Slunná atmosféra léta roku 1971 hned tak nepřestane, byť se do ní pozvolna vkrádají ozvuky toho, že v zemi už šest let panuje nedemokratický režim. Stačí jedna scéna policejní kontroly v klaustrofobní temnotě tunelu, kdy vlasatí mladíci a dívky v plavkách náhle hledí do ústí zbraní, aby bylo zřejmé, jaké pořádky tu panují.

Najednou je zřejmé, proč měly Vlny Jiřího Mádla smůlu a nedostaly se do nejužšího výběru pěti snímků nominovaných na zahraničního Oscara. Přednost dostal jiný snímek na podobné téma. Titul Navždy s vámi také ukazuje proměnu a hrůzy režimu, ale vsází na intimnější, rodinnou linku. Režisér Walter Salles vypráví skutečný příběh rodiny bývalého poslance Rubense Paivy, který nyní žije civilním životem, pracuje jako inženýr a jeho největší starostí je, zda přijmout tu pouliční směsku, co děti přitáhly z pláže, za nového domácího mazlíčka.

Zobrazit 7 fotografií

Jenže jednoho dne někdo zaklepe na dveře. A rodina zůstane v nejistotě, kam odvádějí manžela a otce. Ta nejistota definitivně zmizí až v roce 1996, kdy dojde k oficiálnímu potvrzení, že byl Rubens Paiva tehdejším režimem zavražděn. O latinskoamerických diktaturách, které měly na svědomí mnohá zmizení místních nepohodlných občanů bez vysvětlení, už bylo natočeno mnoho filmů. Jedním z posledních je tři roky staré drama Argentina, 1985, které lze vidět ve videotéce Amazon Prime.

Jenže tento bezútěšný argentinský procedurální thriller tak jako mnohé další tituly sledoval spíše atmosféru neustálé paranoii a života v odlidštěné společnosti včetně různých zákulisních politických detailů. Snímek Navždy s vámi však hledí na pohnuté události v Brazílii očima jedné rodiny, zejména Paivovy manželky Eunice, která také stráví několik dní u výslechu, ale na rozdíl od muže je poté propuštěna a vrací se k dětem domů. Od té chvíle dělá vše proto, aby zjistila, co se s manželem stalo. A zjišťuje, že sama neměla povědomí o jeho různých odbojových aktivitách - aby byla chráněná. A právě optika ženy, která vedle krutostí režimu musí čelit i zcela pragmatickým nástrahám tehdejší doby, třeba tomu, že bez manželova podpisu si nevyzvedne ani peníze v bance, patří k nejpozoruhodnějším kvalitám díla.

Režisér se s těmi, o nichž točil, dobře znal

Walter Salles natočil po 16 letech snímek doma v Brazílii a jde v mnoha ohledech o návrat ke kořenům. Tvůrce, který se mezinárodně prosadil road movie Hlavní nádraží z roku 1998, se ve své tvorbě posléze tomuto žánru hojně a se střídavým úspěchem věnoval. Ať už ve filmu Motocyklové deníky o mladém Che Guevarovi nebo v adaptaci románu Na cestě Jacka Kerouca, který stál u zrodu tohoto žánru.

Ale až s novinkou Navždy s vámi se Sallesovi podařilo opět silně zasáhnout mezinárodní publikum i oscarovou porotu. Ve snímku je cítit, že je to velmi osobní téma. Salles se na konci 60. let s rodinou Paivových přátelil, strávil v jejich domě mnoho času a označuje to za formativní chvíle jeho dospívání. A ve scénách z rodinného sídla, které ve filmu hraje ústřední roli, se to projevuje. Drama se tu buduje pomocí drobných detailů. Zprvu sledujeme scény připomínající předchozí road movie tohoto režiséra. Kamera bloudí po rozzářených obličejích, snímá hrdiny z ruky a zblízka - je v tom autentičnost amatérsky působících záběrů, které jako by vypadly z nějakého rodinného archivu spíše než z kamery filmového profesionála.

Fernanda Torres ve filmu Navždy s vámi. | Foto: Aerofilms

A pak stačí, když ozbrojení muži v domě zatáhnou závěsy. Neděje se tak za doprovodu dramatické hudby, nikdo nekřičí ani nepláče, prostě se jen v místnosti sešeří. A když stěhováci o něco později vyklízejí dům, který si už rodina nemůže dovolit, pár letmých pohledů kamery zpoza dveří mezi prázdné stěny vede k intenzivnímu emočnímu prožitku, který sdílíme s protagonisty.

Jak vysvětlit dětem, že otce už zřejmě neuvidí

Sallesovo drama těží z toho, že většinu filmu dění sledujeme z dětské a ženské perspektivy. Eunice se musí vyrovnat s tím, že dost možná došlo k nejhoršímu, a k tomu hledat způsob, jak o všem mluvit se svými pěti dětmi - od školáků, kterým vypadávají mléčné zuby, po ty takřka dospělé. Právě rodinné večeře či posezení a sledování mimoděčných pohledů a gest během nich patří k nejzajímavějším momentům snímku. Zejména ty chvilky, kdy si uvědomujeme, jak těm starším Paivovým potomkům dochází, že se otec možná nevrátí, zatímco ti mladší žijí ještě v bezstarostnosti.

Síla pouhého - zdánlivě nehybného - výrazu tváře dominuje i závěrečné scéně snímku. Zestárlá Eunice, která se mezitím stala právničkou a věnovala se bezpráví páchanému na původních obyvatelích, tu sedí před televizorem a je patrné, že ji už řadu let sužuje Alzheimerova choroba. Přesto jde o silně emotivní moment, ten vzácný okamžik, kdy se tvůrci vyhnou přehnanému patosu, ale přesto se do očí hrdinky podaří dostat smutek všech těch předchozích bolavých dekád.

Související

Nový film o Vilému Tellovi je krvavý a akční. Ale marně míchá minulost s dneškem

2:14

Ten moment v sobě nese ještě jedno specifické kouzlo. Eunice v letech tu hraje Fernanda Montenegro, která byla za roli v Sallesově přelomovém snímku Hlavní nádraží nominována na Oscara jako vůbec první Brazilka. Do té doby ovšem Eunice ve snímku ztvárnila její dcera Fernanda Torres, které se po šestadvaceti letech podařilo matčin úspěch zopakovat.

Co na tom, že oběma ženám zlatou sošku vyfoukly Američanky Gwyneth Palthrow a Mikey Madison. Podstatné je, že i díky jejich výkonům je drama Navždy s vámi tak silným snímkem. Nenápadným, intimním, ale přesto takovým, jehož účinek poroste dlouho po zhlédnutí.