pro naši elitu, by byly povinné hodiny společenského chování, módy a oduševnělého espritu. Pak by se nestávalo, že na červeném koberci uvidíte lidi, kteří vypadají jen jako chodící pohlaví - jak říká kolega Kolář. A jejichž úroveň humoru zastydla na tom, že na vaši informaci o víkendu stráveném v Litoměřicích odpoví, že byli v Las Vegas - načež nasadí sitcomový podkres.

Z redakce médií, televizních střižen a bufetů studentských škol naopak vypadají Vary jako světová událost, díky níž k nám doputuje řada titulů, které se do zoufale zanedbané distribuce nedostanou. Jak odjíždíme domů, vzdychá se nad íránským filmem Rozchod Nadera a Simin či švédským Play. A jestli by je nějaká sedřená a chudá artová distribučka přece jen nekoupila.

Kvůli íránskému vítězi z Berlinale divák Varům odpustí i jalovou soutěž a výkyvy programu. Za filmy jako Habemus Papam či novým Dumontem přijedou výstřední solitéři a škudlící intelektuálové - byť se tu dělá všechno proto, aby se každý rozumný člověk kolonádě na míle vyhnul. Město na týden zdvojnásobí ceny, pustí do ulic hudbu z rádia a skoro nezletilé modelky. Na každém rohu kolem Thermalu vyroste stánek s masem, univerzálně chutnajícím pivem a umělohmotnými haluškami.

Foto: Aktuálně.cz

Přes všechnu tu kousavost si myslím, že karlovarský festival je dlouhodobě úspěšným projektem, které se daří stěhovat na týden do Varů polovinu aktivní veřejnosti, když mezi ně nepočítáme zahrádkáře a křížovkáře. Nicméně není důvod se plácat po ramenou a dojímat se nad tím, že si ve Varech padají zamilovaně do náručí baťůžkáři se zvrhlými boháči. To už je kýč a pustá perverze, za kterou by mělo být pětadvacet na holou „peroutku".

Nakonec právě média mohou za to, že festival usnul na vavřínech úspěchu 90. let, ačkoliv i těch celebrit je dnes méně než v dobách, kdy se točily na Barrandově americké filmy a Vary byly v trendu. Dnes je festival opulentním stárnoucím milencem, který marně láká mladé mezinárodní premiéry i svěží producentské společnosti, nákupčí a mezinárodní profesionály ze Západu. Mimochodem letos byla ve Varech jedna sales agentka, která zastupovala dva nebo tři „špatné" soutěžní filmy, což taky nebylo dříve vůbec zvykem.

V neposlední řadě se Vary zasekly na svém absurdním snu o Americe, z niž berou všechno, co se namane. Film, režiséry, herce, ale i doutníky a silácké projevy. Když se podíváte na program, pak řada zajímavých titulů prošla žaludkem festivalu v Sundance, zatímco třeba polská či francouzská kinematografie byla zastoupena ostudně. Jako návštěva mimozemšťanů na Zemi vyzněl čtvrtý ročník panelu SPOLUPRÁCE S HOLLYWOODEM - změna paradigmat. To je jako vyvalit na Václaváku stánek s peticí, abychom mohli zítra bydlet v New Yorku.

Foto: Festival de Cannes

Můj message tedy zní následovně: Vary nejsou ani předměstím Los Angeles, neboť se u nás mluví spíše rusky. Zároveň nejde o velký festival typu Berlinale, s nímž se mohou přetahovat o filmy do soutěže a mezinárodní premiéry. Ale nejvíc vyčítám festivalu, jak naložil s mezinárodní identitou.

Ať se nám to líbí nebo ne, Karlovy Vary byly donedávna viděny jako „brána do filmu střední a východní Evropy". Očekávalo se, že budeme propagovat visegrádské tvůrce, podporovat východní projekty, evropské koprodukční spolupráce. Jinými slovy, že tu vedle klubů, filmů z Cannes a rockového publika vznikne i malý trh s malými tituly, kde si budou Češi, Poláci, Maďaři, ale i Rumuni nejen povídat u piva, ale budovat zázemí pro pozvolný rozvoj průmyslu. 

Byla to šance, s níž se naložilo macešsky, když festival cpal peníze do stárnoucích amerických důchodců. Kdyby se tehdy nekašlalo na zdejší region, nemusel být dnešní východoevropská burza námětů v Cottbusu. A nehrozili bychom se, že na festivalu v Moskvě jsou v soutěži očekávané polské filmy Barbary Sass a Felixe Falka. A že Rumuni pošlou své mezinárodní premiéry do Locarna, takže zástupci této mezinárodně uznávané nové vlny zcela chybí ve Varech!

Jsou sympatické snahy o povýšení profilu i programu sekce Na východ od Západu nebo  zřízení prezentace nových námětů Work in Progress - neboť to zůstává jedinou nadějí, jak znovu chytit dech na mezinárodním poli. Zároveň bychom tu neměli dávat jen premiéry a méně známé tvůrce, ale skutečně hledat novinky a budovat dlouhodobé vztahy s profilovými filmaři. Jinak Vary budou jen společenskou i studentskou party či náhražkou za artovou distribuci, která uvádí ozvěny mezinárodních festivalů.

V rámci pravidelných karlovarských ozvěn bych doporučil pustit si francouzský dokument o japonském noisu We We Don't Care About Music Anyway. Pořádně bych to osolil, aby ho bylo slyšet z Aera až Varů. A probudilo spící festival z letargie a únavy - aby za rok byl trochu radikálnější, energičtější a hlavně vážně směřoval ke svému mezinárodnímu poslání.
Já si do té doby odpočinu od thermalského vývaru a zkusím dát do pořádku žaludek.

 

Sobota, 22:00 - Můžeme si oddechnout, že je to za námi. Karlovarský filmový turnaj je u konce, ceny a sláva se večer rozdaly ve Velkém sále hotelu Thermal.

Velkou cenu a Křišťálový glóbus si odnesli tvůrci izraelského filmu Restaurátor v čele s režisérem Josephem Madmonym. Zvláštní cena poroty nakonec připadla snímku Martina Šulíka Cigán na slovensko české sociální téma.  Podle ohlasů jde v obou případech o emocionální snímky v řadě jinak spíše chladných, dosti vykalkulovaných (a někdy také nezvládnutých) děl.

Foto: Aktuálně.cz

Z úspěchu česko slovenského filmu můžeme mít radost, ale taky nemusíme. A nejde jen o to, zda Šulík vyhrál hlavně kvůli tématu. Výsledky provázejí hlavně pochybnosti o hodnotě a životaschopnosti soutěže, která nepatří k nejsilnějším stránkám festivalu (anketa v předchozím postu o tom mluví dost jasně).

Porota má vždy snahu i dobrou vůli, občas ale vytáhne nějaký film jako lístek z klobouku. I z ceremoniálu máte pocit, že jde o trochu křečovitou hru na slávu. 

Izraelský snímek se prezentoval jako tlumené i kultivované drama, které probírá vztah otce a syna uvnitř restaurátorské dílny. Dost možná by se mohl jmenovat stejně jako titul Perra Marka - Nic proti ničemu. 

Ženskou hereckou cenu dostala Dánka Stine Fischer Christensen za to, jak se jí podařilo ztělesnit křehkou herečku, kterou při přípravě divadelní hry terorizuje režisér v německém filmu Neviditelný Christiana Schwochowa.

Mezi muži nakonec triumfoval jeden z hostů letošního ročníku David Morse, který si zahrál ve Spoluautorovi Martina Donovana. Představuje prostomyslného agresora, který jednoho dne přepadne svého souseda - dramatika v krizi, aby pomstil starou křivdu. Zpočátku bezstarostné popíjení, klábosení a pokuřování vyústí v psychologickou konfrontaci. Spoluautor zaujal i novináře z poroty FIPRESCI.

Snad se brzy zapomene za ostudnou cenu za režii pro Pascala Rabatého za němý film Prazdniny u moře, což byla hodně ožmoulaná a vycucaná groteska.

Osobně se těžko smiřuji i s diváckou cenou pro Nickyho rodinu Matěje Mináče. Nic ani proti Nicholasi Wintonovi, ale už toho dojetí nad jistě výjimečným a silný činem bylo trochu dost.

 

Sobota, 15:00 - Zúčastnit se ranního rozhlasového vysílání, které mělo být debatou o karlovarském festivale, je trénink slovního fotbalu. Bránit se a útočit. Okamžitě se ocitáte v opozici vůči až nekritickému chválení, kterým v Karlových Varech trpí elita domácí žurnalistiky. Faktem je, že festival zůstává naší nejdůležitější kulturní i společenskou akcí. Ale i to, že kritici a kritičky z předních médií ztrácejí pod vlivem nejrůznějších karlovarských pramenů smysl pro původní poslání - být reflexí.

Podařilo se mi oslovit několik kritiků či novinářů (a kamarádů), abych zjistil, jaký je pohled na ten náš karlovarský chrám od blízkých i vzdálených sousedů. Položil jsem jim tři otázky:

1. Jaký český film vás zaujal?
2. Jaká je úroveň zdejší soutěže v porovnání s jinými festivaly?
3. Jak vnímáte roli Karlových Varů v rámci světového filmu i regionu střední a východní Evropy?


Harri Römpötti, filmový kritik z Finska, letos člen karlovarské poroty soutěže dokumentárních filmů

1. Byl jsem velmi zvědavý na uvedení starého filmu Markéta Lazarová a vůbec se rád vracím ke klasice. Byl to velký zážitek, hlavně co se týče vizuální podoby filmu. Co pro mě už po letech nefungovalo, byla zvuková stopa, dialogy a zejména přehnaně dramatická hudba.

Foto: Aktuálně.cz

2. Jako pravidelný návštěvník Varů jsem sledoval hlavní soutěž v minulých letech. Letos jsem byl v porotě dokumentární soutěže a její úroveň byla opravdu dobrá, mnohem vyšší než té hlavní, jak jsem ji poznal v minulých letech. Vary jsou velkým festivalem, ale nikoliv místem pro filmový průmysl. Takže organizátoři mají těžké v tom, aby přitáhli skutečně velké evropské tituly do soutěže, kde se nakonec scházejí tituly velmi různé úrovně. Já ale oceňuji snahu vozit úspěšné filmy z jiných festivalů, která pomáhá lidem jako já dohnat to, co jsme jinde nestačili vidět.

3. Návštěvník si zde může udělat obrázek o tvorbě střední a východní Evropy, která nyní částečně strádá. Ale pod vlivem ekonomické krize to není o moc jiné ani jinde. Je velmi těžké natočit film; prosazuje se spíše několik silných individualit.


 
Cathy Miles, americká editorka Film New Europe (filmneweurope.com)

1. Viděla jsem Šulíkův snímek Cigán, jenž boří stereotypní obraz Romů, kteří žijí divoce, hodně pijí a zpívají. Film se mi zdál promyšlený s přesným sociálním zacílením. Skvělá byla i paralela s Hamletem. Připomněla bych i to, že je skvělé vidět pracovat Čechy a Slováky na vzájemných koprodukcích.

František Vláčil: Magda Vašáryová jako Marketa Lazarová
František Vláčil: Magda Vašáryová jako Marketa Lazarová | Foto: Aktuálně.cz

2.-3. Jsem pravidelnou návštěvnicí festivalu, který je a bude - podle mého názoru - tím nejdůležitějším v tomto regionu. Mezinárodní profesionálové budou jezdit do Varů objevovat tvorbu střední a východní Evropy. Je to vaše mezinárodní identita, že festival je branou do bývalých socialistických zemí. Není snadné přetáhnout velké evropské tituly například z Berlinale.

Na druhou stranu se mi zdá, že například v hlavní soutěži najdete mnohem méně českých, polských nebo rumunských filmů, než v minulosti. Pokud festival zapomene na toto poslání, může se ocitnout v problémech. Je určitě záslužné uvádět v sekci Na východ od Západu debuty, ale řada začínajících filmařů se v dnešní době bohužel nedostane už k druhému filmu. Jiní budou považovat Vary jako mezistupeň k tomu, aby mohli jet příště už do Berlína. Takže festival by měl budovat dlouhodobě dobré vztahy se zavedenými filmaři ze střední a východní Evropy, aby se sem vraceli.

 

David D´arcy, americký novinář a recenzent ze San Francisco Chronicle a The National (Spojené arabské emiráty)

1. Co se týče českých nebo slovenských filmů, zaujal mě Šulíkův Cigán, byť to není jeho nejlepší film. Některými postavami mi připomněl staré hollywoodské filmy z 60. let, v nichž hráli důležitou roli pastoři. Nakonec zážitkem byla projekce Markéty Lazarové, o níž jsme v Americe věděli, ale na rozdíl od Tarkovského Andreje Rubleva ji mnoho lidí nikdy nevidělo. Jinak se mi nejvíc líbil kanadský nezávislý film Sunflower Hour, který vznikl za dvacet pět tisíc dolarů, ačkoliv jde o skvělou satiru dnešní společnosti. Svým explozivním obrazem světa transformace mě zaujala i ruská adaptace Pelevinova románu Generace P.

Foto: Aktuálně.cz

2. Festivaly trpí nemocí, kterou bych nazval „premiérismus". Každý film musí být uveden ve světové premiéře, dramaturgové se přetahují o tituly do soutěže. V takovém situaci je velmi obtížné sestavit deset patnáct opravdu kvalitních novinek. Problémy s tím mají i v Berlíně. Chtěl bych připomenout, že festival není jen soutěž, ale také program pro diváky.

3. Profesionálové jezdí do Varů, aby si udělali obrázek o tvorbě střední a východní Evropy. Zaměření na debuty hodnotím pochvalně.

 

Maciej Gil,  polský dramaturg festivalu Kino na granici v Těšíně, publicista. Ve Varech byl v porotě Mezinárodní federace filmových klubů


1. Šulíkovi se jeho Cigán natočený v česko slovenské koprodukci povedl. Vypráví dobrý příběh, který jde mimo stereotypy, s jakými si spojujeme život jejich komunity. A na rozdíl od většiny dalších soutěžních titulů nabízí emoce.

Foto: Aktuálně.cz

2. Karlovy Vary mají každoročně problémy se soutěží, která neuvádí zrovna ty nejlepší filmy, ale někdy snímky druhého třetího sledu. Jak jsem už naznačil, mně letos chyběly trochu emocionálnější filmy, jakým byl izraelský snímek Restaurátor. Němečtí zástupci připomínali trochu divadlo laboratorních krys. Litoval jsem polské účasti, neboť Potomek knížat nebyl zdaleka letošním hlavním polským filmem. Na národní přehlídce v Gdyni ho nezařadili ani do soutěže, zároveň jsme letos měli řadu skvělých debutů.

3. Já oceňuji na sekci Na Východ od Západu - že tam mohu sledovat například produkci zemí bývalého Sovětského svazu. Strašně se mi líbil snímek A nebylo lepšího bratra od Murada Ibragimbekova. Zároveň oceňuji festival, který se snaží dávat šanci mladých filmařům z Východu, aby se dostali na áčkovou přehlídku. A nakonec, Vary jsou jediným festivalem této kategorie, který si drží kvalitní soutěž dokumentů.

 

Sobota, 09:00 - Nevím jak vy, ale já jsem byl ve Varech vždy fandou sekce Jiného pohledu, ač nejsem až takový zvrhlík. Nicméně si myslím, že od objevování velkých filmů - těch největších hub v lese - jsou festivaly první kategorie. Vary by mohly hledat menší a výstřednější „houbičky s ksichtem". Vsadil bych se o Sazku, že by sem i lidé z mezinárodního průmyslu začali jezdit za snímky, na které nemáte čas v Cannes nebo na Berlinale.

Kdysi se ovšem Jiný pohled vyznačoval ucelenější dramaturgií i tím, že se za jeho filmy chodilo daleko až do Drahomíry, kde bylo horko a nedýchatelno. Současnou podobu sekce tvoří z většiny trochu provařené tituly z různých festivalů, luhů, hájů a dvorků čínských restaurací, jež v sobě mají něco ujetého či výstředního. Asijské drasťárny, filmy Bruno Dumonta a Naomi Kawase. Modrý pták, Magic Trip Alexe Gibneye nebo Staré kočky Sebastiána Silvy a Pedra Peirana. Filmy útočící na naše mozkovny i „slabiny".

Foto: Aktuálně.cz

V předvečer zakončení festivalu jsem z čirého zoufalství a přesyceností audiovizualitou vyrazil na argentinský Spánek na slunci, jehož tvůrce Alejandro Chomski se pokusil před projekcí o několik fórků. Prý rád zůstává na své filmy v sále; a jakmile vidí někoho předčasně odcházet, jde ho rychle vyzpovídat. Člověk měl letos opravdu pocit, že z uvádění filmů se stává profese ladiče. Jejím smyslem je především vyladit dopředu publikum, aby mělo dobrou náladu.

Film začíná psím pohledem, totiž pohybem kamery z psí perspektivy, která olízne městskou dlažbu a pak oddaně vzhlédne k pánovi. Psí snímek toho má s oddanými čtyřnohými průvodci člověka hodně společného. Převádí téma moderního frustrovaného manželství na drama ženy, jejíž neschopnost konzumace domácí pohody odráží v její posedlosti psy. Obchází útulky, lepí si pejsky doma do šatníku, neustále na ně myslí.

Retro film o „jiném vztahu" vás ale baví asi tak třicet minut, než je manželka přijata do Frenopatického institutu. Pak už nevěříte ničemu a nikomu; co je vážně a co jako, co má smysl a co je pitomost. Jestli on režisér na konci náhodou nezaštěká.

Pátek, 20:00 - Festival se blíží ke svému vyvrcholení, jak píší unavení novináři. Okolo vládne únava, úroveň zákulisních vtipů pokulhává a dámy si už přepírají minisukně, aby si měly co vzít na galavečer. Do Karlových Varů dovezli další výstavní artikl - herce Johna Turturra, který se proslavil jako Jesus v Big Lebovském.

Slavný hráč bowlingu z komedie bratří Coenů uvedl ve Varech menší snímek scenáristy a režiséra Michaela Di Jiacoma Někde dnes večer  uváděný ve světové premiéře. Na červeném koberci si pocvičil nástup ještě s kameramanem a hereckou partnerkou z filmu, kterou je shodou okolností jeho skutečná manželka Katherine Borowitz.

Foto: Aktuálně.cz

Jejich příjezd byl milou veselicí s několika křiklouny a bleskujícími fotografy, která slibovala odhalení nějakého toho domácího prádla a pár naučených odpovědí. Já to celebritám fakt nezávidím, jak z nich všichni dělají mimozemšťany, které si může každý přivlastnit. Italský Američan byl vybaven typickými brýlemi a za nimi vytřeštěným pohledem, kterým odrážel tiskovkový výslech, postupně se měnící v dýchánek s koblihami a kremrolemi.

Příběh vypráví o lidech moderní samoty a je inspirován starším filmem zavražděného nizozemského filmaře Theo van Gogha z roku 1994, který autoři přenesli do New Yorku a do doby moderních technologií. Líčí setkání dvou asociálů prostřednictvím erotické internetové seznamky, stejně jako dnešní fóbie a výstřednosti.

Mně se ovšem zdálo, že tahle tragikomedie je buď málo ujetá, naopak moc dojemně chápající. Dost možná je ale potíž v tom, že Turturro s Borowitz nejsou těmi správnými hollywoodskými asociály, nýbrž spokojeným pětadvacetiletým manželstvím.

Turturro připomněl i smutnou skutečnost, že ze světové kinematografie zmizely především střední filmy a pohybujeme se jen mezi velkofilmy a malými tituly. Hraní jej pro něj údajně únik z nudného života, který ničím nepřipomíná jeho role. Rozhodli jsme se ho proto pozvat na bowling, který si dáme „Někde dnes večer" ve Varech. To bude novinářská turturra!

 

Pátek, 14:00 - Tak ten film mě vážně dostal. Rozchod Nadera a Simin byl na letošním karlovarském festivalu jediným příspěvkem z Íránu; navíc si na bylo třeba v pátek ráno přivstat. Nemuseli jste ale litovat ani ranního sprintu bez snídaně a v dešti, který nyní vystřídal nejprve zimní a pak třicetistupňové počasí.

Jestli bylo něco na letošním ročníku dokonale sepsané, pak právě příběh rozchodu manželů s dcerou a alzheimerovským dědečkem. Film Asghara Farhadiho, vítěz letošního Berlinale, je nasáklý íránskou všední realitou, která v pozadí cudně nastavuje svoje rozpory, ale mohl by se odehrávat i jinde.

Simin získala vízum a touží vycestovat do zahraničí, aby zajistila pro dceru lepší budoucnost, manžel chce zůstat doma u nemocného otce. Brzy zjišťují, že se nedovedou domluvit. Střetává se tu tradice a touha po západní modernitě, mužská i ženská ješitnost. Po čtrnácti letech manželství sledujeme nesmlouvavou partii vzdělaných lidí. Oba myslí dobře, a přitom mezi sebou rozpoutají válku.

Film přesouvá vinu zleva doprava, míchá kartami a odhaluje další peripetie. Je to jemné vyšívání koberce, na kterém je napsána jednoduchá otázka: Co všechno dovede zničit boj o lásku a o pravdu? Manželka naoko vyhrožuje rozvodem a opouští Nadera, aby žila u rodičů. Muž se snaží s dcerou a nesamostatným otcem dokázat ženě, že ona je ta špatná.

Foto: Reuters

Vše se ještě zamotá, když při hádce vystrčí Nader ze dveří těhotnou ošetřovatelku, která pak za nevyjasněných okolností potratí. Muž se ocitá před soudem, který zasazuje tento perský zápas volného stylu do kontextu. Před našima očima se odhaluje společnost založená na mravnostních zákonech a patriarchálním dohledu, před nímž nakonec všichni lžou, aby zachránili svůj život (mimochodem působivé jsou telefonáty na úřad, kde si můžete ověřit, co je a co není hřích, aby na vás Alláh neseslal trest).

Ve skutečnosti je ale zoufale zadlužený manžel zraněné ošetřovatelky odhodlaný získat peníze; Nader si chce zachovat tvář před dcerou a Simin zajistit rodině trochu lepší budoucnost. Je až neuvěřitelné, co všechno se Farhadimu podařilo do filmu dostat. Nechybí ani sociální konflikt lidovými chudáků a vzdělané vrstvy  která se dovede ze všeho vymluvit.  Nahlédneme do exotické soudní praxe. A postavu nemohoucího dědečka, který tu mlčky vyhasle stojí a překáží všemu štěstí, lze vnímat jako obraz zasmrádlého a zaslepeného režimu, který předurčuje životy lidí okolo sebe.

Přechozí části blogu:
Pátek až neděle - Michalův vývar: Kvitujeme Wimbledon. Pohádka noci!
Pondělí až středa - Michalův vývar: Pojďme všichni natáčet o sobě filmy

Vyřešení domácího konfliktu nakonec režisér nesvěřil do rukou soudu, ale školou povinné dcery, která se ve všem plácá. Nevyhraje ani muž, ani žena; oba jsou vinni. Zkrátka je to dusivé pošušňáníčko o tom, jak dokážeme terorizovat druhé svými emocemi a očekáváními. Jak hrajeme se sebou a mezi sebou  hry, abychom si nemuseli připustit, že jsme dávno prohráli.

Z filmu jsme vycházeli jako opaření, nešlo se smát ani obvyklým festivalovým vtípkům. Já jsem vyrazil na SOS kávu, kolegové ze Cinepuru bloudili ztraceni po Thermalu, jako by se procházeli po Teheránu.

Asi si dneska zavolám na íránský mravnostní úřad, jestli je či není hřích psát takové blogy.

 

Pátek, 9:00 - Ve čtvrtek Asociace producentů v audiovizi dávala v karlovarském Thermalu přednášku pro novináře. Už se u nás zase říká filmový průmysl; zní to podnikavě, výdělečně. Loňských 300 miliónů korun z tzv. pobídek, které se podařilo prosadit, prý vyvolalo na našem území domácí i zahraniční investice ve výši 1,2 miliardy korun.

Foto: Bontonfilm

Producenti tak vzývají Gaiu a zaříkávají woodoo, aby hlavy pomazané pochopily, že takové podpory by mělo být víc. Aby živá voda pro české štáby i státní kasu nevyschla napříště už v prvním čtvrtletí roku jako letos. Bylo to trochu matiky, ale zdá se, že jsme to i my novináři pochopili. Pro naději českého filmu se musí vyřešit nové financování Státního fondu, který by rád z poloviny transfúzoval peníze z Novy a dalších komerčních televizí; z druhé poloviny by pak nasával z eráru poslanecké sněmovny.

Do příště si budu opakovat básničky APA, která představila svůj slabikář za rok 2010. Tisková zpráva zněla melodramaticky jako Vojna a mír: „Rok 2011 zaznamenal rekordní tržby i návštěvnost, v současné době není důvod k optimismu." Bylo v tom trochu Dostojevského, trochu Americké tragédie a trochu sousedského románu Na vejminku.

Jde o to, že tuzemská kina vykázala za loňský rok nejvyšší tržby v historii: 12,47 milionu diváků (34,7 procent na české filmy) a 1,49 miliardy v kase. A to všechno proto, že máme Román pro muže, vstupné vysoké - a taky digitalizace pomohla.

Jenže jakmile nějaký český hitmaker nevyplodí další lidovou odrhovačku, jsme v pytli. V novém pololetí poklesla návštěvnost, neboť až na Lidice nebyl žádný hit. A hrozící zvýšení DPH na lístky na 14 či 17 procent může ohrozit filmy v distribuci; můžeme tak čekat ještě vyšší vstupné.

Dovolím si nabídnout tajenku: Co nám chybí, je kvalitní mainstream; chytré filmy pro chytré hlavy, neboť ty paběrkují vinou zanedbané distribuce i škudlících kin.

 

Čtvrtek, 15:00 - Festival pokračuje, i když po svátcích došly v místních bankomatech peníze (a na kolonádě údajně i viagra, jak říkal jeden nejmenovaný nestárnoucí idol). 

Program nabízí angažované koloniální erotické drama Venus Noir, v němž francouzský filmař maghrebských kořenů Abdellatif Kechiche evokuje skutečný osud černošské ženy v Evropě na počátku 19. století, která byla prostitutkou i modelem ke slavné černé Venuši pro pařížské muzeum.

Foto: Vojtěch Marek

Ale já jsem chtěl psát o něčem jiném. Jestli něco nemám rád, jsou to festivalové celebrity; čekání na jejich příjezd před hotelem a důvěrné tykání Johnovi kvůli tomu, že ho znáte z fotek v časopisu. Těch největších hvězd už ale není na karlovarském festivalu tolik jako v devadesátých letech. Tehdy se sem jezdilo pařit z barrandovských kopců, kde se ještě natáčely hollywoodské zakázky. Takže si ony slavné obličeje mohly odskočit do Varů pro Křišťálový glóbus na památku namísto nákupu suvenýrů v Novém Boru.

Dnes sem dovážejí všechny, které se podaří přemluvit či přesvědčit o tom, že Česko je laciným knížectvím hned vedle Toskánska. John Malkovich je ve Varech podruhé. Nutno říct, poprvé doprovázel alespoň filmy. Tentokrát přivezl svůj butik, než si půjde zahrát tenis s Petrou Kvitovou.

Pátráte po tom, kde vyhrabali italského divadelního herce Rema Gironeho, kterého nezná ani hodně lidí ze festivalu. A na ulici spíš chvíli váháte, které z dlouhých nohou patří Verešové a které Kuchařové.

Foto: Aktuálně.cz

Já svoji lásku rozsévám jinde než mezi novinářkami od celebrit, takže jsem vyrazil na mimořádný ruský dokument Miluju tě. Strhující film se točí kolem „dobrodružství kamery". Loznicův kameraman Pavel Kostomarov a herec Alexander Rastorguev věnovali digitální přístroj padesáti lidem různého sociálního i společenského původu, aby bez jakýchkoliv omezení natáčeli o sobě (zde trailer).

Vzniklo sestříhané pásmo autentického svědectví o mladé ruské generaci a jejích vztazích. Zároveň sledujeme zpověď nešťastné rozvrácené "země neomezených možností". Jeden nadsamec tu bere manželku ukradeným moskvičem na grupáč, jiný přesvědčuje svoji ženu o mužských výhodách polygamie. Třetí žárlivec ji málem zapíchne, aby před ní vzápětí klečel na kolenou a omlouval se.

Mládež se tu bojí, miluje, brání i přemlouvá. Naříká, ale je lhostejná k násilnému mačismu, který dělá z holek jen diskotékové štětky. Kamera visí vesele na kole i  na zrcátku v autě, divotvorně švenkuje po beznadějném zraňujícím světě. Zaznamenává jak vzdechy milování, tak ruské chvilky upřímnosti. Je to skoro jako manifest: Pojďme si všichni začít natáčet o sobě filmy! Ale proboha ne v Rusku...

Čtvrtek, 13:00 - Domácí producenty potkáte i v socialistické kantýně hotelu Thermal; s tácem a polévkou v misce demonstrují za zvýšení peněz do kinematografie. Navíc má dnes očekávanou konferenci Asociace producentů. Včera jsem si poprvé podal ruku s naším „člověkem kinematografie" mezi politiky a papaláši - divokou Xenou Helenou Fraňkovou s několika měsíčním miminem. A pak vyrazil na horský maratón několika velkých filmů: každý je strmým monumentem, který zvládnou jen trénovaní diváčtí atleti.

Černobílému  Turínskému koni Bély Tarra stačila ohrada, dvě postavy a uzavřená místnost, v níž se odehrává teroristické filozofické drama. Doporučuji najít na YouTube trailer filmu, který předvádí drásavé tóny agorafobického obrazu.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 
Pro mě byl zatím největším zážitkem festivalu snímek Tenkrát v Anatolii od Turka Nuri Bilge Ceylana. Úsporný i ostrý kebabový nášup asi nevyhraje diváckou tipovačku o nejlepší film, u východu z kina bylo slyšelt reptání nespokojeného publika, kterému nesedl melancholický a složitý styl.

Příběh se tu nahazuje, jako když padá déšť na prašné anatolské planiny, a pomalu nás vtahuje do syrové intimity obyčejné noci. Autem se trmácejí otrlí a unavení vyšetřovatelé, prokurátor, doktor a policisté, kteří s podezřelým v poutech hledají zahrabané lidské tělo. Klábosí, naříkají nad službou. Po Tarrovi další existenciální i filozofické drama o marnosti života i strašidelné zrcadlo společnosti.

Foto: Aktuálně.cz

Postupně se odhaluje, že v pozadí na pohled jasného zločinu jsou ještě jiné příběhy, které spojují aktéry a svírají jejich otrlé životy. Každá z postav skrývá své drama a bolest, jež člověka postupně unaví a dovede k lhostejnosti. Ale v melancholickém obrazu zkorumpované unavené společnosti, kde se všichni trochu bojí, lze vidět i obraz svobodného Česka.

Film vystihuje kolektivní rezignaci i beznaděj, kdy všichni podléhají malomyslnosti a plíživé depresi. Myslí raději na své rodiny a starosti, na prostatu a bolesti zad. Až najednou vybuchne to, co se skrývá pod udusanou zemí. Člověk se musel po skončení jít projít na čerstvý vzduch. 

Večer se opět hrála hrát soutěž, kdo déle vydrží u Malickova Stromu života. Jeho kosmologické melodrama o hledání toho pravého prožitku života ústí v náboženskou samomluvu, jak už napsal kolega Tonda Tesař. Někdo vydržel jen k dinosaurům, další až k tomu, když jásání nad zázrakem světa a stvoření doprovází Má Vlast. Po Smetanovi zůstali už jenom narkoleptikové a karlovarští bezdomovci, prohlásil další kolega. Naivní  návod na duchovno byl čistý „hejt".

 

Právě se děje

před 32 minutami

V USA odhlasovalo tři dny před volbami již přes 90 milionů lidí

Ve Spojených státech odevzdalo svůj hlas s předstihem před úterním termínem voleb již přes 90 milionů lidí. To je více než 65 procent počtu volebních lístků, které se dohromady sešly ve volbách před čtyřmi lety, napsala agentura Reuters. Uchazeči se snaží využít poslední dny kampaně k boji o poslední nerozhodnuté voliče v klíčových státech. Na veřejnosti v sobotu kromě nich a jejich viceprezidentských kandidátů vystoupila například i první dáma Melania Trumpová či bývalý prezident Barack Obama.

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Bergamo brankami Muriela zvítězilo na hřišti posledního Crotone

Fotbalisté Bergama zvítězili v 6. kole italské ligy na hřišti posledního Crotone 2:1. Oba góly účastníka Ligy mistrů vstřelil útočník Luis Muriel. Atalanta v Serii A uspěla po dvou porážkách a v neúplné tabulce se na rozdíl bodu přiblížila k vedoucímu AC Milán, který nastoupí až v neděli v Udine.

Devětadvacetiletý Kolumbijec Muriel se nejprve v 26. minutě šikovně uvolnil na hranici vápna a přesně zakončil. Atalanta skórovala v 16. venkovním utkání v řadě, což je nejdelší série v klubové historii. O 12 minut později Muriel vstřelil čtvrtý gól v ligové sezoně, na hattrick už ale nezaútočil, do druhého poločasu ho na hrotu útoku vystřídal krajan Duván Zapata.

Domácí dokázali už jen snížit zásluhou Simyho a zůstali na dně tabulky. Dosud jediný bod získal nováček paradoxně v souboji s mistrovským Juventusem.

Inter Milán doma prohrával s Parmou po gólech Gervinha už dvougólovým rozdílem, nakonec ale remizoval 2:2. Bod "Nerazzurri" zařídil v druhé minutě nastavení Ivan Perišič. Inter nevyhrál potřetí z posledních čtyř zápasů, v tabulce se přesto nachází na pohárových příčkách.

Další zprávy