Praha - Výroční ceny Český lev letos zažijí nával titulů, které se silně vymykají z mizérie posledních let, ale zároveň jde ve většině případů stále o snímky, které by pořád měly problém prorazit v zahraničí.
V technických oblastech (kamera, výprava) se sešla špičkově provedená retro dramata Normal, 3 sezóny v pekle a Protektor; střihově výjimečná je například hořká komedie Zoufalci, výtvarně výjimečnými kvalitami vyniká loutkový film Na půdě. Výrazné herecké sestavy mají snímky Muži v říji či Kawasakiho růže. A závan mladistvého nezávislého stylu přináší komorní Dvojka.
Mezi tyto filmy tedy v sobotu večer zřejmě budou v sobotu v Lucerně rozděleny nominace, vítězové pak budou známi 7. března.
Nejdůležitější umění pro masy
Překvapením by bylo, kdyby se do nominací probojovaly nízkorozpočtové snímky, jako jsou Proměny od debutanta Tomáše Řehořka, Jan Hus a modlitba za tři mrtvé muže od především divadelního dramatika a režiséra Miroslava Bambuška a Holka Ferrari Dino od klasika nové vlny Jana Němce.
Česká filmová a televizní akademie dvoufázovým postupem nejviditelněji kopíruje přístup americké oscarové akademie a dalších světových cen, které vyhlašuje nominace s větším předstihem, aby ještě na poslední chvíli upozornila zatím nehlasující akademiky i diváky a posluchače na existenci několika výjimečných titulů.
Má to svůj smysl v demokratickém hlasování a zároveň smysl komerční. Filmy coby velmi drahé a dlouho vznikající "projekty" jsou stále považovány za "nejdůležitější umění", jež má potenciál zasáhnout nejširší masy; byť dnes kino má už spíš status přípravky na televizní uvedení a distribuci na digitálních discích.
Na rozdíl od nominací Oscarů, které probíhají formou rychlého oznámení v přímém přenosu brzy ráno, má ale Český lev připravený i celý slavnostní večer se speciální show, jíž bude uvádět herec Jan Budař.
Už dopředu však byly oznámeny nominace na legálně nejstahovanější snímek nebo zahraniční film (Hanebný pancharti, Milionář z chatrče, Valčík s Bašírem).
Známy už jsou i nominace na cenu filmových kritiků. V kategorii hraného filmu jsou ve finále Protektor, 3 sezóny v pekle, Na půdě, mezi dokumenty pak Auto*Mat, Občan Havel přikuluje a Zapomenuté transporty do Polska.
Vzmáhající se úroveň řemesla
U všech výše uvedených českých titulů lze poznat především vzmáhající se úroveň řemesla; otázkou zůstává, o čem tyto filmy vypovídají a zda vystihují něco podstatného, či jen upadly do formálních hrátek a zda se na ně lidé budu opakovaně dívat i po letech. Serioznější výpovědi přinášejí hlavně dokumenty.
Naopak komedie Líbáš jako Bůh - nominace na cenu Kinoboxu a legálně nejstahovanější film - je sice obrovský divácký hit, ale tato "přízeň ze setrvačnosti" těžko udělá z nepřehledného spletence vyčpělých gagů na téma nevěra lepší komedii, či dokonce něco romantického, jak bylo avizováno reklamou.
Líbáš jako Bůh v nejlepším případě naplňuje případ filmu pro starší generaci, která příliš nechodí do kina, nemá dostatečné rozlišovací schopnosti a nechce domácí filmy porovnávat se zahraničními. Tím se naplňuje model "provinční produkce", která je venku zcela nekonkurenceschopná.
První porevoluční dekádu bylo zvykem českým filmům uděloval generální pardon, respektive všechny vznikající filmy byly posuzovány jako nový začátek pro všechny tvůrce ve změněných podmínkách. Od roku 2000 ale stále víc sílí hlasy, že krize české kinematografie je trvalá a má hluboké kořeny.
Půl milionu diváků je skoro sen
Je otázka, kolik dobrých filmů může ročně vzniknout v rámci tak malé kinematografie, kde kolem snímků není možné rozvinout fungující byznys. Ale ani tzv. komerční filmy si většinou nevydělají na své náklady. Při běžných nákladech za celovečerní snímek kolem 25-30 milionů korun nelze aplikovat jednoduché pravidlo natoč dobrý film, který vydělá, a dostaneš peníze na další".
Aby se náklady zaplatily všem investorům, musí snímek vydělat minimálně dvojnásobek svých nákladů, což znamená utržit kolem 50-60 milionů, což v přepočtu na diváky znamená minimálně půlmilionovou návštěvnost (jde o velmi hrubé odhady). Přes tuto hranici se ale dostane jen minimum snímků; často ani ty, jež jsou - z hlediska kinařů - považovány za divácké hity.
Čeští filmaři bojují o zlepšený systém dotací, který by měl podporovat hlavně umělecky ambicióznější snímky. Současné podmínky, kde filmaři dostávají malou část peněz od Fondu pro rozvoj kinematografie, a většinu ostatních zdrojů hradí různé televizní stanice a soukromí sponzoři, zatím vedou hlavně k tomu, že styl i výpovědi filmů jsou upravovány pro televizní obrazovku a vkus nenáročných spotřebitelů.
Dodnes platí pravidlo, že z kulturní produkce do budoucna přežije asi deset procent děl; ostatní budou zapomenuta. Pokud vzniká ročně zhruba třicet nových českých filmů, stačí k zachování dobré reputace tři vynikající snímky. S jejich určením je však potíž a bude potřeba trocha odstupu, aby bylo jasnější, které to jsou.
Vizuální vytříbenost
Dosavadně nejuznávanějším letošním filmem je historické drama s komediálními prvky Protektor od režiséra Marka Najbrta (jenž na sebe upozornil již předchozím snímkem Mistři).
Protektor má jak pozitivní ohlas u kritiky, tak u diváků a byl zároveň v rekordně krátké době navržen Českou filmovou a televizní akademií jako národní zástupce v boji o Oscara za nejlepší zahraniční film; nakonec ale neúspěšně.
Naopak divácky zapadla zcela výjimečně pojatá komedie Muži v říji od Roberta Sedláčka. Film, který měl potenciál stát se lidově oblíbeným, a přitom neurážet zbytečnou podbízivostí, však z nepříliš vysvětlitelných důvodů nenašel dost diváků.
Velmi ambiciózně se tvářil art thriller Normal od Julia Ševčíka. Film s Dagmar Havlovou oslnil stylistickou brilancí na pomezí exhibice a manýry. Pro většinu publika však nesplňoval pověst události sezony či klasicky napínavé podívané.
Pochvaly za "nečeskou" vizuální vytříbenost i si vysloužil celovečerní debut zavedeného reklamního režiséra Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle o Egonu Bondy. Názory se však liší v tom, jestli má snímek i výpovědní hodnotu, nebo vznikla právě jen hezká reklama na nekonformnost.
Na konci roku pak překvapil svým návratem s Kawasakiho růží Jan Hřebejk, který byl v posledních letech odepisován jako tvůrce, jenž příliš upadl do podbízivé líbivosti, kterou střídal s nezvládnutými sociálně kritickými snímky.
