Nyní po letech příprav a odkladů přichází pokračování. Režisér a scenárista Juraj Jakubisko už se premiéry svého posledního díla Perinbaba a dva světy, které od čtvrtka promítají kina, nedožil. Zemřel letos ve věku 84 let.
Jeho poslední opus od začátku prozrazoval a také na plátně vykazuje velké ambice. Detailní výtvarná koncepce, výpravné dekorace, digitálně oživená hvězda italského filmu Giulietta Masina v roli Perinbaby… jenže snímek zároveň okamžitě ukazuje také to, že jeho dokončování muselo připomínat cestu temným lesem bez jakéhokoli kompasu či mapy.
Původní autor hudby Ondřej Soukup tvrdil, že vzniklo okolo 200 verzí střihu. A to je na příběhu, který sleduje cestu hrdiny Lukáše do bájné země hojnosti, bohužel znát.
Původní Perinbaba byla v jádru jednoduchou pohádkou o nebojácném chlapci Jakubovi, kterého se ujala Perinbaba, mocná bytost dohlížející na počasí. A ta jej chránila nejen před Zubatou a její kosou, ale také před nástrahami lidského světa. Včetně takových, jako je láska. Jenže té se jen tak zabránit nedá.
Film z roku 1985 stál na nespoutané energii a imaginaci tvůrce, který nejenže do hlavní role obsadil hvězdu snímků Federica Felliniho, ale do jinak dětského díla - premiérově uvedeného na prestižním festivalu v Benátkách - dovedl dostat podobnou snovou atmosféru jako italský mistr.
Už první scéna, v níž výprava komediantů uvízne ve sněhu, se díky detailnímu záběrování, rychlému střihu a práci se zvukem mění v takřka pekelný výjev. Což ostatně můžeme vidět také v úvodu druhého filmu, který děj "jedničky" shrnuje v krátké zkratce.
O to bolestněji pak vypadá pokračování, které se od prvních chvil topí v poněkud bezpohlavních digitálních tricích. Syn Jakuba z původního filmu Lukáš se vydává na cestu, během níž zažívá všemožné eskapády, aniž by bylo příliš jasné, co a proč se mu právě děje.
S neodlučným psím společníkem se dostane do šatlavy, kde čeká na popravu, připlete se k velkolepé veselce, navštíví království, odkud vymizely všechny ženy. Ve skutečnosti však Lukáš nijak necestuje, prostě se zjevuje na nových a nových místech, do nichž je bez kontextu uvržený.
Vzhledem k jednomu závěrečnému odhalení, které se nesluší prozrazovat, ale které jako by vypadlo z příručky Jak nikdy nepointovat film, se nabízí vysvětlení, že má jít o zachycení jakési snové "logiky". Bohužel to spíše připomíná náhodné poskakování postavičky, která je v nějaké nepříliš zdařilé počítačové adventuře vrhána do dalších a dalších lokací. A spolu s divákem netuší, co v nich má činit.
A pak je tu ten pes. Jeho štěkání se nejspíš zapíše do panteonu nejotravnějších filmových "sidekicků", jak se po americku říká parťákům protagonisty, hned někam po bok ukníkaného mimozemšťana Jar Jara Binkse z první epizody Star Wars. Bohužel záběry na toto chlupaté stvoření jsou jedinou konstantou díla, které působí jako přinejlepším torzo zamýšleného filmu.
Občas sice probleskne moment, kdy se probudí špetka autorovy fantazie, je tu hezký, byť nakonec spíše nevyužitý nápad s pohyblivým městem. Někdy se plátnem mihne kejklíř a vypravěč v podání zpěváka Dana Nekonečného. Ani ten se premiéry nedožil, jeho zvučný vibrující hlas však dovede být podobně nakažlivý jako v jeho performancích.
Jenže ten hlas a vizuální projev také v posledním období zpěvákovy tvorby sklouzával k sebeparodii. A jako by i tady byl připomínkou, že ne každá upřímná snaha o rozvíření fantazie musí vést ke zdárnému cíli.
Je smutné dostat do rukou dílo kdysi velkého tvůrce, u něhož není jasné, nakolik se na finální podobě podílel on sám, k němuž už se nemůže vyjádřit a nad nímž lze jen těžko potlačit rozpaky.
Na jedné straně jsou tu scény, které připomínají spíše lacinou televizní pohádku, na druhé straně odpudivá digitální chapadla coby antiteze Jakubiskovy dřívější "rukodělné" poetiky. A jako mantra se tu vykřikuje něco o zemi hojnosti, aniž by bylo jasné, proč a za jakým cílem hrdina putuje. Vzápětí zase zaštěká pes.
Nová Perinbaba je lepší než Jakubiskův film Post coitum z roku 2004. To je však jedno z mála pozitiv, která lze na její adresu připsat. Navíc tu má divák srovnání s původní pohádkou. A v něm novinka dopadá až tragicky.
Juraj Jakubisko se vždy nechával unášet volnými asociacemi. Nebudoval nějaké soudržné světy. Jenže Perinbaba a dva světy je tak přecpaná motivy, nápady a lokacemi, mezi nimiž neexistují žádné vztahy, až tento pelmel protkaný přepjatými hereckými výkony balancuje na hraně snesitelnosti.
Především ten film vůbec nefunguje jako pohádka. Není jasné, jaké hodnoty hrdinové vyznávají, Lukáš je vlastně značnou část snímku padouch, který za své přečiny skončil ve vězení, ale dané skutky se tu nijak netematizují. A pak to celé sice končí láskou, jež se nějak omylem stala, ale tím už se titul nevykoupí.
Měla to být oslava schopnosti snít. Jenže efekt je opačný, divák se neustále štípe do tváře, zda se mu to celé nezdá. Protože nejraději by se probudil.
Film
Perinbaba a dva světy
Scénář a režie: Juraj Jakubisko
Bontonfilm, v kinech od 7. prosince.
