Anglický herec sir Kenneth Branagh potřetí před i za kamerou oživuje příběhy Agathy Christie. Tentokrát ještě rozpačitěji než dříve. Po slibném, odlehčeném úvodu v benátských uličkách následuje setkání, které kníratého detektiva vytáhne zpět do akce. Ta je však mnohem komornější než dříve.
Už první Branaghův snímek s Poirotem, tedy Vražda v Orient expresu z roku 2017, se snažil dát proslulému vyšetřovateli velkolepost i moderní šmrnc. Akčnější úvod, hvězdné obsazení, opulentní kamerové kejkle ve vlaku, kde se většina děje odehrává, snímání na sedmdesátimilimetrový filmový pás.
Jenže nakonec film působil podobně kašírovaně jako Branaghův nepřirozeně masivní knír. Na rozdíl od svěžích, zábavných i moderních odklonů od tradice u příběhů Sherlocka Holmese, jako byl třeba seriál britské BBC, dopadl spíš klopotně. Plejáda postav zůstala jednorozměrná a oproti pomalému finále klasické filmové verze této detektivky v režii Sidneyho Lumeta z roku 1974 závěrečné divadlo na kolejích působilo až nedůstojně.
Po dalším exotickém dobrodružství Smrt na Nilu se nyní Branagh vrací potřetí. A mnohem usedleji. Úvodní záběry sice lákají na fotogenické Benátky, ale když Poirota navštíví dávná známá s nabídkou zúčastnit se halloweenské seance a odhalit podvodnici, děj se přesouvá dovnitř potemnělého sídla, kde údajně dojde ke komunikaci se zemřelými. Volná adaptace pozdní knihy Agathy Christie Viděla jsem vraždu osciluje mezi klasickou detektivkou a duchařským hororem. Není to šťastná volba.
Původně hlavně shakespearovský herec Branagh ve svých poirotovských filmech umí dát detektivovi správný nadhled a pichlavý pohled na lidstvo, ale jako režisér působí mnohem méně jistě. Jeho novinka je po většinu času extrémně vážná, vrší se úmrtí i podezřelí. I sám Poirot - vyzbrojený především neochvějnou racionalitou - na chvilku zaváhá, jaké povahy jsou okolní fenomény. Byť v úvodu vmžiku odhalí podvod se samovolně píšícím psacím strojem a dalších pár triků, záhada mu nakonec začíná přerůstat přes hlavu.
Jenže navzdory různým zvratům a falešným závěrům Přízraky v Benátkách postrádají jakoukoukoli skutečnou tenzi, ať už detektivní napětí, či hororový děs. Oba žánry si vzájemně podkopávají nohy.
Branagh opět bloudí panteonem svých jednorozměrných postav a cestou si zkouší osvědčené hororové triky. Tak osvědčené, až svou závažností působí komicky. Obličej v zrcadle, který po otočení zmizí, náhle padající šálek kávy, vše nasnímané uhlazeně, akademicky, sterilně. Omalovánkově přebarvené digitální záběry předchozích filmů a jejich exotických lokací vystřídala komorní netečnost.
Když v úvodu Poirot prohodí pár replik se spisovatelkou v podání komičky Tiny Fey, která ho k rozuzlení záhady přizve, film vzbudí falešné očekávání, že mu budou dominovat vtipné slovní přestřelky. Jenže postava Tiny Fey zůstává prakticky nevyužitá, stejně jako duchařské médium v podání Michelle Yeoh a většina obsazení. Byť vzácné výměny s Branagha s Tinou Fey stále patří k tomu nejlepšímu. Třeba když Poirot pronese: "Probudíš-li medvěda, nediv se, že tančí." Na což se mu dostane suchá odpověď: "Tohle není rčení v žádném jazyce." Takových momentů je ale poskrovnu.
Jinak snímek kvůli stále stejnému nevzrušivému tempu, s nímž nám předhazuje další kličky v příběhu, nezvládá to základní: vyvolat v divácích pocit, že rozluštění záhady je pro ně přinejmenším z poloviny tak vzrušující jako pro samotného brilantního detektiva.
Klaustrofobní prostředí domu, který bouře oddělí od okolí - což samo o sobě působí dost na sílu -, uvězní nejen hrdiny. Vězením je i pro diváky, ale rozhodně ne takovým, v němž by si přáli pobývat v rámci zážitku z kina. Místo filmové hrůzy se tak dostavuje to, co patří k běžnému výkonu trestu asi mnohem spíše: rutina a nuda.
Přitom pojmout Agathu Christie moderně a po svém rozhodně lze. Zábavně i podvratně si se spisovatelčinými tradičními postupy pohrával snímek Na nože či Quentin Tarantino ve westernu Osm hrozných. Byť nešlo o adaptace jejích děl, oba snímky její tvorbě uměly složit větší poklonu než snaživý a neinspirativní Branagh.
Ten jako by i po dekádách pobytu na filmovém place stále byl jednou nohou na divadle. Tam musí každý šálek kávy spadnout na zem s patřičným třísknutím, aby bylo vše zřejmé. Ve filmu podobné kousky podání působí spíš neohrabaně. A nakonec i zelené tapety ústředního sídla či kožené přebaly knih přestávají mít působivost dobového detailu a stávají se rekvizitami ve starodávně zatěžkaném vyprávění.
I ti, kteří nepatřili k milovníkům předchozích dvou poirotovských snímků, si tak ještě rádi vzpomenou na dřívější přestřelená dobrodružství.
Nakonec přijde kýžená pointa. Nepřekvapí, přesto nabízí alespoň nějaké uvěřitelné emoce. A především vysvobozuje ze zajetí v úmorném labyrintu, v němž prý mělo strašit. Při všem tom čekání na geniální vyřešení případu by ale divák možná byl vděčnější za pořádného bubáka.
Film
Přízraky v Benátkách
Režie: Kenneth Branagh
Falcon, česká premiéra 14. září.
