„Po Pyšné princezně už pohádky nikdy nebyly jen pro děti,“ říká filmový historik

Výzkumem československého dětského filmu se prozatím nikdo zevrubně a kontinuálně nezaobíral. Konkrétní snímky všichni známe, ale jejich kontextuální pozadí a průmyslové machinace už nikoli. Filmový historik, pedagog a redaktor časopisu Cinepur Lukáš Skupa vydal v mnohém průlomovou knihu. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví o tom, proč byl v 60. letech dětský film v útlumu a naopak v 70. letech vzkvétal, jak moc odolával cenzuře nebo kdo byl podle něj neprávem zapomenutým režisérem tohoto žánru. 

Kde a kdy se zrodil váš zájem o československý dětský film?

Samozřejmě mám ty filmy rád a v hloubi duše jsem nikdy nepřestal být dítětem, takže jsem se k nim vždycky s chutí vracel. Ale hlubší zájem začal někdy před dvaceti lety, kdy jsem psal na filmové vědě bakalářskou práci o zlínském studiu. Pak mě to téma už nepustilo. Shromažďoval jsem další a další poznatky, které jsem chtěl dotáhnout do nějaké finální podoby. A proto jsem napsal knížku, která všechno završila. 

Dá se definovat rozdíl mezi dětským filmem a pohádkou? Odlišoval tehdejší systém tyto dvě kategorie? Třeba snímek Ať žijí duchové podle mě balancuje na hraně obou žánrů. 

Pohádky sice patřily mezi dětské filmy, ale zároveň tuhle kategorii výrazně přesahovaly. Po Pyšné princezně nebyly pohádky už nikdy vyloženě jen pro děti. Měly oslovit co nejširší publikum a vydělat co nejvíc na tržbách, což se jim většinou dařilo. Jejich návštěvnost se často pohybovala v milionech a patřily k nejúspěšnějším českým snímkům vůbec. Šlo tedy spíš o filmy rodinného typu. To stejné se týká i filmu Ať žijí duchové!, který ale nebyl typickou pohádkou – v době vzniku byl rámován jako takzvaný pionýrský film. 

Dětské filmy u nás zažily pomyslnou zlatou éru pravděpodobně v 70. letech. V čem se lišily od těch z 50. let? 

Vznikalo jich víc, byly rozmanitější, úspěšnější a svobodnější. Definitivně se zbavily nálepky filmů, které se musí natáčet, protože je to oficiálně vyžadováno shora. Přitahovaly víc tvůrců, kteří měli konečně i lepší profesní a výrobní podmínky. Stručně a jednoduše: poprvé se staly opravdu prestižní kategorií a bez nadsázky patřily k tomu nejlepšímu z barrandovské produkce. Ve Zlíně byl sice vývoj na pár let pozastaven, ale po roce 1977 šla tamější tvorba taky výrazně nahoru. 

Došlo v 60. letech k určité liberalizaci a větší rozmanitosti dětských filmů, obdobně jako v ostatních částech žánrové či umělecké kinematografie? Nebo naopak tato doba dětským filmům vůbec nepřála? 

To je jeden z největších paradoxů, protože ve „zlatých šedesátých“ byl dětský film spíš v útlumu. Začaly sice vznikat celovečerní filmy ve Zlíně, ale na Barrandově to šlo naopak z kopce. Obrazně řečeno – dětský film smetla nová vlna. Většina autorů chtěla dělat ambiciózní filmy s odvážnějšími nebo osobnějšími výpověďmi. Dětský film pro ně nebyl z různých důvodů atraktivní. Pořád si například nesl pověst žánru, který je svázán výchovnými nároky, nedá se v něm příliš experimentovat nebo dosáhnout skutečného uznání a slávy. 

Jak silný byl apel na výchovnou rovinu? Předpokládám, že dětské filmy nebyly úplně budovatelského rázu. 

Výchovnost v duchu vštěpování socialistických hodnot nebyla až tak zásadní, jak bychom čekali. Šlo spíš o povinnou frázi omílanou na schůzích a konferencích. Pravidelně musely vznikat například filmy k různým politickým výročím nebo výročím pionýrské organizace. Ale nikdy to nebylo jádro dětské tvorby. Dramaturgie s předpokladem výchovnosti pracovala, ale většinou ne ve smyslu nějakého schematického didaktismu. V tomhle ohledu vyšel dětský film se ctí i z těch horších období české kinematografie. V 50. letech vyčítaly různé orgány dětským filmům, že jsou málo aktuální, že v nich chybí současná škola, pionýři a podobně. Dramaturgové v tom uměli chodit a dětský film fungoval tak trochu v závětří „velké“ tvorby pro dospělé. I cenzurních kauz nebo schvalovacích problémů bylo v dětském filmu ve srovnání s jinými žánry málo. 

Byl československý dětský film úspěšný i v zahraničí? Pokud ano, proč? 

Ve vývozu byly dětské filmy dlouhou dobu absolutní sázkou na jistotu. Pro představu třeba film Karla Kachyni Už zase skáču přes kaluže se prodal skoro do padesáti států, o čemž si můžou dnešní čeští filmaři nechat jen zdát. Podobně i u jiných šlo o desítky zemí, na Východ i na Západ. Souviselo to s tím, že třeba právě na Západě nebyla vyloženě dětská tvorba rozvinutá, a přitom po ní byla velká poptávka. V zahraničním úspěchu tudíž nehrála roli jen kvalita našich dětských filmů, ale i nižší konkurence. 

Většinou si s tímto žánrem spojujeme jména jako Věra Plívová-Šimková, Marie Poledňáková nebo Ota Hofman. Je nějaké tvůrčí jméno, na které se neprávem zapomnělo? 

Takových jmen by bylo víc, ale na prvním místě bych zmínil Milana Vošmika. Někteří si možná vybaví jeho komedii Táto, sežeň štěně nebo ještě Honzíkovu cestu, ale to bude asi všechno. Přitom natočil dvanáct celovečerních filmů a byl v tomhle žánru skutečným průkopníkem. Zjišťovat něco detailnějšího o jeho kariéře byla v podstatě detektivka. Došel jsem k závěru, že se jako režisér dětských filmů cítil nespokojený, přehlížený a nedoceněný. Chtěl dělat kvalitní, zábavné filmy a měl k tomu i předpoklady, ale ne vždy mu to bylo umožněno. Vošmikův případ názorně dokládá, proč se do tohohle žánru režiséři zrovna nehrnuli. Byla to náročnější práce než u filmu pro dospělé, často navíc s horšími produkčními podmínkami, mizernou publicitou nebo problematickým hodnocením. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se Vošmikovi dařilo v oné zlaté éře 70. let. Bohužel se jí nedožil. 

V období státní kinematografie vzniklo okolo 200 filmů pro děti. Jsou nějaké, které mají stále co říci i dnešnímu publiku? 

Dlouho jsem učil film na střední škole, takže o diváckých zájmech dětí a dospívajících něco málo vím a zrovna u dětských filmů si nedělám iluze. Myslím, že pro většinu dnešních dětí bude většina z nich nekoukatelných. Už v 80. letech se mluvilo o televizní generaci dětí, kterou filmy z 50. nebo 60. let nudí. Dětské publikum i dětství jako takové se dost proměňují a v dnešní digitální době to platí dvojnásob. Kdysi se tvrdilo, že dětské filmy nestárnou, protože jim stále dorůstá nové a nové publikum. Podle mě je to přesně naopak. Filmy pro děti, o kterých se bavíme, jsou mnohem atraktivnější pro dospělé ve smyslu nostalgie nebo právě jako předmět výzkumu. 

Související

Štědrovečerní pohádka se drží při zdi. Navzdory názvu záhadná ani strašidelná není

Dá se říct, zda nějaké motivy, příběhy či témata napříč dětskými filmy převažují? 

Dětská tvorba bývala úžasně rozmanitá. Vznikaly komedie, detektivky, moderní pohádky, historické, hudební nebo sportovní filmy. Společné znaky můžeme hledat spíš uvnitř podobných kategorií. Zajímavé jsou třeba filmy, kterým se říkalo „problémové“. Spadá sem celá řada pozoruhodných a dnes zapadlých filmů jako Neúplné zatmění, Skleněný dům, Jakub z roku 1976 nebo Lukáš ze začátku 80. let – ukazovaly neveselé nebo přímo traumatické stránky dětství a dospívání, tedy rozvrácené rodiny, alkoholismus, zdravotní potíže a podobně. Někdy ve svých tématech a jejich ztvárnění zacházely dokonce dál než filmy pro dospělé. 

Říká se, že dětský film po revoluci vymizel. Je to pravda? 

Ano i ne. Vymizela celovečerní produkce v té šíři a rozmanitosti, kterou jsem zmiňoval. Z toho všeho dál spolehlivě přežívají jedině pohádky. Na druhou stranu ale zesílila role televize jako hlavního producenta dětské tvorby. Dá se říct, že už v 80. letech měla v tomto žánru nad kinematografií náskok. V 90. letech pak definitivně přebrala otěže a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit.