reklama
 
 

Obří neštěstí, které se děje pomalu. Tvůrci seriálu The Terror vysvětlují, jak se dělá TV horor

27. 4. 2018
„V přírodě jsme vše trochu zveličili, ale nechtěli jsme příliš stavět na efektech. Aby monstrum působilo tajuplně,“ líčí tvůrci hororového seriálu The Terror, který produkoval Ridley Scott.

Hororový seriál The Terror, který také v Česku nyní vysílá stanice AMC, na obrazovky vplul s majestátností bitevní lodi. Však také pojednává o ztrátě dvou takových plavidel britského královského námořnictva během polární výpravy.

Nejpomalejší současné hororové drama, které produkoval autor Vetřelce Ridley Scott, ale do skutečného příběhu přimíchalo fiktivní monstrum a diváky děsí až mučivě pozvolna.

Tvůrci seriálu David Kajganich a Soo Hughová v rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětlují, jak The Terror vznikl, proč je Scott jeho kmotrem a proč diváci mají raději úspěšné polární výpravy než ty s tragickým koncem.

Aktuálně.cz: Příběh, z něhož seriál The Terror čerpá, se skutečně stal. Přitom je to také horor s nadpřirozeným monstrem. Jak moc jste o námětu přemýšleli jako o historickém dramatu?

David Kajganich: Docela hodně. Chtěli jsme být co nejpřesnější co do dobových detailů, ale také docílit, aby seriál byl fantastický a hororový. Udělali jsme spoustu rešerší, aby lodě vypadaly věrně, aby předloze odpovídaly všechny postavy nebo abychom zachovali hierarchii námořnických hodností.

Soo Hughová: Vytvářeli jsme fiktivní seriál, ale chtěli jsme být až dokumentaristicky věrní. A také jsme vycházeli ze stejnojmenné knižní předlohy Dana Simmonse. Záměrem bylo vtáhnout co největší množství historie do fiktivního rámce.

Obě ztracené lodě se nalezly až poté, co Dan Simmons knihu napsal. Jak se v tomto ohledu seriál od knihy liší?

DK: Dříve se mělo za to, že lodě se potopily tam, kde zamrzly v ledu. Jenže nakonec byly objeveny dost daleko od domnělého místa. Čili posádka se musela pokusit plavit dál. A na to se seriál zaměřuje.

Seriál The Terror také v Česku vysílá televize AMC. | Video: AMC |  01:09

Od začátku seriál obsahuje napínavé i naturalistické scény, přitom už svým tempem nepůsobí jako tradiční horor. Jak s tímto žánrem pracujete?

SH: Hodně jsme se trápili s tím, aby náš svět působil naturalisticky, zároveň byl i ohromující a byly z něj cítit zázraky. Vše vyprávíme z perspektivy postav, především na palubě nebo v podpalubí lodí jsme se esteticky drželi zpátky a chtěli být realističtí. Venku v přírodě jsme naopak vše trochu zveličili, i tak jsme ale nechtěli příliš stavět na efektech. Aby monstrum působilo tajuplně.

Původně prý z knihy měl vzniknout film, který natočí David Fincher. Jak se tedy z The Terror stal seriál pro stanici AMC?

DK: Tohle jednou pronesl herec Jared Harris během rozhovoru, ale není to přesné. Původně to měl být film, ale souběžně vznikal jiný projekt podle jiné knihy, tak se z The Terror stal seriál. A v tu chvíli se o něj zajímal David Fincher, ale tehdy měl ještě vzniknout v produkci HBO. Pak se přesunul na AMC, pak na chvíli na Netflix a opět zpátky na AMC. Během vývoje tedy existovalo mnoho verzí, ale nakonec nejvíce odvahy měla stanice AMC, dala seriálu zelenou, a tak vznikla tato uzavřená desetidílná série.

Čím nejvíce přispěl Ridley Scott coby producent?

SH: My ho považujeme za kmotra projektu. Sami jsme se velmi inspirovali jeho filmy a považujeme se za fanoušky. Přispěl především spoustou nedocenitelných praktických poznámek při sledování denních prací a během natáčení.

Divák se neubrání vzpomínce na nejspíš nejslavnější polární horor Věc z roku 1982. Inspiroval vás?

DK: Každý ze scenáristů měl tento film v hlavě, ale také snímky jako Osvícení či Vymítač ďábla, na nichž jsme vyrůstali. Hororové prvky v seriálu vlastně vznikaly poměrně snadno, každý se inspiroval tím, co má zaryté hluboko v hlavě, ať už designeři při vytváření prostředí, scenáristé při psaní, střihači ve střižně. Každý zužitkoval vlastní zdroje, které se týkají zvládání úzkosti, v tomto případě úzkosti ve zpomaleném módu, jak by se dala popsat situace našich hrdinů uvízlých v ledu. Mnoho hororů se týká náhlých událostí. I takové v seriálu nepochybně jsou, ale přitom jsme o The Terror uvažovali jako o jednom obřím neštěstí, které se děje opravdu pomalu. V tomto ohledu byly inspirací spíš western a válečné filmy. Nebo záhadné filmy jako Piknik na Hanging Rock. Takže jsme se přirozeně přesouvali z žánru do žánru.

Podobně jako v Pikniku na Hanging Rock i ve vašem seriálu jako by hrůzu přinášela samotná příroda. Lze monstrum vnímat jako ztělesnění Arktidy, jako přírodu trestající lidskou zpupnost?

SH: Povaha a podoba monstra pochází z knižní předlohy, oproti níž jsme udělali nějaké změny, neboť jsme chtěli, aby více souviselo s eskymáckou tradicí. Dan Simmons v knize vytvořil monstrum jako skvělou alegorii. My jsme s publikem nechtěli hrát neférovou hru, dali jsme brzy najevo, že naše monstrum je skutečné. I bez něj posádka prochází mnoha útrapami od chladu po kurděje. Monstrum je jen dovršením, ať už ho námořníci vnímají jako obrovského polárního medvěda, či jako něco nadpřirozeného.

Nejpozději u třetího či čtvrtého dílu, kdy narůstá napětí mezi posádkou, diváka napadne, zda nakonec lidé sami sobě nejsou tím největším nebezpečím, větším než nadpřirozená monstra. Seriál se dotýká též dobové společnosti a politiky. Uvažovali jste takto?

DK: Rozhodně. Nejúžasnější věcí na tehdejší skutečné námořnické výpravě, na tom dobovém mikrokosmu, bylo, že když máte 130 mužů z britského královského námořnictva uvězněných na lodích uprostřed ledu, nutně musí dojít na politické hry související s hodnostmi a společenskou i námořní hierarchií. Zkušenosti, třída, postavení, vzdělání, to vše zprvu hraje zásadní roli.

Někdy kolem třístého dne v ledu však tyto rozdíly začínají znamenat méně a méně. Mnohem zásadnější je schopnost být tvůrčí v otázkách holého přežití. Pro někoho je cestou oddělit se od komunity, jiní mají naopak tendenci vytvořit silnější společenství. V těchto hraničních situacích máte šanci poznat skutečnou lidskou povahu. A také si uvědomit, že to, co povahu utváří, je produktem doby, v níž lidé žijí. Bylo pro nás zajímavé spatřit jistou paralelu mezi tehdejší viktoriánskou společností a světem, v němž žijeme dnes.

V České republice možná příběh zmizení obou lodí polární výpravy kapitána Johna Franklina nebyl tak známý. Jak je to ve světě?

SH: Sama ten příběh dobře znám, ale během příprav i při jednání s herci jsme se přesvědčili, že mnozí o něm nikdy neslyšeli. Zdá se mi, že ta událost je známější v Kanadě než v samotné Británii. Přitom se jedná o nejvíce fascinující záhadu ze všech podobných výprav. Možná je to tím, že třeba Ernest Shackleton se ze svých polárních cest vrátil. Třeba lidé raději slyší příběhy o úspěšném přežití než tragédie.

Mnoho přírodních scén seriálu vypadá takřka jako obrazy, jako chladné bělostné malby, přitom seriál vznikal převážně ve studiu. Co bylo na vytvoření iluze arktické přírody nejobtížnější?

DK: Bylo hned několik velkých výzev. Jedna z nich se samozřejmě týkala herců, kteří museli předstírat, že se pohybují v teplotách kolem minus padesáti stupňů. A přitom byl kolem nich jen falešný sníh a led. Jedním z prvních problémů byla otázka viditelného dechu. Během natáčení jsme se dozvěděli hodně o lidském dýchání. Třeba že pára od úst se více týká vlhkosti vzduchu než teploty. Takže to, že viditelný dech automaticky vzniká při extrémních teplotních podmínkách, je mýtus. Může být padesát pod nulou, ale když je vzduch suchý, nic vidět není.

Museli jsme tudíž velmi promýšlet, kdy a jak má být dech vidět. Někdy jsme ho vytvářeli digitálně, ale doufáme, že si toho divák ani nevšimne, neboť často je skutečný. Natáčení obecně bylo podivným mixem různých podmínek a okolností, něco se točilo v Irsku a Chorvatsku, kde zase bylo jaro a teplo. A herci se museli tvářit, že je jim stále stejná zima jako na začátku seriálu.

autor: Tomáš Stejskal | 27. 4. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama