Recenze - Celovečerní debut zavedeného reklamního režiséra Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle vyvolal téměř nepochopitelnou vlnu oslav, že u nás někdo natočil film, jenž se vymyká nad vůkolní bídu.

Ve všem tom plácání po ramenou nakonec však není nic jiného než ztráta rozumných měřítek a neochota jít kousek za ocenění řemesla. Za léta zdejší mizérie jsme si zvykli pro české filmy tak snižovat laťku, že se přestáváme ptát, proč nějaké dílo vzniká a co chce sdělit.

Tři sezony v pekle | Foto: Aktuálně.cz

V retro příběhu o mladém básníkovi Ivanovi, který po válce postupně vystřízliví z ideálů marxismu, těžko vidět víc než filmařský sen „udělat si dobovku". To hraje dobře na zdejší úctu k šikovnosti českých ručiček, respektive potvrzení národního sebevědomí, že „umíme". V mnoha nadšených divácích se možná ozývá i touha být také filmařem a jisté nesobecké štěstí, že si to „někdo dokázal natočit po svém".

Svěžest z aviváže

Jiné než toto laicky sociologické a psychologické vysvětlení mě nenapadá. Protože před sebou nevidím film, ale reklamu na jakýsi blíže neurčený produkt - snad příslib svobody, jaký vám nabízejí některé alkoholické nápoje nebo levisky. V přenesení vizuálního stylu nákladných propagačních spotů na filmové plátno se však nedá spatřovat závan přirozené svěžesti, ale jen svěžesti z aviváže.

Foto: Aktuálně.cz

Čtěte také: Rozhovor s Tomášem Mašínem: Nechtěl jsem film zanést českým lokajstvím a klišé

Ano, i Federico Fellini dělal občas reklamy a Ridley Scott dělal reklam tisíce. Ale Fellini nedělal filmy, které by měly reklamní glamour look, a Scott vnesl do filmu z reklamy tehdy netradiční zdůrazňování povrchu a nerealistického svícení, což bylo pro kinematografii na přelomu 70. a 80. let obohacující.

3 sezóny v pekle ovšem vypadají jen jako pokračování zažraných profesionálních zlozvyků - v médiu a příběhu, s nímž se příliš neslučují. Mašínovo dílo nepřichází z hlediska přenosu výrazových prostředků z média do média s ničím novým, jen dává na odiv svou vypiplanost.

I ta je ovšem sporná. Snímek má hýřit spoustou obrazových plánů a detailů, ale přitom není těžké si všimnout, že třeba Jindřišskou ulici ukáže desetkrát jinak, jako by měla hrát celou Prahu;  občas je také nepříjemně poznat počítačová úprava či klíčování pozadí apod.

Tvrzení, jak jde o poctivé, neošizené a složité dílo, vyvrátí i jedno obyčejné pozorování. Ale nemá smysl zastavovat se na technických věcech a tím zbytečně snižovat námahu početného štábu. Jádro argumentace míří proti něčemu jinému: 3 sezóny v pekle v duchu královny koloběžky mají a nemají být o českém básníku Egonu Bondym.

Hádkovitý manekýn Bondy

Inspiraci našel Mašín přes undergroundového publicistu S. M. Blumfelda v Bondyho autobiografické knize Prvních deset let a jeho beletristické prvotině Sklepní práce. Bez nich by tu nebylo jádro děje: kluk uteče z domu od otce-bývalého důstojníka, má svou femme fatale Honzu (Janu), změní si jméno (Fišer-Bondy, Heinz-Bonn), přeříkává Bondyho koprolalistické verše a dostane párkrát přes hubu od dělnické třídy a policajtů za to, že se sere mezi proletariát, případně, že se moc sere do SSSR.

Mašín ale musí moc dobře tušit, že z Bondyho udělal zbytečně hádkovitého manekýna a že film je nakonec tak vzdálený syrovosti Bondyho života, že sám filozof a literát by zarotoval v rakvi a pak vystrčil z hlíny prostředník.

Není třeba požadovat, aby film na motivy něčí knihy, která taky nemusí být pravdivá (nezapomeňte, že Bondy je jedním z archetypů hrabalovských pábitelů), musel být přesný v jednotlivostech. Ale je něco zvráceného v tom, když se přetvoří konkrétní osoba v jakýsi obecný symbol naivního mladického vzdoru, a pak se k jeho nositeli přistupuje blahosklonně „že to tak děcka mají, ale vyrostou z toho".

Foto: lucie jansch

Hlásat, že 3 sezóny nejsou o Bondym, ale o vzdoru, je stejné jako byste tvrdili, že třeba Zkrocená hora není o homosexualitě, ale o lásce a osamělosti, nebo že Trainstpotting není o drogách, ale závislostech všeho druhu a nezodpovědnosti. Vždycky se za takovýmito výroky skrývá alibismus a nedůslednost; neochota přihlásit se k něčemu naplno a vystihnout základní princip něčího postoje ke světu a bytí ve světě.

Fungování systému téměř nevidíme

Bondy mohl být v mládí jakýkoli, pravděpodobně stejně protivný pitomec jako hlavní hrdina filmu. Ale příběh nedává smysl, pokud nevíme, co s ním bylo dál - že dál zůstal marxistou, trockistou a maoistou, tedy „nevyléčil" se z levičáctví.

Že se stal idolem undergroundu a v pozdních létech rozvinul filozofické myšlení do podoby, která paralelně navazovala na postmodernu, new age a kyberpunk. Teprve tehdy je jasné, že si Bondy prošel vnitřním zráním a jeho vzdor byl něco jiného než mladické poblouznění - bez ohledu na to, co si o jeho radikálnosti kdo myslí.

Foto: lucie jansch

Film velmi neuměle a divně prezentuje hrdinovo pozérství tak, že z toho nakonec není nic poznat. Má tu nastat střet vyhraněné individuality se systémem a (ne)vtipné na tom je, že tu fungování systému téměř nevidíme, ale pořád sledujeme jen protivného fracka, který kolem sebe kope, aniž je na něj vyvíjen tlak.

Na jednu stranu se uberou reálné motivy mladíkova bouření, na druhou se film nijak nepokouší vytvořit k tomu prázdnému floutkovi identifikační pouto pro diváky. (Alespoň tedy doufám, že se v téhle karikatuře Umělce někdo nevzhlíží.)

Aha, tady bude jen atmoška

Vzhledem k tomu, že se toho ve filmu obecně moc neděje a důležité je hlavně, že někdo v hezky nasvíceném záběru jde a pokuřuje, případně se v úhledně nakompovaném, rádoby dekadentním bordýlku imituje soulož, nezbývá než se ptát: Kde je to peklo z názvu? Má jít o peklo, že Jana dlouho odpírá Ivanovi styk, nebo že hrdinové cítí za okny nebezpečí od lidových milic? Kde je drama? Aha, tady bude jen atmoška…

Člověk by si řekl, že když si režisér vezme za vzor Bondyho, pokusí se trochu provokovat publikum i formálně (třeba jako Derek Jarman v portrétu Ludwiga Wittgensteina nebo John Maybury v životopise malíře Francise Bacona, Láska prokletá). Protože co vzniká za dojem, když mezi objektem-aktérem vyprávění (a dokonce i vypravěčem) a způsobem vyprávění panuje takový rozdíl?

I obrazy mají jistou rétoriku, a ta je zde zjevně uhlazenější a líbivější než rétorika hlavního hrdiny. Nevyhnutelně to pak spěje k tomu, že ona revolta je posunuta na úroveň naprosté banality a v posledku i nudy.

Viděl jsem letos hodně špatných filmů, ale u žádného z nich jsem nechtěl odejít, protože mě zajímalo, jak skončí. U 3 sezón v pekle, které nepovažuju za „nekompetentní dílo", jsem měl pocit, že se můžu po zhruba tři čtvrtě hodině kdykoli zvednout a jít, protože mě nic nepoutá k tomu pozorovat tuhle navoněnou zdechlinu.