Recenze - Už poměrně dlouho tu nebyl žádný film s Nicolasem Cagem, kterému bychom se mohli posmívat. V comicsovém Kick-Assovi a podivné kriminálce Špatnej polda prostě zářil. Ať už se na to díváte z jakékoli strany, zjistíte, že je možné Cageovo přehrávání zužitkovat, aby filmu sloužilo.

Člověk už pomalu zapomněl na Rituál, World Trade Center, Next nebo Ghost Ridera či Nebezpečný cíl, kde se většiny publika zmocňoval pocit, že Cage žije v jakémsi autistickém paralelním světě, kde se uděluje Oscar v kategoriích Nejvíce vytřeštěné oči a Neroztodivnější účes.

Foto: Falcon

Největší herecký otloukánek internetového národa filmových fandů přitom točí dál a dál. Sinusoida jeho hitů a propadáků dávno přestala být pravidelná, prakticky jde spíš křivku, jakou ukazují nemocniční přístroje pacientů s nepravidelným tepem těsně před exitem.  Jak ho můžou pořád znovu a znovu obsazovat? Copak mu za zadkem pořád stojí jeho strýček Francis Ford Coppola?

Slabá očekávání budou lehce překonána

Nejnovější Cageův snímek Čarodějův učeň zapadá do okruhu děl, které můžou budit výsměch, ale ne zase tak velký - spíše se může stát, že slabá očekávání budou lehce překonána. Bývá poněkud nešťastně přirovnáván k příliš pompéznímu a vážnému Harrymu Potterovi či zcela prázdnému Percymu Jacksonovi, protože vypráví o čarodějích v dnešní době, ale přitom čerpá z úplně jiných zdrojů. I když se snaží nastolit počátek nějaké nové série, nejde na to stylem dnešních trháků; minimálně tato obvinění jsou lichá.

Zároveň tento film poskytuje vcelku dobře čitelnou odpověď na to, jak to, že se Nicolas Cage tak dlouho udržel ve filmovém byznysu. Vlastně tu jen zreprodukuju dřívější rozhovor s drahým kolegou Janem Buštou, jenž - na rozdíl ode mě - má nějaké režisérské ambice i praktické zkušenosti. Cage je totiž herec, s nímž podle všeho musí být radost spolupracovat.

Foto: Falcon

Je to člověk nadšený do vytváření postav, miluje improvizaci, rád si domýšlí detaily a neustále nahazuje nové nápady „a hele, rejžo, co kdybych to zkusil ještě takhle?" S kloboučkem, nebo bez, s otočkou až zavlaje plášť, s pohledem do kamery, s tímhle Clousseau-karate chvatem. A co kdyby třeba ten můj hrdina uměl tohle, nebo citoval třeba tenhle verš; to se tam hodí, ne?

Vlastně k tomu potřebuje jen určité druhy režisérských osobností, kterým takový živelný vklad vyhovuje. Ať už proto, že mají dobrodružnou a/nebo bytostně demokratickou povahu - nebo jsou to řemeslníci bez stylu a čekají, s čím přijdou ostatní členové štábu. Přesně onen druhý případ zosobňuje Jon Turteltaub. Schválně, jestli si pamatujete nějaký výrazný záběr nebo scénu z jeho filmů jako Kokosy na sněhu, Zatímco jsi spal, Fenomén, Instinkt nebo Lovci pokladů 1-2?

Vždycky je to totální rutina, z níž mohl být hit či klasika, kdyby si ji ale vzal na starosti Spielberg, Zemeckis nebo aspoň Joe Dante či John Landis. Nezáživněji než Turteltaub už točí snad jen Bret Rattner - což je tzv. hitmaker, kterému by mělo být soudně zakázáno vykonávat prznit svými třetími díly zavedené série (Mlčení jehňátek - Červený drak, X-Men 3).

Johan Wolfgang  pravděpodobně rotuje v hrobě

Foto: Falcon

Film Jona Turteltauba tak může Cage jen oživit. A když má za parťáka vcelku roztomilého nerda Jaye Baruchela a výborného záporáka v podání všestranného a nikdy špatného Alfreda Moliny, začíná se to blížit zábavné oddechovce. Čarodějův učeň je jistě úchylný, pokud se budete ohlížet na to, že hlavním inspiračním zdrojem mu byla stejnojmenná Goethova báseň z roku 1797. 

Sám Johan Wolfgang  pravděpodobně rotuje v hrobě stejně jako ve filmu kung-fu kouzelník při bitce v newyorské Čínské čtvrti, což je jen jedna z více scén, kdy něco hodně vybuchuje. Na rozdíl od staré Disneyho Fantazie, která se snažila o skloubení klasiky s popkulturou, se tato aktualizace vskutku pohybuje na úrovni akční verze Jany Eyrové, Zločinu a trestu nebo Starce a moře. (A dalo by se dost dlouho dohadovat, jestli raději přijmout bezuzdný pop, nebo popovou poctu klasice.)

Ale znovu a znovu je potřeba připomenout, že nejde o zhůvěřilost odpovídající trendům posledních let. I když snímek vznikl v produkci Jerryho Bruckheimera (Con Air, Lovci pokladů, Pearl Harbor, Piráti z Karibiku), jeho mentalita neodpovídá nultým letům nového století ani předcházejícím letům devadesátým. Nejblíž se nachází osmdesátkovým „dětským filmům" typu Krotitelé duchů, Zlaté dítě či Velké nesnáze v Malé Číně, zkrátka oněm bezstarostným verzím pronikání nadpřirozena, případně pepsi light-duchovna do ulic moderního velkoměsta.

Foto: Falcon

A je to myšleno v tom dobrém i zlém. To, co bylo dřív cool, dnes působí zastarale, ať už koncepčně i formálně. Cage by mohl vyniknout kdysi v podobných rolích jako třeba Christopher Lee a inspiraci pro hraní si bere právě ze starých béčkových filmů. Cage totiž není špatný herec, skvěle ovládl určité techniky „starého způsobu hraní", ale nějak si neuvědomuje, že dnes už to není ono. S veškerou upřímností zestárlého chlapce doufá, že publiku nabízí tu nejlepší zábavu, na níž kdysi sám vyrostl, případně, kterou nemohl dělat v 80. letech, protože ještě nebyl hvězda a dělal „umění" (ať už s uvozovkami či bez).

Magie jako vyšší stádium vědy

Absolutní bezstarostnost a bezbolestnost filmu se projevuje i v tom, že se nesnaží vyvolávat žádné nepříjemné reminiscence na minulost, tudíž například na začátku odehrávajícím se v roce 2000 nevidíme v New Yorku stát Dvojčata, abychom si nemuseli připomínat, že dnes tam už nestojí.

Foto: Falcon

Hlavní odkazy se zde pak provádí na stařičkého King Konga, Dobyvatele ztracené archy či Toy Story - právě takový je mentální svět hlavního hrdiny, který se dozví, že je jakýmsi posledním čarodějnickým "dalajlamou", tedy pokračovatelem rodů Merlinovců, kteří léta bojují s rodem Morganovců, již z nejasného důvodu chtějí zničit svět. (Asi jim to „připadá jako dobrej nápad", jak říkával Steve McQueen v historce o „chlápkovi, co skočil nahej mezi kaktusy".)

Většina děje pak líčí dráhu zasvěcování do magie, která se ovšem v moderním světě manifestuje jako vyšší stádium vědy. Cage v roli mentora Baltazara Blakea mladého hrdinu poučuje o tom, že kouzelníci stejně jako fyzici vědí, že hmota není nic pevného, ale jsou to vibrující částice.

Stačí se koncentrovat, uvidíte jednotlivé molekuly a atomy, pak je zamícháte a tvoříte nové věci, případně něco zničíte. Musím říct, že v jistém smyslu má tato mytologie něco do sebe, ale asi mi to tak připadá, protože jsem vyrůstal na Krotitelích duchů.

Čarodějův učeň se nikdy nevybičuje k velké gradaci, všechny akční scény se náhle rozhoří, jsou hlučné a poměrně velké, ale zároveň nezanechávají velké škody, protože se obludy rozprskávají do konfet nebo se odehrávají za zrcadlem, kde rozbité střepy představují jen odraz reálného světa. Zkrátka, ten film ví, že je blbý, není v něm nic závažného a za největší ambicí si klade, aby na něj různí nesmělí hoši dotáhli nějakou (pravděpodobně jedno jakou) holku a dali jí první pusu.

"Být mi deset nebo dvanáct, bude to pro mě nejlepší film na světě". Řekla mi moje holka, když se pronudila do závěrečných titulků. Styděl jsem se přiznat, že se mi to chvílemi i líbilo.