Recenze - V australské komedii Pařmeni se hned několik postav dopouští nepřístojného chování na velké svatbě pod vlivem kokainu. Celý film pak vypadá jako by ho natočili lidé, kteří o užívání tohoto bílého prášku leccos vědí.

Snímek Stephana Elliota o průběhu jedné katastrofální svatby má často uspěchaný rytmus, takže gagy nemají dost času na to, aby dozněly. Jako by střihač nechtěl, aby se divák byť jen na sekundu nudil. Tohle frenetické tempo ovšem docela dobře koresponduje s chováním většiny postav ve filmu, které je - ať už pod vlivem drog nebo ne - hlučné, hysterické nebo jen úplně mimózní.

Foto: Aktuálně.cz

Londýnský student David (Xavier Samuel) se zamiluje na prázdninách na Tuvalu do blondýnky (Laura Brent) a ostrovní romantika jim zamlží úsudek natolik, že si dohodnou okamžitou svatbu. Sirotek David vezme s sebou do australské divočiny svou náhradní rodinu - kumpány Toma (Kris Marshall), Grahama (Kevin Bishorp) a Lukea (Tim Draxl).

Tři britští řízci, které po příjezdu do buše nejvíc zajímá doplnit zásoby marihuany na rozlučku se svobodou, už od začátku působí chaos na snobské svatbě. Miin otec je senátor a o budoucnosti vlastní dcery má své vlastní představy. Průšvihy se během svatebního dne začnou kupit a brzy přerostou v docela slušnou apokalypsu. 

Vítězství lásky mezi úvahami o análním sexu

Největší problém s Pařmeny není, že by nebyli vtipní. Výborný je Grahamův projev coby ženichova svědka, v němž improvizující zcela sjetý zmatkář předstoupí před svatebčany s úmyslem splnit svou povinnost co nejvíc diplomaticky, ovšem během minuty urazí Australany, když je nazve bývalými otroky posílanými do kolonií, a na konci se zamotá do úvah o análním sexu. Jenže Pařmeni mají trochu smůlu, že přicházejí s typem humoru, na který už může být divák trochu alergický.

Foto: Aktuálně.cz

Elliotův film se blíží poetice, kterou ve Spojených Státech zastupuje třeba Todd Phillips se svými Pařbami ve Vegas nebo filmem Na doraz. Dobře jeho prvky popsal před časem na tomto serveru Jan Bušta, když čím dál populárnější komediální odnož současného Hollywoodu popsal jako koks-comy.

Podobně jako Phillipsovy filmy se i Pařmeni tváří jako jedna velká nabušená nekorektní jízda, která na společenské instituce typu svatby nebo přátelství ukazuje punkersky zdvižený prst. Jenže neočekávejte temnou nihilistickou zábavu ve stylu první půlky Trierovy Melancholie.

Elliotův film se snímkům Todda Phillipse blíží nejen tím, že je v něm obsažený motiv alkoholického „okna" a důsledků z něho vyplývajících. Že se v něm jako se zdrojem srandy počítá s nechutným zacházením se zvířaty (chudák Ramsey!). A hlavně, že přes všechnu svou odvázanost končí jako ta největší konzervativní selanka, v níž zvítězí ty správné hodnoty jako láska nebo kamarádství a dokonce i té nejzoufalejší postavě je dopřáno setkat se se svým otcem.

Autoři se happyendu zároveň trochu vysmívají a zároveň ho tlačí divákům do hlavy, což je nejen trochu schizofrenní, ale také pokrytecké. Jako by si nechtěli přiznat, že tahle cool zábava plná pečlivě vysátých kokainových lajn, příšerných kocovin a kolosálních trapasů cílí hlavně na teenagerské publikum.

Foto: Aktuálně.cz

To sice už nezná Olivii Newton-John a nepochopí, že její křepčení coby sjeté nevěstiny matky na YMCA od Village People z roku 1979 odkazuje nostalgicky na éru největší slávy této herečky a zpěvačky. Ale gag funguje i bez toho, protože puberťáci nad jejím projevem mohou ujistit pobaveně v tom, jak je ta generace rodičů patetická a trapná.     

Příliš velký kontrast

Příznačné pro druh filmu typu Pařmenů je i to, že jejich postavy se většinou chovají naivně, nedospěle nebo rovnou jako idioti. Pařmeni mají postavy vykreslené sitcomově, takže diváci je identifikují podle jedné výrazné vlastnosti, kterou jim autoři připsali. Tom je potměšilý, Graham si chorobně nevěří, Luke je v depresi z rozchodu a má sebevražedné tendence.

Ústřední dvojice je hezký mladý pár, ale není vůbec jasné, proč by dcera mocného bohatého politika měla bez jakéhokoli váhání po pár týdnech známosti chtít přijmout do rodiny londýnského baťůžkáře. Proto člověk v kině ani netrne, jestli se po tom mallströmu šílených událostí jejich vztah rozpadne, nebo ne, protože už je sám o sobě absurdní a kontrast mezi světy obou novomanželů je příliš velký. Logiku ale scenárista Dean Craig moc neřeší. Přitom před pěti lety napsal výbornou černohumornou komedii Smrt na pohřbu.

Ta byla lepší možná proto, že se v ní odkrývaly vztahy uvnitř jedné rozvětvené rodiny, zatímco v Pařmenech se klade důraz na střet kultur mezi Brity a Australany, což je ovšem motiv, který po pár popkulturních narážkách omrzí.

Fúze britského suchého humoru a australského černohumorného pohledu na svět ke škodě věci příliš vzhlíží - jak už bylo výše naznačeno - k současnému Hollywoodu. Kvalitativně to pořád není taková katastrofa, jaká se odehrává v samotném příběhu, a přežít se v kině určitě dá. Ale režisér nádherně lidské road movie o transvestitech Dobrodružství Priscilly, královny pouště (1994) točil kdysi originálnější filmy.