Režisér a scenárista Ondřej Erban už s touto intenzivní čtvrthodinovou sociální sondou vyhrál studentského Českého lva, ale tím úspěch filmu nekončí. V květnu jej v sekci Cinefondation uvede prestižní festival ve francouzském Cannes.
"Nechtěl jsem vyprávět příběh, ale zprostředkovat prožitek, který v divácích zůstane a třeba změní jejich pohled na dané téma," říká Erban, kterého ke snímku inspiroval dokument Exekuce. V něm si režisérka Andrea Culková v jeden moment natáčí exekutory ve vlastním bytě.
"Pro mě to byl silný zážitek, to téma se poprvé zhmotnilo do prožitku jednotlivce. Nemohl jsem to vyhnat z hlavy a snažil jsem se svým filmem zprostředkovat podobný zážitek dalším lidem," dodává Ondřej Erban, podle nějž jedna konkrétní situace dovede v divácích vzbudit více empatie než hromady fakt a čísel o počtu exekucí či stovky anonymních osudů.
Erbanův snímek vznikl na katedře scenáristiky FAMU, jejíž studenti nemají povinnost absolvovat studium realizací vlastního filmu - běžně se ročník i studium ukončují jen různými typy scénářů.
Erban však podotýká, že se v posledních letech usnadnily podmínky, jak scenáristé mohou získat peníze na realizaci vlastních projektů, což byl i jeho případ.
"Šlo o mimořádné cvičení, které vzniká mimo kurikulum," vysvětluje Erban. "Část financí poskytla FAMU v rámci vnitřního grantu, film začal vznikat v druhém ročníku bakalářského studia, dokončil jsem ho ve třetím, ale není to absolventský snímek."
Sám se na katedru scenáristiky dostal prý "trochu z nouze", když ho nevzali na režii.
Snímkem Sto dvacet osm tisíc každopádně ukázuje, že by bylo škoda, kdyby Erban zůstal jen u psaní. A že je dobře, když FAMU umožní scenáristům nejen psát, ale také točit.
Erbanův film stojí na přesvědčivém vedení herců a na stupňování napětí v malém prostoru bytu, kde se mladá matka samoživitelka snaží vypořádat s vpádem "vetřelců" a s faktem, že jim zákon umožňuje činit v jejím bytě takřka cokoli.
"Snažil jsem se dělat hodně extenzivní rešerše, hlavně co se týče samotného procesu exekuce," přibližuje proces psaní Erban. "Lidé, kteří si exekucí prošli, se se mnou nakonec nikdy nesešli, k exekutorům jsem se také nedostal, ale konzultoval jsem vše s Nikolou Spurným z organizace Poradna při finanční tísni, který mi hodně poradil ohledně těch procesních věcí."
Byť je výchozí situace ve snímku celkem modelová, právě režijní uchopení film povyšuje na zážitek, u něhož se tají dech. Erban poznamenává, jak si při realizaci ani neuvědomoval, že točí sociální drama - natolik byl pohlcený výzvou zprostředkovat divákům jeden silný okamžik a skrze něj otevřít horem dolem skloňovanou tematiku exekucí z jiného úhlu pohledu.
Ondřej Erban se sám inspiruje filmaři, kteří cílí na maximální prožitek diváků, jmenovitě dílem nekompromisního francouzského tvůrce Gaspara Noého, jehož snímky se mnohdy pohybují takřka na hraně halucinace.
I proto by se Erban v další tvorbě chtěl vydat trochu jiným směrem. "Mám ambice zkoušet něco nového, celovečerní látka, kterou mám rozpracovanou, je spíše fantazijní, mysteriózní záležitost," říká. "Jsou lidé, co mě od toho odrazují a říkají, že když mi jdou sociální dramata, že bych u nich měl zůstat."
I další krátký film, který chystá, má sociální téma: týká se závislosti na hracích automatech. "Rád bych se posunul od žánru sociálního dramatu k nadžánrové věci či k čistému dramatu, kde bych chtěl pracovat také s prolínáním reality a představ hlavní postavy," přibližuje Erban projekt, na nějž se aktuálně chystá shánět finance.
Fakt, že se musí více snažit shánět prostředky na realizaci svých filmů, vnímá též pozitivně. "Dlouhodobě může být výhoda, když se prosadí lidé ze scenáristiky, neboť oni si musí svůj film více vybojovat," domnívá se Erban. "Nemají automaticky cvičení, kde mohou své věci realizovat, jako studenti režie. Musí víc zatnout zuby a sehnat lidi i peníze na vlastní triko, to možná člověka něco naučí."
