Veřejné mínění o prostituci do značné míry utvářejí média včetně filmů. Realitu mohou deformovat. Portréty prostitutek ve snímcích jako Cabiriiny noci nebo Pretty Woman se pohybují mezi idealizací a stigmatizací. V jiných filmech ženy nabízející tělesnou slast vzbuzují lítost či výsměch, případně jsou oběťmi zneužívání a násilí. Nedokážou-li uniknout, obvykle končí tragicky.
V hraném německém dramatu Štěstí, které teď do českých kin uvedla distribuční společnost Queer Kino, je sexuální byznys práce jako každá. Významná část příběhu se odehrává v berlínském nevěstinci, kde pracují ženy, kterým sex za peníze poskytuje ekonomickou svobodu a pocit kontroly nad vlastními těly. Jako Saša. Vypadá relativně spokojeně, zdá se, že našla rovnováhu mezi osobním a pracovním životem.
Někdy tráví čas se synem, kterého má ve střídavé péči s bývalým partnerem. Jinak je sama a s ostatními udržuje výhradně přátelské vztahy. Lásce a z ní plynoucím komplikacím se po předchozích zkušenostech vyhýbá. Pak ovšem její rutinu naruší nová kolegyně, mladá Italka Maria. Impulzivní, umělecky založená a tajuplná.
Obě ženy si nejprve vyměňují nesmělé úsměvy. Postupně se na sebe dívají stále déle a upřeněji, začínají flirtovat, svádět se očima.
Štěstí je spíš filmem mnohoznačných pohledů, něžných doteků a dojmů než dlouhých konverzací. Saša a Maria spolu komunikují anglicky, což ani pro jednu není mateřský jazyk. Nenacházejí tudíž přesné výrazy pro vše, co by chtěly vyjádřit. Víc se toho o jejich vzájemných sympatiích, zranitelnosti nebo váhání dozvídáme z jejich zamyšlených nebo zamilovaných pohledů.
Pro vyznění je klíčový také pohled režisérky Henriky Kull. Na prostitutky nehledí svrchu. Přejímá jejich perspektivu. Oproti mnoha kolegům a kolegyním nevykresluje tuto profesi s despektem jako něco nízkého nebo ponižujícího, co ženy proměňuje v objekty závislé na mužích. Vypráví bez předsudků, na základě vlastního výzkumu, do něhož se původně pustila kvůli krátkému filmu.
Poznala tak ženy, jejichž vesmír nevymezuje zdaleka jen sex, a ženské kolektivy založené na sesterské péči, laskavosti či humoru. Tuto atmosféru se pokusila co nejvěrněji přenést do Štěstí. Natáčela ve skutečném nevěstinci a komparz tvořily tamní sexuální pracovnice. Ve filmu, který z mužské ani ženské nahoty nedělá senzaci a ochablé penisy ukazuje jako přirozenou součást práce, účinkuje i několik pravidelných klientů.
S hřejivě vlídným interiérem, kam nás vtahují blízké, taktilní záběry ruční kamery, kontrastuje rušný vnější svět. Neřídí jej stejně pevná pravidla, láska v něm není zřetelně oddělena od sexu. Do hry vstupují matoucí city. Saša zve Mariu do svého soukromí, dává jí nahlédnout do minulosti, před kterou utekla. Očekává, že přítelkyně k ní bude stejně upřímná.
Pro Mariu, jež své úvahy o samotě, ženství či bolesti proměňuje v křehké básně, zosobňuje starší a zkušenější žena stabilitu a ukotvení. Jenomže navenek pevná single matka Saša v nitru až tak sebevědomá není. Stále zápasí s přijetím sebe sama i okamžiků radosti. Zdráhá se naplno oddat vztahu, být v něm stejně uvolněná jako Maria, protože ví, jak snadno by o dosažené štěstí mohla přijít. Současně milence nevěří tolik, aby ji přijala s nejistotou a vší zátěží, kterou vztahy obnášejí.
Její obavy se naplno projeví při návštěvě pivního festivalu ve vesnici, odkud Saša pochází. Z úniku se stává past, iluze se rozplývají a setkání s místními končí pokusem o znásilnění. Zatímco nevěstinec režisérka portrétovala věcně, s citem vůči jeho specifikům, zaostalý venkov - zabydlený burany nerespektujícími hranice a potřeby druhého - vyznívá stereotypně.
Celá druhá polovina slibně rozehraného dramatu působí rozpačitě. Film jako by se vyčerpal až dokumentaristickým modelováním prostředí a vnějškovou charakterizací postav. Vše, co jsme se měli dozvědět o Saše a Marii, už víme. Obě sice zůstávají autentické zásluhou hereckých výkonů - Sašu hraje Katharina Behrens, Mariu italský performer Adam Hoya -, už ale neprocházejí nápadnějším vývojem. Stejně jako hrdinky konvenčních melodramat jsou zaseklé v cyklickém přijímání a odmítání lásky ve stylu "má mě ráda, nemá mě ráda".
Námět by vzhledem k malému dramatickému potenciálu byl vhodnější pro krátkometrážní film. Ačkoli však vyprávění od určitého bodu stagnuje a neposkytuje nové podněty, režisérka až do konce exceluje ve schopnosti navodit náladu nebo předat emoci jen bezeslovným náznakem.
Herce často zabírá tak zblízka, že okolí mizí v rozostřeném pozadí, přestává existovat cokoliv, co by mezi zamilovanou dvojici mohlo vstoupit. Z odlišného stylu snímání erotických scén v nevěstinci a mimo něj je pak patrný rozdíl mezi sexem jako placenou prací a sexem coby projevem vášně, touhy po blízkosti nebo spojení.
Jednotlivé obrazy, fyzické i poetické, zanechávají silnější dojem než celková monotónní love story. Pro romanci uvažující nad prchavostí lásky a štěstí, které se často objevují v nečekanou chvíli na nečekaném místě, je to možná příznačné. Akorát ve výsledku film nenabízí déle doznívající zážitek. Připomíná letmý pohled, který si s někým vyměníte cestou do práce a před usnutím na něj zapomenete.
Štěstí
Scénář a režie: Henrika Kull
Queer Kino, česká premiéra 24. února.
