Perverzní, ale ne vulgární. Film o fotografovi Newtonovi je až moc líbivý

Perverzní, ale ne vulgární. Film o fotografovi Newtonovi je až moc líbivý
Helmut Newton: Autoportrét v Monte Carlu, 1993.
Helmut Newton: Rue Aubriot, Paříž, 1975.
Helmut Newton: Krokodýl, Wuppertal, 1983.
Helmut Newton: David Lynch a Isabelle Rosselliniová, Los Angeles, 1988.
Foto: Helmut Newton, Courtesy Helmut Newton Foundation
Martin Šrajer Martin Šrajer
23. 9. 2020 12:00
Film přibližující německého fotografa Helmuta Newtona, který žil v letech 1920 až 2004, se zlehka dotýká některých problematických aspektů jeho tvorby. Skutečně ožehavé otázky si ale divák musí zodpovědět sám.

Podle jedné poučky portrétní fotografie zachycují především vztah autora k portrétovanému. Právě tento vztah tvoří ústřední téma dokumentu Helmut Newton: Nestoudná krása, který nyní promítají česká kina. Obvyklá dynamika je v něm ale převrácena.

Herečky a modelky, na které Newton během čtyřicetileté kariéry mířil objektivem, zde nevystupují v pozici těch, s nimiž by někdo manipuloval. Naopak se ujímají slova a tím také kontroly nad vlastním obrazem. Mezi "mluvícími hlavami", jež představují základní výrazový prostředek snímku, nenajdeme kromě Newtona jediného muže.

Film zkušeného televizního režiséra a Newtonova krajana Gera von Boehma jako by přidělením alespoň symbolické moci ženám reagoval na sílící kritiku sexistických poměrů v módním i zábavním průmyslu. O "komplikovaném machovi", jak Newtona charakterizuje herečka Isabella Rosselliniová, však současně nechává promlouvat výhradně ženy, které se v jeho společnosti cítily dobře a uznávají jeho dílo.

Dokument nevykresluje slavného umělce jako člověka, který by zneužíval svého postavení. Naopak je koncipován coby opatrná obhajoba jeho práce, poučená feminismem a hnutím #MeToo. Důraz, jejž klade na interpretaci jednotlivých fotografií, působí místy až jako návod, jak Newtonovu nápadně fetišistickou tvorbu vnímat v dnešním kontextu, aby nevzbuzovala pohoršení.

Skvělý kalkul

Fotky převážně nahých žen v erotickém prádle a krajně nepraktické obuvi - a skoro vždy oblečených mužů - jsou označeny za "mocné, nádherné, zastrašující i odpudivé", případně za "trochu perverzní, ale ne vulgární". Tím, že je měnil v objekty svých erotických fantazií, prý Newton ženy neponižoval, naopak jim dodával sílu, činil je imunními vůči dychtivým pohledům mužů.

Ve filmu vícekrát zazní názor, že slavný tvůrce záměrně zveličoval a podvracel konvence módní fotografie. Poněkud urputná snaha prezentovat jej jako subverzivního fotografa ztrácí na přesvědčivosti, když si uvědomíme, že se po několik desetiletí těšil přízni právě toho systému, kterému měl nastavovat nelichotivé zrcadlo.

Helmut Newton: Krokodýl, Wuppertal, 1983.
Helmut Newton: Krokodýl, Wuppertal, 1983. | Foto: Helmut Newton, Courtesy Helmut Newton Foundation

Nestál mimo struktury, ale spoluutvářel je. Třeba i s pomocí programově pohoršujících fotek mrtvých kuřat s dámskými lodičkami. Dobře věděl, jak daleko může zajít, aby neztratil přízeň časopisů s lesklými obálkami a reklamních společností. Spíš než o autentický umělecký výraz šlo mnohdy o skvělý kalkul.

Sám Newton ve filmu označuje fotografie pro časopis Vogue, pro nějž dlouhodobě pracoval, za inspiraci, která jej v mládí přivedla k řemeslu. "Jeho" ženy sice mohly provokovat tím, že byly napůl skryté v tlamě gumového krokodýla, simulovaly sex s vycpanou labutí nebo seděly na kolečkovém křesle, ale v souladu s konvenčními estetickými normami vždy šlo o dlouhonohé, takřka výlučně bílé modelky s dokonalými tělesnými proporcemi a - minimálně v jednom případě - stejnoměrně zastřiženým ohanbím.

Pro srovnání se můžeme podívat na tehdejší tvorbu fotografek jako Ellen von Unwerthové, Eve Arnoldové nebo Lillian Bassmanové. Ty oproti Newtonovi nezajímala jenom ženská sexualita, ale také individualita modelek a stereotypy spjaté s vizuální reprezentací žen odmítaly mimo jiné tím, že zohledňovaly rozmanitost ženských těl.

Dokument Helmut Newton: Nestoudná krása nyní promítají česká kina. Foto: Alexander Hein. | Video: Artcam Films

Zbožné přání

Když se v dokumentu ke slovu dostane také černošská zpěvačka, herečka a modelka Grace Jonesová, kterou Newton kvůli fotce na titulní stranu magazínu Stern nechal připoutat řetězy, vyznívá to jako tokenismus. Tedy jev, kdy je kvůli navození zdání rovných příležitostí a rovnoměrně rozložené pozornosti vybrán jediný zástupce určité minority.

Helmut Newton: Grace Jonesová a Dolph Lundgren, Los Angeles, 1985.
Helmut Newton: Grace Jonesová a Dolph Lundgren, Los Angeles, 1985. | Foto: Helmut Newton, Courtesy Helmut Newton Foundation

Neznamená to samozřejmě, že by fotograf byl misogyn či rasista a dehonestoval ženy, které k němu přilnuly jako otroci ke svým pánům, jak v záznamu podnětné televizní debaty tvrdí teoretička Susan Sontagová. Když se nicméně Newton v rozhovoru označí za anarchistu, jde spíš o zbožné přání. Pravda bude někde uprostřed.

Vesměs pochvalné výroky žen, které fotil (Isabelly Rosselliniové, Charlotte Ramplingové, Marianne Faithfullové), případně s nimi jinak spolupracoval (Anna Wintourová), v první polovině snímku prokládají myšlenky samotného fotografa.

S obdivným označováním Newtona za psychoanalytika, jenž dokázal vystihnout duši portrétovaného, kontrastují jeho vlastní slova. Mluví o sobě jako o profesionálním voyeurovi, kterého nezajímá charakter, pouze tělo. Tomu ostatně nasvědčuje jeho obliba panenek Barbie a figurín, o nichž s nadsázkou pronáší, že si na nic nestěžují.

Výmluvné jsou též záběry castingů převzaté z dokumentu natočeného ještě za jeho života Helmut Newton: Frames from the Edge, v nichž respektovaný umělec bez dlouhých okolků žádá mladé modelky, aby mu ukázaly svá těla. Frames from the Edge je jedním z trojice dřívějších filmů, z nichž Boehm bohatě čerpal. Jeden sám natočil - Helmut Newton: My Life z roku 2003.

V Newtonových obdivovatelích, znalých těchto audiovizuálních pramenů, může novinka budit dojem recyklace, která nepřináší mnoho nového. Boehm jako by ale paradoxně cílil více na ně než na nezasvěcené publikum, které Newtona zatím nemá moc "nakoukaného".

Helmut Newton: David Lynch a Isabelle Rosselliniová, Los Angeles, 1988.
Helmut Newton: David Lynch a Isabelle Rosselliniová, Los Angeles, 1988. | Foto: Helmut Newton, Courtesy Helmut Newton Foundation

Vlivy a vzory

Film začíná zprávou o Newtonově tragickém úmrtí, doplněnou o titulky nekrologů. Nezdržuje se expozicí a rovnou začíná rozebírat jednotlivé fotografie. Jejich rychlé střídání s vhodně zvolenou hudbou dodávají dokumentu švih. Přes usedlé formální pojetí, založené na kombinaci mluvících hlav a archivních záběrů, tak alespoň zpočátku nedochází k naplnění Newtonových slov o nudnosti dokumentů o fotografech.

Boehm přitom nepostupuje chronologicky. Historky z focení a Newtonovy komentáře propojuje do tematických trsů, což ovšem nedokáže zabránit omílání některých myšlenek a postupně sílící repetitivnosti. Vyprávění postrádá především vývoj. Newton je po vzoru tradičních portrétů mimořádných umělců nahlížen jako už "hotový" fotograf, který na sobě nemusel tvrdě pracovat a jehož styl se v průběhu let neproměňoval.

Helmut Newton: Autoportrét v Yvině studiu, Berlín, 1936.
Helmut Newton: Autoportrét v Yvině studiu, Berlín, 1936. | Foto: Helmut Newton, Courtesy Helmut Newton Foundation

Teprve za polovinou devadesátiminutové stopáže se film přes vyprávění herečky Hanny Schygully mimoděk dostane k Newtonovu dětství strávenému ve výmarském Berlíně 20. let minulého století. Dozvídáme se, že než Německo roku 1938 kvůli svému židovskému původu opustil, silně na něj zapůsobila nacistická imaginace, zejména olympijské dokumenty Leni Riefenstahlové.

Newton také vzpomíná na matku a krátce je zmíněna i fotografka vystupující pod pseudonymem Yva, která byla jeho velkým vzorem. Opožděně vychází najevo to, co by bylo dobré vědět od začátku - jaké vlivy formovaly jeho pohled na lidské tělo i vztah k opačnému pohlaví. Rekapitulace autorova života ale končí stejně nečekaně, jako začala - nedostane se dál než k jeho seznámení s manželkou June.

Teprve díky ní se film dostává do větší blízkosti Helmuta Newtona. Jejich vzájemné portréty nebo domácí video, na němž fotograf baletí v roztržených trenýrkách, v sobě nemají "glamour" stylizovaných fotografiích, ukazujících namísto reality fantazii a sny.

Není jim vlastní póza záběrů, v nichž Newton za zvuků songu Oh, Pretty Woman projíždí po Hollywood Boulevardu - a oproti předchozímu povídání nejsou vytržené z dobového kontextu, ale vztahují se ke konkrétní etapě jeho života.

Příliš povrchní

Mohlo by se zdát, že postup od zplošťujících nekrologů k obnažujícím nemocničním selfies, na nichž vidíme zesláblého Newtona po infarktu, vytváří jistý dějový oblouk, že film postupuje stále hlouběji. Boehm však bohužel není soustředěným vypravěčem a ke konci příběh znovu ředí úsměvnými historkami ze zákulisí. Temné podtóny ustupují líbivosti a stravitelnosti.

Helmut Newton v Monte Carlu, 1987.
Helmut Newton v Monte Carlu, 1987. | Foto: Alice Springs

Ledabyle strukturované vyprávění má proto kolísavý rytmus. Možná ale na vině není nedotažený koncept a režisér, který při pořizování nových rozhovorů a kompilování těch starých odvedl záslužnou práci. Možná byl prostě Helmut Newton neproniknutelnou osobností plnou protikladů, na nichž si zakládal a které jej "rajcovaly", jak říkal.

Na jedné straně obdiv k fotkám nabízejícím dle vystupujících dam důmyslný komentář ke společenské misogynii, na druhé věty jako "Umění a dobrý vkus jsou pro mě sprostá slova". Na jedné straně téměř úplné opomenutí sociokulturního kontextu a z toho vycházející zdání nadčasovosti, na druhé replika "Moje představy se mění s tím, jak se mění okolní svět". Na jedné straně obdiv k ženám, na druhé lhostejnost k jejich osobnostem.

Film Helmut Newton: Nestoudná krása nakonec nejvíc provokuje tím, že rozpory neprozkoumává a do hlubší analýzy se nepouští. Newtonovy fotografie v sobě zřejmě mají onu zas a znovu zmiňovanou podvratnost a hloubku. Snáz by se tomu ale věřilo v dokumentu, který není tak konformní a povrchní.

Helmut Newton: Nestoudná krása

Režie: Gero von Boehm
Artcam Films, česká distribuční premiéra 17. září.

 

Právě se děje

před 24 minutami

Při útoku u amerického Pentagonu zemřel policista i útočník, motiv je nejasný

Na autobusové zastávce uvnitř komplexu amerického ministerstva obrany v úterý zaútočil muž na člena ochranky Pentagonu a zabil ho. Sedmadvacetiletý pachatel pak následně zemřel při přestřelce. Podrobnosti incidentu, který si vynutil dočasné uzavření celého sídla amerického ministerstva obrany, zatím nejsou jasné, federální vyšetřovatelé nicméně sestavují profil útočníka a snaží se přijít na motiv jeho činu, napsala agentura AP.

Pachatelem byl podle několika vyšetřovatelů zřejmě Austin William Lanz. Podle nejmenovaných zdrojů AP se rozběhl na člena ochranky Pentagonu George Gonzaleze a pobodal ho do krku. Další policisté na místě útočníka následně zastřelili.

K útoku došlo na zastávce v bezprostřední blízkosti budovy Pentagonu, která je přestupní stanicí mezi metrem a řadou autobusových linek, a jíž denně prochází tisíce zaměstnanců ministerstva.

Mluvčí ministerstva obrany na úterní tiskové konferenci nechtěl médiím sdělit ani základní okolnosti útoku, jen zmínil, že byl napaden policista a že došlo k přestřelce. Nevyloučil také teroristický ani jiný motiv s tím, že nechce zasahovat do probíhajícího vyšetřování. Bližší informace neposkytl ani Federální úřad pro vyšetřování (FBI).

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 25 minutami

U Kralup nad Vltavou vykolejil nákladní vlak, koridor bude stát až do čtvrtečního rána

U Kralup nad Vltavou vykolejil ve středu brzy ráno nákladní vlak. Mimo trať skončily tři vozy. Při nehodě se nikdo nezranil, škoda na vlaku dosáhla tří milionů korun, na trati je škoda za jeden milion korun, uvedl mluvčí Drážní inspekce Martin Drápal. Provoz na trati je zastavený. Omezení se dotkne desítek spojů včetně mezinárodních, uvedly na svém webu České dráhy (ČD). V úseku je náhradní autobusová doprava.

Podle mluvčího Správy železnic Dušana Gavendy potrvá omezení zřejmě do čtvrtečních brzkých ranních hodin, nyní na místě pokračuje odklízení vykolejených vozů, řekl Gavenda po 20:00.

Nehoda se stala krátce před 05:00 v úseku mezi Kralupy - Libčice nad Vltavou. Podle ČD vykolejil vlak jiného dopravce. "Vykolejil v prostoru výhybky," řekl Drápal. Drážní inspekce na místě zjišťovala příčiny a okolnosti nehody, vyšetřování pokračovalo celé odpoledne. Po jeho skončení na místě začalo odklízení vagonů.

"Je předpoklad, že ještě v noci, odhadem kolem půlnoci, začne oprava trati," popsal Gavenda. Mluvčí Správy železnic Radka Pistoriusová už dnes ráno uvedla, že není poškozené trakční vedení. Podle předběžných informací Českých drah by provoz po jedné koleji mohl být obnoven kolem 4:00.

V úseku Praha-Holešovice - Kralupy nad Vltavou funguje náhradní autobusová doprava, ovšem v omezeném počtu autobusů. Cestující mohou také využít linku Pražské integrované dopravy číslo 370.

Zdroj: ČTK
před 33 minutami

OSN má obavy o desetitisíce Afghánců, v Laškargáhu by je mohly uvěznit boje s Tálibánem

OSN má velké obavy o bezpečnost desetitisíců obyvatel afghánského Laškargáhu, které by v tomto městě mohly uvěznit boje mezi vládními vojsky a islamistickým hnutím Tálibán. V New Yorku to dnes podle agentury Reuters uvedl mluvčí generálního tajemníka OSN Stéphane Dujarric.

Tálibán svou ofenzivu proti afghánské vládě zesiluje od dubna, kdy USA oznámily, že do září stáhnou z Afghánistánu své vojáky, čímž ukončí svou dvacetiletou vojenskou přítomnost v zemi.

"Od začátku roku konflikt v Afghánistánu přinutil skoro 360.000 lidí opustit domovy. Od roku 2012 bylo vysídleno zhruba pět milionů lidí," řekl Dujarric novinářům.

Boje jsou velmi intenzivní zejména v okolí města Herát, nedaleko západní hranice s Íránem, a v Kandaháru a právě v Laškargáhu na jihu země.

"Máme velké obavy o bezpečnost a ochranu lidí v Laškargáhu na jihu země, kde by boje mohly uvěznit desetitisíce lidí," řekl Dujarric. Doplnil přitom, že z provincií Hílmand a Kandahár byl hlášen nárůst počtu civilních obětí a destrukce civilních budov i kritické infrastruktury, včetně nemocnicí.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 52 minutami

Běloruská běžkyně Cimanouská dorazila do Varšavy, dostala humanitární vízum

Letadlo s běloruskou atletkou Kryscinou Cimanouskou, která po konfliktu s vedením výpravy své země opustila olympiádu v Tokiu, přistálo ve středu večer na varšavském letišti. Informovaly o tom agentury Reuters a AFP. Sportovkyně dostala polské humanitární vízum poté, co se z olympijských her odmítla vrátit do vlasti kvůli obavám o svou bezpečnost. Atletka letěla z Tokia pod ochranou polské diplomacie nejprve do Vídně, kde po několika hodinách nastoupila do letadla mířícího do polské metropole.

Původně se předpokládalo, že olympionička poletí z Tokia přímo do Varšavy, na poslední chvíli ale plány změnila a nejprve zamířila do rakouského hlavního města. "Jak jsme opakovaně naznačovali, podrobnosti ohledně jejího letu nebudeme zveřejňovat," řekl ve středu agentuře Reuters náměstek polského ministerstva zahraničí Marcin Przydacz.

Atletka let změnila poté, co se na veřejnost dostal itinerář její cesty, napsal už dříve Reuters s odvoláním na polský vládní zdroj. Podle něj panovaly obavy kvůli květnovému incidentu, kdy běloruské úřady přinutily přistát v Minsku letoun mířící z Atén do Vilniusu, na jehož palubě cestoval běloruský opoziční novinář Raman Pratasevič, jehož pak zatkla běloruská policie. Květnový incident v této souvislosti zmínil v rozhovoru pro televizi TVN24 i šéf exilové organizace Běloruský dům ve Varšavě Ales Zarembjuk.

Běloruský dům ve Varšavě rovněž uvedl, že dnes do polské metropole z Ukrajiny přicestuje manžel atletky Arseň Zdanevič. Stejně jako jeho žena i on obdržel polské humanitární vízum.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 1 hodinou

Tisíce Libanonců žádají potrestání viníků výbuchu v Bejrútu, policie je rozhání vodními děly

Tisíce Libanonců se ve středu shromáždily poblíž bejrútského přístavu, aby si připomněli první výročí mohutné exploze, která si vyžádala životy více než 200 lidí, tisíce dalších zranila a zdevastovala rozsáhlé části města. Mnozí přitom volali po spravedlnosti. V přístavu před rokem vybuchlo velké množství roky špatně uskladněného dusičnanu amonného. Žádní vysoce postavení činitelé ale dosud nebyli postaveni před soud, což vedlo k četným protestům. Demonstrace se uskutečnila také u libanonského parlamentu. Bezpečnostní složky tam dav podle agentury Reuters rozháněly pomocí vodního děla a slzného plynu, zraněno tam bylo osm lidí.

Výbuch v bejrútském přístavu byl jednou z nejsilnějších nejaderných explozí, která byla kdy zaznamenána. Otřesy byly cítit až na více než 240 kilometrů vzdáleném Kypru. Vyšetřování nicméně postupuje pomalu, řada žádostí o odebrání imunity vysoce postaveným politikům a bývalým činitelům byla zamítnuta. Všichni lidé, které chtěli libanonští vyšetřovatelé vyslechnout, jakékoliv pochybení odmítli.

"Nezapomene a nikdy jim neodpustíme. Pokud je nebudou schopni postavit před spravedlnost, uděláme to sami vlastníma rukama," řekla Hijám Bikaíová. Byla oblečená v černém a držela fotografii svého syna Ahmada, který zemřel, když na jeho auto při explozi spadla zeď. Na velkém transparentu na budově u přístavu stálo: "Rukojmí vražedného státu".

K přístavu pochodoval dav tisíců lidí. Mnozí nesli libanonské vlajky a fotografie zemřelých. Později se u přístavu uskutečnila modlitba za oběti neštěstí. Při recitaci veršů koránu nad davem prolétly armádní vrtulníky, které vypustily červený a zelený dým, tedy v barvách libanonské vlajky.

Bezpečnostní složky mezitím použily vodní dělo a slzný plyn proti demonstrantům, kteří na ně u parlamentu házeli kameny. Zraněno tam podle libanonského Červeného kříže bylo osm lidí. Ke střetům mezi stoupenci znesvářených stran podle Reuters došlo také v jiné části města, což si vyžádalo dva zraněné. Tam svědci zaznamenali střelbu do vzduchu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy