Režiséra k tématu přivedla zdánlivá nemožnost rekvalifikace z havíře na programátora. Před pěti lety se podivil nad zprávou o propouštění zaměstnanců Dolu Paskov na severu Moravy. Dočetl se, že OKD nabídne bývalým horníkům přeškolení v oblasti IT. "Říkal jsem si: to přece nemůže nikdo zvládnout," přiznává Andrš.
Zároveň jej zajímala pracovní kultura jak hornického, tak i programátorského prostředí. "Takže jsem se na jeden z rekvalifikačních kurzů vydal a potkal jsem tam Tomáše," vypráví. Důlní technik Tomáš Hisem, který filmaře zaujal, naposledy sfáral 31. března 2017. Tehdy si připevnil na přilbu skrytou kameru a poslední směnu natočil.
Andrš pak jako tehdejší student pražské FAMU záběry použil v krátkém snímku Poslední šichta, oceněném mezinárodní porotou na festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Osud Tomáše Hisema se režisér rozhodl sledovat i nadále a s pokračováním Nová šichta opět uspěl na přehlídce dokumentárních filmů v Jihlavě, kde byl zvolen nejlepším českým snímkem.
Horník musel přestat říkat, co si myslí
Hrdina dokumentu Hisem se přes všechny překážky v současnosti úspěšně živí jako programátor. Andrš však upozorňuje, že jeho příběh je spíše výjimkou než pravidlem. Jen ke vstupu do kurzu museli uchazeči složit zkoušku na ostravské Vysoké škole báňské, což řadu havířů odradilo. "Tomáš uspěl díky svému velkému odhodlání a také určitým předpokladům pro tento typ práce, které v sobě dokázal rozvinout. Měl štěstí, že narazil na kurz, který měl kvalitního lektora," vysvětluje autor filmu, který se s protagonistou stále přátelí.
Bývalý havíř, který pod zemí pracoval přes dvacet let, absolvoval i stáž ve firmě LMC, což se do snímku již nevešlo. "Kromě toho měl také štěstí, což je ostatně vidět i ve filmu," předesílá Andrš. Ze čtyř horníků, kteří zvládli přípravu před rekvalifikací, se dnes v IT živí tři. Vzdal to pouze nejstarší z nich, kterému v době začátku kurzu bylo přes 50 let a nevydržel tlak při hledání zaměstnání. Sám Hisem popsal v rámci konference TEDx Talks opětovné odmítání jako velmi frustrující.
Také režisér Andrš potvrzuje, že nejtěžší pro havíře bylo popasovat se s trhem práce, který pro ně byl doposud neznámým územím. "Tomáš se musel zbavit návyku zcela upřímně říkat, co si myslí, což mu na pracovních pohovorech ze začátku přitěžovalo," přibližuje Andrš. "Musel přijmout fakt, že pracovní pohovor je vlastně taková komunikační hra, kde se obě strany dělají trochu lepší, než jsou," dodává. Dále se musel vyrovnat s předsudky zaměstnavatelů, kteří nevěřili, že je tak velké kariérní změny schopen.
Horníkům, kteří by se chtěli stát programátory, však hraje do karet stále velká poptávka v oboru. "I díky tomu je takto rychlá kariéra možná. Mnoha firmám se vyplatí zaměstnat člověka po rekvalifikaci, který umí jen základy, a dále jej vzdělávat uvnitř společnosti, protože z dlouhodobého hlediska je to pro firmy rentabilní," vysvětluje Andrš.
Propuštění horníci se většinou etablovali v jiných profesích než v IT, často v průmyslu. Podle režiséra Nové šichty většina z nich našla práci snadno, protože jsou na Ostravsku obecně považováni za dobré pracanty. "Mnoho z nich však následně mělo problém projít vstupní lékařskou prohlídkou kvůli podlomenému zdraví," dodává.
V dole se jen nehází lopatou
Samotného autora dokumentu řada věcí na hornické profesi překvapila. "Uvědomil jsem si, že pojem horník je vlastně velmi rozsáhlý, a nejsou to jen lidé, co hází lopatou. Na šachtě je spousta profesí a těžba dnes již probíhá převážně za použití moderních technologií, takže mnoho havířů je technicky zdatných," vysvětluje. Hornictví je podle něj také velmi kolektivní práce, kde jeden bez druhého nic nezmůže. Zaměstnanci dolů jsou tak velmi solidární jeden k druhému, tvrdí.
Jindřich Andrš se obecně věnuje tématu lidské autenticity a tomu, jak se může projevovat ve světě přesyceném technologiemi. Proměna pracovního trhu v něm vyvolává obavu, zda se z práce nevytrácí autenticita a lidskost. I v další tvorbě by rád sledoval výraznou postavu, která prochází zásadní proměnou.
Režiséra přímo s Ostravskem nic nepojí, jako Olomoučana jej prý ale vždy fascinovala ryzost tamních lidí. Vnímal také, že v posledních letech útlumu těžby se město razantně proměnilo. "Když se po městě rozhlédnete z radnice, Ostrava již není černá, ale díky množství stromů převážně zelená," říká. Dodává však, že rytmus města stále udávají brzké ranní směny.
"Když jsme tam v sedm ráno šli do supermarketu, byl tak narvaný lidmi, že na nás nezbyl vozík. Oproti tomu po deváté večer již město prakticky usíná," popisuje. Ostravané podle něj nejsou vyloženě drsní, jak se traduje, ale spíše přímočaří a razantní, což platí i pro Tomáše Hisema. "Jestli jim to zůstane s další proměnou města, těžko říct," zamýšlí se Andrš.
