Nejlepší věci často vznikají náhodou. Oblíbená zimní pohádka o Popelce se původně měla natáčet v létě. Ale režisér Václav Vorlíček nakonec kývl na nabídku německé koprodukční strany, které na prosinec a leden zbývalo 800 volných lidí, a rozhodl se dobu natáčení přiznat. S obrazem Pietera Brueghela staršího Zima v hlavě začal promýšlet novou vizuální koncepci filmu, k níž dnes neodmyslitelně patří záplavy sněhu.
To norská režisérka Cecilie A. Mosli rozhodně nemusela přemýšlet, jak do svých Třech přání pro Popelku dostat sníh, který tuzemským filmařům nahrazoval ten umělý, vyrobený z rozemletých rybích kostí. Mnohem důležitější ale je, zda se jí podařilo vdechnout snímku atmosféru, pro kterou je tak oblíbený. Remake od tohoto čtvrtka promítají česká kina.
Snadno by šlo začít výčtem různých pochybností. Třeba že představitelka hlavní role, zpěvačka a hudebnice Astrid S, nemá talent a šarm Libuše Šafránkové. A také chybí píseň Kdepak ty ptáčku hnízdo máš od Karla Gotta. Plus ten robustní chlapík, co Popelce darem přiveze tři oříšky, není žádný Vladimír Menšík.
Češi mají svoji Popelku tak hluboko pod kůží, že si těžko lze představit někoho, kdo by řekl: Nová verze je lepší. A pokud se lze s věcmi vypořádat rychlými jednoznačnými soudy, tak opravdu není. Obstojí ale jako svižná, působivá pohádka, která zachovává co možná největší věrnost originálu, a přesto se podnětně nadechuje k jemné úpravě pár důležitých scén? Pokud zahodíme předsudky, určitě ano.
Příběh silné hrdinky, jež se umí postavit na vlastní nohy a nezůstat u přebírání luštěnin ve spíži statku, v hávu pohádky či rodinného filmu přirozeně vyprávěl o tématech, která rezonují i dnešní společností. A často působí jako rudý hadr na býka.
Obavy, jak ze západu přichází násilné narovnávání nespravedlností pomocí kvót a proniká i do zábavy pro děti, dnes rezonují českým veřejným prostorem. Ještě než se tak nová Popelka dostala do kin a mohl ji kdokoli vidět, její kvality zastínil jeden drobný letmý polibek ze závěru snímku. Polibek dvou mužů. Skoro si ho nevšimnete. A uprostřed radostného jásotu je tak přirozenou věcí, že vůbec není podstatné, zda je jeho povaha kamarádská, či jiná.
Nová Popelka má zkrátka "na zádech" celou nálož předsudků, s nimiž se potenciální divák vypraví do kina. Přitom právě původní snímek byl skvělý i díky tomu, jak si pohrával s různými rolemi. Se spanilou dívkou s tou nejdrobnější nožkou na statku, která zároveň poráží mladé šlechtice ve střelbě z kuše. A která sebevědomě proniká do světa domněle ryze mužských kratochvílí.
I proto není nová norská verze nějaká "korekce", žádná kacířská snaha předělat klasiku pro dnešní svět a cestou ji pošlapat a zbavit kouzla.
Je to citlivá pocta původnímu dílu, která bude fungovat pro neznalé originálu, ale i pro ty, kdo většinu scén znají nazpaměť. Právě díky těm drobným vykolejením, jiným hereckým gestům, odlišnému hudebnímu podkresu či jemným dějovým variacím slavné okamžiky znovu ožívají. Ne v lepší, či horší, ale jiné podobě.
Hašteřivá, protivně zlá macecha tu má se svým sošným účesem a vzezřením spíše podobu děsivé královny z pohádek Hanse Christiana Andersena, tady se projevují určité kulturní rozdíly. V českých pohádkách mívá zlo častěji spíše zákeřnou než vysloveně hrozivou povahu.
Některé scény i kostýmy jsou v novince velkolepější, mnohem více drobných světýlek tu září nad kouzelně zasněženým mostem, po němž neznámá dívka prchá z bálu, než ztratí střevíček. Ale přitom jede na koni, nepotřebuje kočár.
Nejde však o naleštěnější, ale o vyprázdněnější podobu kanonického snímku. Autoři někde přidali, jinde naopak ubrali - ve snaze očarovat diváky krásou, která k pohádkám patří, a přitom říci, že princezna se nepozná jen podle velikosti nohy, na kterou padne ztracený střevíček.
Tři přání pro Popelku se přinejmenším v Česku určitě nestanou vánoční klasikou. Ale moc získat diváky mají. Stačí se jen nadechnout a povznést se z borovicového lesa předsudků nad mlhu a spatřit vrcholky hor. Jsou majestátní, nikoli kýčovité. Taková umí být ve svých nejlepších momentech i nová Popelka.
Někdy drze přidá na akci. Není v tom však žádné zaprodání "našeho národního zlata" hollywoodským zlozvykům. Drzost je přeci jednou z předních vlastností české Popelky, která na svého prince nečeká, ale jde svému osudu aktivně naproti.
Tři přání pro Popelku
Režie: Cecilie A. Mosli
Bontonfilm, česká premiéra 23. prosince.
