Noblesa a profesionalita místo předvádění. Pět let bez herečky Hany Maciuchové

Maciuchová se narodila v listopadu 1945 ve Šternberku a vyrůstala v nedaleké Olomouci. Prostředí ochotnického divadla, v němž se pohybovali její rodiče, pro ni nebylo předstupněm ke kariéře, ale plnohodnotným působištěm, kde se naučila základnímu vztahu k jevišti jako k místu kolektivní práce. Jak zdůrazňovala i později, herectví pro ni nebylo o autonomních výkonech jednotlivců, ale o souhře celku.

Spojení křehkosti a ironie

Po maturitě na olomouckém gymnáziu odešla do Prahy na DAMU, kterou absolvovala v roce 1968. Studovala u osobností, jež zosobňovaly kontinuitu předválečné a poválečné herecké kultury – Radovan Lukavský, Karel Höger, Libuše Havelková či František Salzer. Do profesionálního souboru vstoupila v Divadle za branou, odkud v roce 1971 přešla do Divadla na Vinohradech. Právě s touto scénou zůstala spjata po následujících padesát sezon.

Vinohradské angažmá pro ni nebylo jen živobytím. Definovalo její profesní identitu. Ztvárnila zde desítky rolí, často tragikomických, v nichž spojovala křehkost s ironií a civilní mluvu s citem pro rytmus. Mezi její pamětihodné postavy patřila Roxana v Cyranovi z Bergeraku, Líza v Obchodníkovi s deštěm nebo Markétka v Mistrovi a Markétce.

Širší publikum ji však znalo především z televize. Díky seriálům ze sedmdesátých a osmdesátých let – Krkonošské pohádky, Chalupáři, Nemocnice na kraji města, Žena za pultem či Dynastie Nováků – se zapsala jako herečka, která dokáže být lidová, přitom ne vulgární, civilní, ale nikoli banální. V pozdějších letech se coby profesorka Miriam Hejlová podobně přirozeně začlenila i do ansámblu dlouho běžící telenovely Ulice.

Ve filmu hrála málo, její hlas zářil v rozhlase

Filmové role Hany Maciuchové byly vzácné, o to výraznější otisk v nich ale zanechala. Její Olga Scheinpflugová ve snímku Člověk proti zkáze patří k nejpřesnějším hereckým portrétům literární osobnosti v českém filmu. Role v Samotářích a Tátově volze byly sice spíš epizodní, ale Maciuchová jim svým koncentrovaným herectvím dodala nečekanou váhu.

Výraznou, a někdy podceňovanou oblastí její práce byl rozhlas. Právě zde vynikl její promyšlený hlasový projev. Opakovaně vyhrála anketu Neviditelný herec, v níž posluchači volili nejlepší rozhlasový výkon, a sama mluvila o rozhlase jako o prostoru, kde herec nemá žádnou berličku, ale tím víc si na práci musí dát záležet. Její pedagogická práce na pražské konzervatoři v devadesátých letech vycházela z podobného přesvědčení: důraz kladla na odpovědnost a řemeslo.

Související

Youtubeři jsou exhibicionisti, s herectvím se to nedá srovnávat, říká Hana Maciuchová

Neměla ráda okázalost, herectví pro ni byla služba

Soukromý život Hany Maciuchové zůstával stranou mediální pozornosti. Přesto byl pro její kariéru formující. Dlouholetý vztah s hercem Jiřím Adamírou, jeho smrt, vlastní vážná onemocnění i vědomí bezdětnosti se promítaly do jejího přístupu k práci i světu. O ničem z toho nemluvila s patosem. Šlo pro ni spíš o zkušenosti, které rozšiřují hereckou citlivost.

Její život se symbolicky uzavřel v Olomouci, kterou před mnoha dekádami opustila kvůli studiu. Rozloučení proběhlo v úzkém rodinném kruhu, bez veřejného ceremoniálu. I to odpovídalo jejímu celoživotnímu postoji – neměla potřebu se předvádět. Zakládala si hlavně na profesionalitě a noblese.

Pět let po její smrti se ukazuje, že odkaz Hany Maciuchové nespočívá v několika ikonických rolích, s nimiž by si ji každý automaticky spojil, ale spíš v chápání herectví jako služby hereckým kolegům i divákům.