Hudba, seberealizace a hledání správných hodnot pro sebe i druhé jsou tématy hraného snímku o nevlastních bratrech Matúšovi a Davidovi.
Žijí ve Vídni a živí se pouliční muzicírováním. K hudbě mají odlišné postoje. Matúš je někdejší nadějný violoncellista, který musel zanechat profesionální kariéry. Podle všeho opustil prestižní Berlínskou filharmonii, aby se postaral o nemocnou matku. Se svým současným stavem není spokojený. Ambicí se nevzdal.
Naproti tomu David má vrozenou achondroplázii, tedy nemoc způsobující trpasličí vzrůst. Hudbu dělá jako vše ostatní hlavně pro radost. Chudé poměry, ve kterých pobývá, mu nevadí.
Matúš si přivydělává i hraním na pohřbech, kde jednou narazí na ctižádostivého spolužáka. Ten vede elitní vídeňský soubor, má ostré lokty, těší se luxusním privilegiím a patří k celebritám klasické hudby. Matúšovi se díky němu otevírají dveře do světa, o němž snil. David však spatřuje smysl nebo naplnění v práci pro seniory, a tak se cesty bratří rozcházejí.
Movitá, kariérně orientovaná a prestižnější pozice, kterou upřednostní Matúš, však nevede ke štěstí a seberealizaci. V tu muzikant doufal, ale zjišťuje, že jeho autorská skladba Plastic Symphony se na komerčně pragmatickém repertoáru kolegy nikdy neocitne. Vznikla na deštivé ulici v úkrytu pod igelitem - odtud její název - za přispění skromného Davida. Pro film ji složil Aleš Březina známý operami o Miladě Horákové nebo Josefu Toufarovi a symbolizuje jiný způsob života.
Zní to černobíle: skromný bratr s fyzickým handicapem a opravdovost ve službě druhým, proti němu ambiciózní kariérista zklamaný z chladného zákulisí elitářského světa umění. Bohužel přesně tak tomu je. Film scenáristy a režiséra Juraje Lehotského chce vyprávět o štěstí, rozporu mezi materiálními hodnotami a vnitřním naplnění. Na povrchu je to sociálně realistické psychologické drama, pod ním však kýčovitá moralita zbavená jakékoli víceznačnosti.
Tu nakonec podtrhuje i nevyužitý potenciál castingu. Matúše ztělesnil polský herec Bartosz Bielenia, který zazářil v oceňovaném, na Oscara nominovaném filmu Corpus Christi o delikventovi vydávajícím se za kněze. Rakušan rumunského původu Sabin Tambrea s bezcitným výrazem ve tváři představuje jeho kariéristického kolegu, pro kterého je hudba prostředkem slávy a moci.
Vojtěch Zdražil ztvárnil srdečného Davida s dwarfismem. Sestavu doplňuje Judit Bárdos v nedodělaně, nerozvinutě působící roli sympatické možné lásky Lenky.
Sedmačtyřicetiletý Juraj Lehotský je přitom zavedený režisér. Upozornil na sebe hravě pojatým filmem Slepé lásky, který stylizovanou dokumentární formou splétal příběhy několika nevidomých. Vznikl podle scénáře Marka Leščáka, získal cenu Slnko v sieti a autor se jím zařadil ke slibné generaci slovenských tvůrců, která v dalších letech postupně přešla z dokumentární tvorby k hranému filmu.
Lehotského zájem o lidi, kteří překonávají překážky a handicapy, pokračoval snímky Zázrak a Nina. Jejich hrdinky se potýkaly s nefunkčními rodinami nebo dospívaly v nepřátelsky působících výchovných institucích.
Příběh nevlastních bratrů v Plastic Symphony jako by byl dalším krokem na této cestě, akorát se snahou zasáhnout širší publikum. Společensky kritický osten tu skoro mizí, respektive je velmi povrchní. Ve scénáři navíc příliš velkou roli hrají náhody, které svádí lidi dohromady nebo ukončují životy. A některé scény z večírků s vážnou hudbou nebo z vernisáží výstav působí vysloveně parodicky.
Psychologické drama v jádru filmu je ploché. Navzdory solidní kameře celek postrádá niternost a skutečný vztah k postavám. Jako diváci zůstáváme vůči výsledku přinejlepším chladní.
Film
Plastic Symphony
Scénář a režie: Juraj Lehotský
Bontonfilm, česká premiéra 2. února.
