Nechtěl jsem film zanést českým lokajstvím a klišé

Jaroslav Sedláček
25. 11. 2009 8:00
Do kin míří 3 sezóny v pekle, debut Tomáše Mašína
Foto: lucie jansch

Rozhovor - Vystudoval grafiku, malbu a konceptuální umění na Akademii výtvarných umění. V polovině 90. let se podílel na scénáři debutu Davida Ondříčka Šeptej. Ve stejné době Tomáš Mašín spoluzaložil firmu Dawson Production. Natáčel multimediální projekty, reklamy i klipy. Film 3 sezóny v pekle inspirovaný mladým Egonem Bondym je jeho celovečerním autorským debutem. A událostí sezóny?

Foto: Aktuálně.cz

O druhé světové válce se točí jeden film za druhým, ale období těsně po válce, které je v mnoha ohledech snad ještě zajímavější, zatím zůstává českou kinematografií téměř netknuto. Proč sis ho vybral ty?

To byla náhoda. Já sám jsem na začátku věděl jen to, že do komedie nejdu, protože bych ji asi neuměl, že chci silný příběh, nejlépe love story, a že současnost mě jako výtvarníka vizuálně moc nebaví. Poválečná léta, na která mě navedl Lubomír Drozd, mě nadchla.

Válce se vyhneme, ale přesto tam trochu je, máme obrovský poválečný optimismus, ten drajf, kdy si všichni říkají „Teď to rozjedeme, teď se nám povede líp" - a najednou tři roky potom rána pěstí, konec, zataženo; zatýkání a popravy. Sotva se lidi stačili nadechnout, tak je něco brutálního setnulo. Přišlo mi, že lepší kombinaci nenajdu. Love story, little bit of drama a silný vizuální glamour doby.

A jak se konkrétně myšlenka na příběh inspirovaný osudy Egona Bondyho zrodila?
Potkal jsem kamaráda, undergroundového spisovatele a dlouholetého redaktora Vokna Blumfelda S. M. nebo-li Čaroděje nebo-li právě Lubomíra Drozda a svěřil se mu, že hledám námět na celovečerní film.

Doporučil mi knížku Bondyho vzpomínek Prvních deset let o dvou umělcích, kteří po válce prožívají vášnivý vztah. Knížka se mi líbila, ale přišlo mi, že z útržkovitých  zápisků se film postavit nedá. Vrátil jsem se tedy k Čarodějovi, co s tím? On že napíše námět, což nakonec i napsal. Nedal se sice moc použít, ale dalo se z něj vyjít.

Na jednu stranu stolu jsem si položil knihu, na druhou Čarodějův námět a začal stavět první, poměrně komplikovaný příběh. Scénář měl asi sto šedesát stran a trpěl všemi začátečnickými chybami. Říkal jsem si: „Fajn, základ máš, ale teď by to chtělo dramaturga." Navštívil jsem scenáristické workshopy, což bylo mezi námi dost peklo, a postupně se prokousával s dramaturgem Kristiánem Sudou přes druhou, třetí a další verze až k dnešnímu tvaru.

Foto: lucie jansch

Co tě na tom příběhu bavilo nejvíc?
Základní téma filmu se mi vejde do jednoho slova: Vzpoura. Hlavní hrdina je rebel, odmítá se podrobit jakémukoliv diktátu, jakékoliv predikci, kterou společnosti udává politická garnitura nebo nějaký jiný Big Brother.

Když producentka udělala první odhad rozpočtu, přitížilo se ti?
Víš, že ne? My jsme čekali, že to bude drahé. Od začátku to byla hra s otevřenýma kartami. Mezi producenty a mnou nebyl klasicky podezřívavý vztah, co to na mě ten druhý hraje, kam si chce ulít peníze. Měli jsme rozpočet a velmi přesně jsme věděli, za co ho utratíme.

Film stál osmdesát milionů. Překvapuje mě, že jsi vydržel čekat, až je budeš mít pohromadě. Většina českých tvůrců začíná ve chvíli, kdy to jde NĚJAK natočit.
Čekal jsem záměrně. Mohli jsme točit o rok dřív, chybělo nám „jen" deset dvanáct milionů. Mohli jsme jít buď do risku a hodně se zadlužit, nebo peníze oželet, čímž by ale utrpěla forma filmu. Příběh by se určitě dal odvyprávět komorněji, ale to mi přišlo líto. V tomhle směru mi dobře posloužila zkušenost komerčního režiséra. Naprosto jasně jsem viděl před očima, jak by ten film vypadal s těmi dvanácti miliony a bez nich. A myslím si, že se obecně vyplatí čekat, zvlášť u debutu. Pokud nemáš geniální scénář…

Foto: lucie jansch

Léta jsi dělal reklamy, nemáš vystudovanou FAMU, ale výtvarnou školu. Co z toho se ukázalo být plusem a co mínusem při natáčení?
Deset let práce na reklamních zakázkách rovná se zkušenost, co a jak se dá dělat s kamerou, k čemu použít určitou techniku, jak dirigovat štáb... Dál je to zkušenost s formou, jak odvyprávět určitou scénu, záběrováním, svícením atp. Na jeden spot máš třicet vteřin a musíš ho nějak uchopit. Natočíš ho v jednom záběru, v deseti nebo v patnácti? Bude to popisný, nebo spíš abstraktní?

Cennou zkušeností je i komunikace s lidmi, ať už jde o štáb, klienta nebo agenturu. Naučíš se být tak trochu profesionální diplomat a zároveň přítel: s herci můžeš podlehnout rozmaru chvíle, s klientem hovořit o marketingu. A i když tomu přesně nerozumíš, tak si zvykneš na to, že nejsi režisérský pánbůh a že je občas dobré poslouchat druhé.

A poslední cenná zkušenost spočívala v tom, že jsem díky výtvarnému backgroundu esteticky a emocionálně tíhnul ke klasické filmařině, k vizualitě. Vyprávím raději obrazem, než bych něco okecával.

A mínusy?
Určitá uspěchanost, na kterou jsem zvyklý z reklamy. U filmu to není tak dobré, tam je potřeba víc se zklidnit, koncentrovat. Není úplně dobrý na to „jen" vlítnout.  Dělal jsem to první týden natáčení, ale potom jsem si to při cestě autem domů sám uvědomil: Hele, seš nějakej zbrklej, všichni se diví, jak to jede, jak to odsejpá. Hrozně se ti líbí natáčení, ale jedna scéna mohla být klidnější; byla by lepší. Neděláš to moc uspěchaný?  - A srovnal jsem se.

Foto: lucie jansch

Nějaké další mínusy?
(chvíle přemýšlení a váhání) Chtěl jsem říct, že jsem se někdy jako výtvarník možná až příliš soustřeďoval na vizuální podobu scény. Ale bylo to jen zdání. Na herce jsem nezapomínal, zároveň jsem nechtěl podcenit žádný detail. Chtěl jsem mít film vyšperkovaný, což se snad povedlo. Zrovna mi říkal Kristián Suda, který už film zná nazpaměť, že se bavil objevováním dalších a dalších plánů, obrazů na zdech, detailů kostýmů… Všechno působí pohromadě a promyšleně - v tom jsou prý 3 sezóny výjimečné.

Velmi neobvyklé složení měl štáb. Proč v něm figuruje islandský kameraman a polští herci, když nejde o koprodukci?
Protože jsem chtěl, aby na filmu dělali ti nejlepší, a bylo mi úplně jedno, jaké národnosti jsou. Upřímně řečeno, většinu reklam točím se zahraničními kameramany.

Čeští nejsou dost dobří?
Takhle bych to neřekl, ale líbí se mi, jak zahraniční kameramani vidí; přicházejí na natáčení připravení, nad filmem přemýšlejí a něco nabízejí. Nejsou před režisérem připosraní, stojí za svým názorem a mají nakoukáno. Je to intenzivní dialog. Rád se učím, běhá mi mráz po zádech, když mě někdo upozorní na něco zajímavého, můžu to s ním rozebrat a vymyslíme ještě něco lepšího. A tohle všechno je Karl Oskarsson. Je skandinávsky mlčenlivý, ale když promluví, tak ty dvě věty jsou schopny převrátit svět. (smích)

Foto: lucie jansch

Hlavně Oskarsson jako Islanďan nemá Prahu nakoukanou, takže nám nenutil pohlednicové záběry Prahy.
Přesně! V tom byla Karlova další výhoda - nerozuměl nám. Ano, měl anglický scénář, já se s ním bavil anglicky, herci se s ním bavili anglicky, ale nebyl zanesený českými klišé, zdeformovaný českou lokálností. A nebyl nesebevědomý, lokajský, nebál se - což mi absolutně nevyhovuje. To samé bych mohl říct o art departmentu,  Kataríně Hollé a Martinu Kurelovi.

A proč polští herci?
Od začátku jsem věděl, že představitele hlavních rolí v Čechách těžko najdu. Ona měla být výtvarnice a intelektuálka, dynamická osobnost, proto jsem si představoval někoho s hédonistickým přístupem k životu, výraznou tvář s určitou imperfekcí, která bude po všech stránkách zajímavá. Jeho jsem vnímal jako pankáče, nekompromisní osobnost se silným výrazem.

Nejdřív jsem hledal na Slovensku, ale nenašel, tak jsem šel do Polska. Tam se vyloupla Karolina Gruszka, nádherná ženská, která skvěle hraje. Když jsem se vracel domů, věděl jsem, že to na sto procent uhraje, ale bál se, že je moc krásná. Okamžitě jsem začal přemýšlet, kdo by se k ní hodil a jako jediný vhodný kandidát mi přišel Kryštof Hádek. Takže jsem najednou měl dva krásný mladý lidi…

Foto: lucie jansch

… tedy přesně to, co jsi nechtěl.

(smích) Přesně.

Co s tím?
Začal jsem snášet na hromadu výhody a nevýhody a výhod bylo mnohem víc. S její krásou se dalo pracovat. Dala se zošklivit, vybavit určitými nesympatickými rysy. Udělali jsme pár čtených zkoušek a sedlo si to.

Ale jinak přiznávám, v původní představě jsem měl na roli Ivana někoho výraznějšího. Kryštof je velmi milej a příjemnej kluk - a já musel vedení postavy trošku přizpůsobovat jeho typu a fyziognomii.

Ale když už jsem měl Ivana obsazeného Kryštofem, snadno jsem obsadil Poláka Tomasze Tyndyka do role Ivanova nejlepšího kamaráda Hanese. Kryštof je blonďák, Tomasz tmavý typ, navíc v očích nese něco zasněného, existenciálního. S Kryštofem ladili.

Foto: lucie jansch

Psal jsi někomu roli na tělo?
Když jsem psal roli literárního kritika Viktora Lukase, typického intelektuála své doby, kousavého, ironického muže, věděl jsem, že bych byl šťastný, kdyby ji hrál Jan Kraus. Seznámil jsem se s ním při natáčení reklam a udělal na mě ohromný dojem.  Navíc se mi líbí jako člověk, osobnost; a kamera ho má ráda. Chtěl jsem, aby v něm Ivan měl svého mentora - a Lukas, aby v něm viděl sebe, když byl mladší.

Viděno zpětně, co bylo nejtěžší?
Milostné scény. Měl jsem u nich děsnou trému. Jsem člověk, který „svoje" postavy dost emocionálně prožívá, už když je píše, nota bene natáčí. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale hodně mě to vycucávalo. Nazí herci, půl metru od nich kamera, která se jim dívá do obličeje nebo někam jinam, předstírají vášeň. Když se nad tím zamyslíš, je to celé nesmysl. Milostné scény jsou stres pro všechny.

V tvém dalším filmu tedy už milostnou scénu neuvidíme? Na co se vůbec máme příště těšit?
Mám dvě látky, ale zatím zůstávám v klidu. Nejdřív se musí zadařit 3 sezónám, přes jejich úspěch vede cesta dál.

Jaké filmy a tvůrci tě baví?
Všechny, který jsou dobrý. Nedávno jsem si pustil asi potřetí Bokovku a znovu jsem byl nadšený. Stejně spontánně jsem schopen si pustit film Paříž, Texas, což je naopak depresivní film, ale mě baví ohromně scénářem, výtvarnou podobou, náladou. Mám rád všechny Kmotry, mám rád akční filmy, třeba Černý jestřáb sestřelen nebo Království nebeské. Když vidím, jak tam lítá Orlando Bloom a máchá mečem, jsem natěšenej jak malej kluk. (smích)

Foto: lucie jansch

Co úplně nemusím, jsou hluboký, vykalkulovaný filmy Larse von Triera. Prolomit vlny? Super! Ale Idioti už jsou pro mě kalkul. Dělal je jen proto, aby se o něm psalo. V tomhle manipuluje, a to se mi nelíbí.

Nemáš příliš zdravého rozumu na to, abys mohl být filmový intelektuál?
Mně astrolog řekl, že mám emocionální složku zcela v rovnováze s racionálním aspektem. Říkal mi, že bych si svoje filmy klidně mohl produkovat i sám. A já jsem dost starej na to, abych se znal, takže to můžu potvrdit. Když točím velké scény, funguju spíš vojensky, neskládám se pod dojmem odpovědnosti ani tvůrčí nejistoty; ale když točím intimní scénu, jsem vyždímanej. (smích)

 

Právě se děje

Další zprávy