Recenze - Dá se vůbec dnes podle náborového superhrdinského komiksu ze čtyřicátých let o chlapíkovi s kostýmem v barvách americké vlajky natočit film, který by dopadl uspokojivě? Z nové hollywoodské adaptace Captaina Ameriky se zdá, že sami tvůrci si na tuto otázku už předem odpověděli záporně a pokusili se udělat výsledek alespoň přiměřeně zábavný a snesitelný.

Ambiciózní plán vytvořit samostatný film každému klíčovému členu prestižního klubu komiksového univerza nakladatelství Marvel, superhrdinského týmu Avengers, nemohl minout Captaina Ameriku, jehož kulatý štít s hvězdami a pruhy najdeme v centru mnoha obálek sešitů avengerovské série. Zlatý věk této postavy nastal od roku 1941 (kdy vyšel první sešit jeho dobrodružství)  až do konce druhé světové války.

Foto: Bontonfilm

Captain America platil za patriota podporujícího sebevědomí amerického národa ve válečných letech. V  klasičtěji podaných marvelovských komiksech z pozdější doby, například v česky vydané sérii Tajné války, vystupuje jako rozený vůdce, jehož charisma a organizační schopnosti dokáží stmelit často hádavé povahy ostatních superhrdinů.

Místy lehkonohá, ale často klopotná kronika

Z aktuálního  pohledu, kdy je pro mnohé čtenáře a diváky obtížné brát superhrdinské příběhy byť jen
trochu vážně, může Captain působit jako nesnesitelně skautská postava, nebo rovnou nechutný symbol americké pýchy. Každopádně tvůrci, kteří dnes s Captainem Amerikou pracují, se musí vypořádat s řadou ideologických i čistě vypravěčských obtíží, které na téhle trochu zaprášené ikoně visí.

Foto: Bontonfilm

Nový filmový Captain America je místy šťastně lehkonohou, ale často naopak klopotně těžkopádnou kronikou boje s touto komiksovou figurou. Snímek natočil původně trikař Joe Johnston, jehož režijní kariéra je spjatá hlavně s devadesátými lety a počátkem tisíciletí, kdy vytvořil filmy Rocketeer, Jumanji či Jurský park 3. Loni se k režii vrátil Vlkodlakem, zoufalým pokusem o oživení romantické hororové tradice.

I styl Captaina Ameriky jako by byl návratem do devadesátých let - k přímočaře efektním, pestrobarevným a otravně dětinským adaptacím komiksů a videoher jako Soudce Dredd nebo Street Fighter. Johnstonově adaptaci se ale aspoň nedá vyčítat, že by se zpronevěřila duchu originálu, jako to trestuhodně udělaly tyto dva jmenované filmy.

Všechny postavy jsou jednorozměrné schematické figurky: hlavní záporák je tak fanatický nacista, že mu Hitler připadá jako měkota, za zrodem superhrdiny stojí německý vědec pronásledovaný výčitkami svědomí z nezdaru předchozího experimentu, pohledná vojanda se sice dokáže bít a střílet lépe než většina chlapů, ale nakonec stejně především stydlivě a zamilovaně kouká po hlavním hrdinovi.

Foto: Aktuálně.cz

Asi nejsilnější ukázkou černobílých opozic je způsob, jakým funguje stroj, který promění hlavní postavu v superhrdinu a jeho protihráče v superpadoucha. Zařízení údajně posiluje všechny charakterové vlastnosti proměného - tedy dobro je dobřejší a zlo zlejší.

Nesympatická a neduživá hlavní postava

Podle jednoduché šablony je obkreslený i hlavní hrdina. Přitom je až s podivem, jak nesympatickou postavu se tvůrci rozhodli postavit do čela svého filmu. Na neduživém mladíkovi, jehož jedinou životní náplní se zdají být neúspěšné pokusy o vstup do armády, je dneska sotva co obdivuhodného.

Když konečně narukuje, stane se předmětem vojenského experimentu,který je tak pochybný a nevyzkoušený, že by se za něj nemuseli stydět ani ti zlotřilí nacističtí vědci. Vlivem pokusu mu narostou ukázkové svaly, na jeho stoprocentní morální bezúhonnosti a příkladné skromnosti to ale nezmění vůbec nic.

Foto: Aktuálně.cz

Foto: Bontonfilm

Z devadesátkových komiksových adaptací jako by vypadl i design filmu, který do realistických kulis zasazuje různé křiklavě barevné kostýmy a masky či zářivé proudy magických energii, případně podivné meziplanetární teleporty. Film se snaží okopírovat model filmových X-Menů, kteří nechávali diváky pozvolna si zvykat na to, že do civilního prostředí víc a víc pronikají už ne tak civilní elementy jako exoticky zbarvení mutanti schopní nadpřirozených kousků.

Jenže X-Meni tenhle postup zvládli daleko jemněji a přesvědčivěji právě proto, že jejich hrdinové nebyli ulití z jednoho kusu ušlechtilého či skrz naskrz prohnilého materiálu; dobří měli své slabosti a zlí srozumitelné motivace. Svět Captaina Ameriky je naproti tomu už od začátku čistě virtuální, jen nejdřív vizuálně víc připomíná reálie Spojených Států čtyřicátých let.

Záchranný sebeironický humor

Prvek, jenž z Captaina Americy nakonec dělá snímek, který lze celkem bez újmy dokoukat, je sebeironický humor. Největší smysl z  filmu mají pasáže, které z jeho příběhu otevřeně dělají nesmysl. Jedním z takových momentů je určitě ten, kde zlotřilý záporák nechává své pohůnky hajlovat oběma rukama a provolávat tak slávu nikoli Vůdci, ale své vlastní organizaci Hydra.

Působivě snímek shazují také lakonické komentáře velitele hrdinova útvaru. Je obzvlášť svěží, že jeho představiteli Tommymu Lee Jonesovi se tu vrací smysl pro humor, který postrádaly jeho předchozí postavy z filmů Tahle země není pro  starý a V údolí Elah, jež na svých vrásčitých rysech musely unést tíži celého světa.

Pasáž, která se s ikonou Captaina Ameriky vyrovnává úplně nejlépe, je hrdinovo účinkování v propagandistických show a filmech. V těchto scénách snímek není ve vleku Captainových nároků, naopak je zvenčí glosuje a komentuje. Captain America se tu ukazuje takový, jaký se dnes opravdu zdá. Naivní symbol, který je možné předvádět před publikem, ale nikoli ho poslat do opravdové akce.

Ironický rozměr filmu ještě podtrhuje český dabing, který obdařil všechny postavy nacistů legračním německým přízvukem připomínajícím pořad Alles Gutte. Když démonický záporák v podání Huga Weavinga (agent Smith z Matrixu) šišlá své „roskasy" k dalšímu podobně legračně mluvícímu nacistovi, není to už ironie, ale rovnou fraška.

Captain America určitě není nejlepší marvelovskou filmovou adaptací, ale oproti očekávání ani nejhorší. Vzhledem k tomu, že tu máme co dělat s nejkontroverznějším superhrdinou avengerovského týmu, je výsledek snesitelný, i když ne důstojný. Což je nakonec taky dobře.