Rozhovor - Popovídat si s nejznámějším islandským režisérem Baltasarem Kormakurem byla radost, i navzdory složitým okolnostem. Kormakur je zrovna v Maďarsku uprostřed natáčení, ale i tak si našel v sobotu v podvečer trochu času na rychlý videorozhovor přes Skype. I když trošku zlobila nahrávací technika, i přes obrazovku notebooku z něj vyzařoval zápal, když přemýšlel a rozmlouval o svých filmech a o svém přístupu k tvorbě.
Kormakur začínal jako divadelní režisér a k filmu se dostal napřed jako herec. Coby filmový režisér se celkem proslavil už svojí prvotinou S milenkou mé matky, za detektivní drama Severní blata získal Křišťálový globus na festivalu v Karlových Varech. Prosadil se i v Hollywoodu, kde se naposledy snažil ve snímku Kontraband vnést do žánru thrilleru trochu severské realističnosti.
My jsme však hovořili především o jeho novince Hluboko, která se vrací k tragické nehodě rybářské lodi, jež se na Islandu udála v roce 1984. Přežil tehdy jediný muž, který strávil neuvěřitelných šest hodin ve studeném oceánu. Právě jeho osudu se Kormakur věnuje, střídmě, bez velkých gest. I kolem zvláštností zamlklé severské povahy se točil náš rozhovor.
Nevím, jestli má režisér pro Českou republiku nějakou slabost, ale živě se zajímal i o to, jak daleko to k nám z Maďarska je. A nedávno skutečně potvrdil, že si 6. května opravdu odskočí od natáčení a osobně přijede svou novinku uvést do kina Aero. Kromě Norska jsme jedinou zemí, kterou v souvislosti s tímto filmem poctí svou návštěvou.
Aktuálně.cz: Je velký rozdíl natáčet žánrový snímek v Hollywoodu a točit doma na Islandu umělecké drama, založené na vlastním scénáři?
Baltasar Kormakur: Je a není. Ve finále je to totéž, v Hollywoodu jste možná pod větším tlakem, točí se tu větší peníze, vyjednávání jsou složitější, ale nakonec jde o stejné nástroje, které využíváte, a na druhou stranu každý příběh vyžaduje rozdílný přístup. Přišel jsem z určitého světa a ten druhý je pro mě samozřejmě trochu cizí, ale snažím se prostě soustředit na to, co chci dělat, a i výsledek je pak v pořádku.
A.cz: Takže se váš přístup nijak nemění? Nedá se třeba mluvit o tom, že by natáčení doma bylo osobnější?
Samozřejmě že pokud si film produkuji a zároveň jsem ho i napsal, tak jde o takovou one man show, prostě si dělám, co chci. Zároveň je ale příjemné mít kolem sebe producenty a další lidi, kteří s vámi spolupracují a přispívají podnětnými komentáři.
Ale samozřejmě že pokud děláte film, který vychází z vaší vlastní kultury, jste v jistém smyslu v silnější pozici, jsou nicméně mnozí filmaři, kteří se díky tomuto kulturnímu transferu stali velmi úspěšnými, jako třeba Miloš Forman. A právě on je jeden z nejúspěšnějších režisérů, kteří tvořili ve více kulturních prostředích, a přitom si jeho dílo zachovává velkou integritu.
A.cz: A máte pocit, že existuje - teď to myslím obecně - nějaká hranice mezi uměním a mainstreamem, mezi uměním a zábavou? Anebo prostě existují pouze dobré a špatné filmy?
Existují dobré a špatné filmy, ale jistě jsou některé filmy umělečtější a pak jsou filmy, které by neměly příliš koketovat s uměním, protože jejich látka vyžaduje odlišný přístup. Sebe bych na této škále nerad někam zařazoval. Navíc mám pocit, že to hodně záleží na divákovi. Někdy mám pocit, že když uděláte film, který pochází z malé země a je v něm dost cizokrajných prvků, tak je automaticky řazen pod umění, a vy přitom prostě jen chcete vyprávět příběh. A pak uděláte stejný film hollywoodským stylem a najednou ho lidé vnímají jen jako komerční záležitost. A klidně to přitom může být stejný film, stejný příběh. Takže každý islandský film pak automaticky putuje rovnou do artových kin, neobjeví se v multiplexech.
Já se nesnažím nějak převlékat kabáty, prostě dělám to, co si myslím. Pokud však nejste pod tlakem, že film musí být komerčně úspěšný, máte obvykle více tvůrčího prostoru. Ale osobně mám zkrátka rád filmy, nejsem velkým fanouškem pomalé artové kinematografie. Jedním z mých nejoblíbenějších snímků je Lid vs. Larry Flint od Formana, je to pro mě příklad toho, jak vnést osobní styl do velkého hollywoodského filmu. A myslím, že jde o něco, co bych sám rád uměl a chtěl dělat. Pokud pocházíte ze země s třemi sty tisíci obyvateli, která má velmi omezené zdroje, tak jste v pokušení dělat něco odlišného. A navíc se domnívám, že i ve spoustě evropských uměleckých filmů se nachází mnoho klišé, jeden umělec napodobuje jiného a tak podobně. Takže krátká odpověď na vaši otázku: Pro mě jsou pouze dobré a špatné filmy. (smích) Všechno nakonec záleží na pohledu diváků.
A.cz: Myslím, že většina vašich filmů se nějak zabývá tématem rodiny, jde vždy svým způsobem o rodinná dramata. Ale váš nový film Hluboko se soustředí na jediného hrdinu, byť se tu nacházejí jisté reflexe rodinných hodnot. Nakolik je tento film pro vás příběhem jedinečného muže a nakolik jde v nějakém smyslu o symbolické dílo?
Pro mě jsou důležité tři prvky, které musí splňovat můj ústřední hrdina. Chci, aby byl zajímavý, ale zároveň konzistentní a tudíž uvěřitelný, za druhé musí být hybatelem vyprávění - jsou zkrátka určité věci, které musí například protagonista thrilleru učinit, aby příběh fungoval - a pak, za třetí, pokud vše funguje, jak má, tak hrdina představuje i něco většího než jen sebe samotného. A myslím, že v případě filmu Hluboko to tak nepochybně je, pro mě reprezentuje všechny obyvatele Islandu, lidi, kteří žijí na ostrově, na kterém tak úplně nedává smysl žít. Ale na druhou stranu je důležité, aby šlo o pravdivý portrét tohoto konkrétního muže, jde o příběh podle skutečné události, a nechci jej tudíž vyobrazit špatným způsobem. Zároveň mě vůbec nezajímá melodramatická rovina toho příběhu, nemám rád ten typ emocionální pornografie, do níž často podobné typy filmů o přežití upadají. Snažil jsem se nabídnout širší perspektivu, něco víc než jen osobní drama. Jde o první hraný film o nehodě na moři, který byl na Islandu natočen, a tudíž se tu snažím ukázat, jak taková událost ovlivňuje společnost. Ve filmu je například záběr na tři ženy, nad nimiž přelétá vrtulník, možná si ho ani nevšimnete. Ale v pozadí tohoto záběru je fakt, že jedna z nich přišla o otce, druhá o manžela a třetí o syna. Není to něco, co bych chtěl vystavovat do popředí, je snadné to přehlédnout, ale právě takovýmto způsobem chci věci zobrazovat, bez nadbytečného vysvětlování. Nechci nechat postavy hovořit o neštěstí, chci věci prostě ukázat.
A.cz: A je to jiný pocit, když natáčíte snímek podle skutečné události? Cítíte větší zodpovědnost než v případě fiktivního příběhu?
Ta zodpovědnost je dvojsečná, když točíte podle skutečnosti. Máte zodpovědnost vůči publiku, že z původního příběhu vytvoříte svůj osobitý příběh, ale také máte zodpovědnost, abyste nezesměšňovali životní osud jiného člověka. Existují na to rozdílné názory, ale je fakt, že podobné události si pak více pamatujete podle filmů než na základě toho, co se skutečně událo. Takže samozřejmě nechcete natočit něco hloupého, vyobrazit věci špatným způsobem. Domnívám se však, že umělec by měl mít naprostou svobodu dělat to, co chce, jen by měl zůstat upřímný. Pokud by Shakespeare nenapsal Richarda III., jak ho napsal, asi by se na ten příběh nevzpomínalo tak jako dnes. Podobné je to v islandských ságách. Jde o součást kultury, umělec vypráví příběh, podobně jako novinář píše o událostech, aniž by žádal o povolení.
A.cz: Četl jsem, že se o tuto nehodu zajímáte už dlouho a že jste dokonce kdysi potkal toho přeživšího rybáře v jednom baru. Konzultoval jste s ním nějak scénář či přípravy filmu?
Nekonzultoval. Ujistil jsem se, že souhlasí s natáčením a dozvěděl jsem se, že ano a že se natáčení nechce nikterak účastnit. Což bylo určitě osvobozující. Nechcete mít za zády někoho, kdo bude říkat: "Takhle se to a to nestalo". Potřebujete svobodu, abyste mohli vyprávět svůj příběh. A navíc v tomto případě byly všechny informace dostupné veřejně. Existují videozáznamy, jejichž části film ukazuje v závěrečných titulcích. Asi nejcennější je rozhovor, který poskytnul médiím druhý den po nehodě, tehdy se ještě vyjadřoval bez nějaké přirozené cenzury, později už se trochu rozhodoval, jaký příběh chce médiím vyprávět. Takže pro mě nebylo potřeba se scházet, nejlepší verzi příběhu stejně vypověděl bezprostředně poté, než začaly pracovat určité filtry. Je tu příběh muže, který nechce, aby z něj dělali hrdinu, o totéž se snaží můj film.
Ale je to přitom jako za starých časů, kdy existovali hrdinové a pak tu byli bardi a básníci, kteří o nich vyprávěli. On je hrdina a já jsem básník. To je moje práce, být básníkem, jeho práce je být hrdinou. A právě v pracích básníků zůstávají zvěčněny osudy hrdinů. Cítím, že mým povoláním tady na zemi je dělat tuto práci a mám ambice ji dělat co nejlépe.
A.cz: Inspiroval jste se tedy nějakými jinými básníky? Mám na mysli, jestli jste studoval další filmy o přežití a jestli třeba existuje nějaký přístup, kterému jste se chtěl vyhnout?
Existují dva filmy od stejného režiséra, od Wolfganga Petersena. První se jmenuje Ponorka, druhý Dokonalá bouře. Ten první je mnohem blíže tomu, co chci dělat já, než ten druhý. A tady se dostávám na tenký led, protože můj kamarád a spolupracovník Mark Wahlberg hrál v Dokonalé bouři hlavní roli. Ale já prostě nevěřím tomu, když ženy běží s jásotem k moři přivítat své navrátivší se muže. V Ponorce jdou naopak ty podstatné věci cítit, cítíte ty pachy, vůni jídla, to se mi na Ponorce opravdu líbí. Nebo loňský film Nic nás nerozdělí, který pojednává o tsunami, to je další příklad toho, jak nechci pracovat, jak nechci nakládat s emocemi. A tady se možná dostáváme k určitému rozdílu mezi Islandem a Hollywoodem. Na Islandu takto postupovat nemusíte. Američané si často říkají: „Proč v tom filmu není více emocí." Pro mě je naopak mnohem emotivnější, když se sám musím vciťovat, nikoli když přede mnou lidé celé hodiny brečí. Když cítíte, že se někdo cítí špatně, ale nedává to příliš najevo, chcete mu pomoci. Když emoce tryskají všude kolem, pak si říkáte: „já mizím." Takže tolik k mému přístupu. Pro některé lidi může být chladný, pro jiné je naopak emotivnější. A tak to bylo i na Islandu. Místní diváci mi byli vděční, že jsem se držel zpátky. Taková je naše mentalita: nesnažit se ze všeho dělat melodrama.
A je docela zajímavé se podívat do starých vikingských příběhů. Tam se také nikdy nemluví o emocích, lidé je ukazují, ale nikdy o nich nemluví. Popisuje se třeba, že něčí obočí bylo opravdu nízko, neboť byl rozzlobený, ale nikdy se neřekne: „Byl fakt naštvaný." V těchto příbězích se velmi šetří s emocionálním vyprávěním.
A.cz: Udělal jste nějaké změny oproti skutečnosti z dramaturgických důvodů?
O té události je vlastně velmi málo informací. O tom, co se stalo po nehodě, neexistují záznamy. Víme, že pouze tři rybáři se dostali z lodi. Původně byli na lodi jen čtyři rybáři, já jsem přidal pátého. Mělo to svůj důvod. A některé podrobnosti o tom, kdo se s kým jak potkal, jsou smyšlené. Přitom jsem zpětně zjistil, že některé věci zobrazené ve filmu byly skutečnosti velmi blízko. Chtěl jsem vyprávět příběh všech islandských rybářů. Nemohl jsem však ze skutečného člověka udělat alkoholika. Přitom jsem tam takovou postavu chtěl mít, protože vím, jak to na skutečné lodi vypadá. Sám jsem v dětství na jedné nějaký čas strávil. Takže jsem si dovolil uměleckou licenci a přidal jednu postavu. Také jsem některé detaily zjednodušil kvůli chodu vyprávění, ale podstatné věci jsou velmi blízko skutečnosti.
A.cz: Bylo natáčení obtížné? Ty scény se točily ve skutečném oceánu?
Bylo to extrémně obtížné, nejobtížnější natáčení, jaké jsem zažil. Lidé na Islandu žijí u oceánu, ví, jak vypadá moře. Když sledujete filmy jako Titanic, vidíte, že se potápí někde v nádrži, ne v Atlantickém oceánu. Místní lidé moře znají, vědí, jaké je, že je velmi rozzlobené. Byl jsem na Maltě a ve Španělsku, zkoumal jsem tam speciální nádrže, kde by se dalo natáčet. Ale jednak byste museli dát milióny dolarů za speciální efekty, ale hlavně jsem takhle natáčet nechtěl. Chtěl jsem, aby vše bylo natolik reálné, jak je to jen možné. Strávili jsme měsíc plaváním v oceánu, s kamerami a hlavním protagonistou.
