Praha - Láska, sport, věda, politika, týraní lidští zajíčci, nadlidsky hrdinní liliputi i nelidsky úchylní chalupáři... Festival otrlého diváka má letos znovu co nabídnout.
Kromě lákavých novinek, k nimž patří znepokojivá výpověď o výchově kanibalek v Americe nazvaná Žena, perverzní retro krvák Den otců, nápaditá izraelská vyvražďovačka Vzteklina a masochistická libůstka Hra na zajíčka, chce diváky nalákat také na promítání, které má zároveň rozměr společenské události.
Od otrlých projekcí lze letos čekat striktní dress code, zručné hudebníky doprovázející bezruké cirkusáky i nutnost před vstupem do sálu podepsat smlouvu, že organizátoři se zříkají odpovědnosti, pokud při sledování filmu zemřete strachy. Na interaktivnější zábavu pro otrlé se nyní zaměříme podrobněji.
Třaslavec
William Castle je režisér, který kariéru postavil na předpokladu, že diváci hororů se nechtějí bát, ale chtějí se strachem bavit. Už u svého prvního úspěšného filmu Macabre z roku 1958 nechával návštěvníky projekcí podepisovat životní pojistku pro případ, že by během promítání zemřeli hrůzou. V pozdějších snímcích pouštěl umělé kostlivce zavěšené na drátu z plátna na publikum, rozdával divákům barevné fólie, skrze něž byli či nebyli vidět duchové zobrazení ve filmu, nebo dával publiku možnost rozhodovat o tom, zda si hlavní padouch zaslouží či nezaslouží ještě dodatečně potrestat.
Snímek Třaslavec je jeho poprávu nejslavnějším dílem. Film s tehdejší hororovou hereckou hvězdou Vincentem Pricem si extrémní strach bere přímo jako téma. Konkrétně přichází s odvážnou teorií, že ve chvílích vyhrocené hrůzy se v těle člověka materializuje červovitá obludka, která jej zabíjí, ovšem přitom se ještě rychle stihne dematerializovat následkem křiku oběti. Legendární se stala pasáž ke konci díla, v níž sledujeme jen černé plátno, zatímco Pricův hlas nás informuje, že třaslavec se dostal i do našeho kina a my ho musíme rozložit svým křikem.
Čtěte také:
Otrlé diváky čekají Orgie mrtvých a Vražedný aerobik
Neméně proslulý je i další interaktivní trik nazývaný Percepto, který spočíval v tom, že do některých sedaček v kině byly umístěny bzučáky, které se v určitých momentech projekce rozvibrovaly. Koluje i nepravdivá fáma, že sedačky byly pod slabým proudem. Jejím původcem je, nijak překvapivě, sám Castle, který ji rozšířil ve své autobiografické knize Step Right Up!: I'm Gonna Scare the Pants off America. Festival otrlého diváka se chystá Castlův odkaz uctít projekcí Třaslavce, která oživí pojetí filmu jako pouťové show.
Alonzo, muž bez rukou
Němý film Alonzo, muž bez rukou se stane podkladem pro zážitek, který by se dal označit jako festival otrlého posluchače. Morytát o tragické lásce s drastickou koncovkou mezi bezrukým vrhačem nožů v cirkuse a jeho figurantkou si v ničem nezadá s poetikou Příběhů z krypty. Řádně ji ovšem zahustí živý doprovod v podání skupiny Birds Build Nests Underground.
Formace využívající gramofonové desky k odvážné zvukové alchymii už naživo doprovázela projekce němých surrealistických filmů na Letní filmové škole a s experimentálním filmařem Martinem Ježkem vytváří audiovizuální projekt Jdi za štěstím. V tomto případě ovšem s hlavním hrdinou půjdou spíše za neštěstím.
Snímek je dílem režiséra Toda Browninga, který se proslavil poměrně unylou adaptací Draculy s Bélou Lugosim a především silně kontroverzním filmem Zrůdy z prostředí cirkusových „monster". V Alonzovi ovšem reálně tělesně postižené aktéry nahradil slavný hororový herec Lon Chaney (představitel titulního monstra ve slavném němém Fantomovi opery), který zde předvádí bohatý rejstřík úlisných či zlobných grimas.
Vražedný aerobic a Gymkata
Za své hlavní téma si Festival letos zvolil kulturu těla a v dvojbloku „aerobních" filmů jej plně zúročí. Snímky nás zavedou do osmdesátých let, kdy se ještě věřilo, že aerobik a gymnastika jsou cool, ba že mohou spasit svět. O tom se nás pokusí přesvědčit Gymkata režiséra Roberta Clouse, tvůrce klasických filmů s Brucem Leem Drak přichází a Hra smrti. V Gymkatě ovšem Leeho efektní kombinaci tradičních bojových umění nahradil poněkud surreálný mix gymnastiky a karate.
A nebyl by to poctivě naivní osmdesátkový akčňák bez řádně nabušené zápletky na téma odvratu všudypřítomné komunistické hrozby. Film se odehrává ve východoevropské zemi Parmistán, která uspořádá bizarní sportovní hry s mezinárodní účastí, jejichž vítěz může od vládce státu žádat cokoli - třeba umístění protiraketových základen.
Druhý z filmů Vražedný aerobic zase ukazuje, že žánr teenagerských vyvražďovaček nekončil u dětských táborů se sérií Pátek třináctého, a dokonce ani u vánočních stromků s cyklem Silent Night, Deadly Night. Vyvražďovačky sice poslušně opakovaly stále stejné schéma od původní tajuplné smrti až po závěrečnou konfrontaci poslední přeživší hrdinky s šíleným zabijákem, ale vybíraly si ta nejnemožnější prostředí, do nichž celou přehlídku rafinovaných mordů zasazovaly.
Ve Vražedném aerobicu se tak neznámý vrah zahnízdil ve fitcentru. Snímek lze přičíst ke skupině dnes poměrně nevkusných a zároveň perverzně přitažlivých filmů oslavujících aerobní cvičení jako Božská těla (1984) nebo Dokonalí (1985) s Johnem Travoltou a Jamie Lee Curtisovou. Vražedný aerobic oplývá podobně lobotomickou přímočarostí jako zmíněné opusy; do stejně okázale povrchní linie spadá i v závěru odhalená motivace vraždícího psychopata.
Poetiku nařvaných trenclí a vyztužených elasťáků snad pomůže evokovat série tematických videí promítaných na baru kina Aero; i nabídka, že kdo dorazí na projekce ve slušivém aerobikovém úboru, dostane drink zdarma.
Psychopatičtí čeští chataři
Současný český horor není úplně prázdná kategorie, ale plní se takřka výhradně snímky natáčenými nadšenci v amatérských podmínkách. Do oficiální DVD distribuce pronikla neuvěřitelně diletantská vykrádačka Vřískotu s názvem Čepel smrti, jejímž tvůrcům se podařilo do filmu dostat Janu Bobošíkovou, Danu Morávkovou a Vladimíra Brabce, přičemž podle scén s nimi se zdá, že je nejspíš náhodou potkali na ulici a podařilo se jim je přemluvit ke krátkému výstupu na kameru.
Na DVD je možné vidět i mnohem sofistikovanější filmy Romana Vojkůvky Někdo tam dole mě má rád a Total Detox, které se ale zase berou zbytečně vážně; jejich pokusy o teologická podobenství a sociální komentáře vyznívají do prázdna.
Film 50°10'53.468"N, 16°33'12.266"E, který má na Festivalu otrlého diváka světovou premiéru, se drží zemité poetiky hicksploatace, tedy brakových krváků o násilnických venkovanech. Řadí se k proudu filmů jako Záhada Blair Witch, které vypadají jako filmové záznamy pořízené postavami. Jenže místo do strašidelných lesů s tajemnou čarodějnicí nás zavádí do chatařské oblasti v Orlických horách plné zhulených psychopatů.
Svérázná variace na televizní Chalupáře také poměrně invenčně využívá formát falešného záznamu - většina snímku je natočená v jediném dlouhém záběru snímaném malou kamerkou upevněnou střídavě na hlavách několika postav.
Zvrhlá biologie
Festival letos zahajuje na sv. Valentýna a na zamilované myslí úvodní projekcí filmu Zvrhlá biologie. Film patří k nízkorozpočtovým nadšeneckým projektům, které vyvažují nedostatek financí naprostou tvůrčí svobodou. Romance mezi ženou se sedmi klitorisy, která vždy během prvních hodin po sexu porodí znetvořené dítě, a mužem s gigantickým a nezvladatelným pyjem, si především libuje v šokantních sexuálních perverzích.
Režisérem filmu je Frank Henenlotter, jehož starší hororové komedie Šílenství proutěného košíku a Mozková příhoda už Festival otrlého diváka uvedl. Film se sice opět zabývá poťouchlými parazitickými příšerami, ale jeho nálada je hodně odlišná.
Přízračnou atmosféru špinavých newyorských ulic a zaplivaných hotelů vystřídal čistý digitální obraz, sterilní kulisy evokující současnou pornografii a ochotnické herecké výkony ve stylu studia Troma. Každopádně vhodný způsob, jak strávit večer jednoho z nejzvrhlejších svátků v roce.
Aero naslepo pro otrlé
Otrlý divák přebral formát projekcí kina Aero, kdy diváci za dobrovolné vstupné jdou na projekci neznámého filmu. Roušku hanbatého tajemství letošní projekce samozřejmě nelze poodhalovat. Ovšem vzhledem k tomu, že dramaturgové se v upoutávce ohánějí německým instalatérským pornem, neumětelským nadšením á la Ed Wood i spirituálním vytržením srovnatelným s Malickovým Stromem života, půjde patrně i v rámci programu o výjimečný počin.
