Snímku, který uvede v úterý začínající Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, není těžké se smát. Podivní bledí vyzáblí chlapíci s kníry se v něm kroutí před elektronickými klávesami a komickou angličtinou zpívají ty nejjednodušší, hédonistické věty prosáklé naivní romantikou.
Italské disco po svém reagovalo na populární hudební vlnu ze Spojených států. Ale tím hlavním příspěvkem dějinám hudby byl jeden podstatný krok: přidalo na charakteristickém umělém zvuku, který jako by přicházel z budoucnosti.
Punk budoucnost pohřbil a zavrtal se do nihilistické pózy, hudební hrdinové italského disca ve videoklipech a na obalech alb hleděli k zítřkům. A svým způsobem to nebyla jen komerčně výhodná póza pomáhající prodávat desky. Itálie 70. let minulého století povýšila DJing, který byl do té doby pouhým pouštěním gramodesek, na samostatnou uměleckou disciplínu. A pochopila, že hlavním nástrojem italo disca nebude kytara ani saxofon, ale celé nahrávací studio.
Bratři La Biondaové, zpěvák Savage a další rozhýbali odnož hudebního průmyslu, která zachvátila vše. V jednu chvíli Italové produkovali nejvíce nahrávek na světě. A svět tančil.
„V Itálii tančíte z estetických důvodů, ne jako v Mexiku, abyste vyvolali revoluci, ne abyste změnili svět jako ve swingujícím Londýně. Tančíte, protože jste se na to oblékli. Možná tančíte proto, že jste přes týden tvrdě dřeli, ale teď jste si vyrazili s dívkou na parket,“ uvažuje ve snímku sociolog Ivo Stefano Germano nad specifickým italským přístupem.
Posedlost estetikou a vzhledem vedla nejen k umělohmotnému vizuálu, k obalům desek, na nichž byly jiné tváře než ty, jejichž hlas ve studiu utvářel budoucí hity. Vedla též k důrazu na zvukovou stránku, na výrazná aranžmá, na sound nových nástrojů, které se všichni teprve učili ovládat.
Tak jako režisér Sergio Leone přetvořil western do stylizovanější podoby plné charakteristických ornamentů jako detailních záběrů na oči kovbojů, italští hudební producenti jako Giorgio Moroder stvořili typický zvuk analogového syntezátoru Moog a dalších nástrojů budoucnosti. Americké disco nakazili strojovými sonickými plochami.
„Italo disco je virus. Magický virus,“ charakterizuje několika trefnými slovy tento hudební proud sběratel desek a producent Flemming Dalum. Je to výstižné. Chytlavé melodie se do uší posluchačů zavrtají jako červi, ale na tom zvuku je něco kouzelného.
Pochopitelně šlo o mnohem méně „romantický“ fenomén, než by se z podobných charakteristik mohlo zdát. V první řadě byl byznys. Proto ty umělé obaly desek a zpěváci, kteří ve skutečnosti nezpívali.
Když muselo mnichovské duo Milli Vanilli v roce 1990 vracet cenu Grammy kvůli skandálu, že na slavném albu Girl You Know It’s True jeho členové vůbec nezpívají, nikdo si nevzpomněl, že v Itálii to tehdy byla poměrně běžná praxe. Mimochodem právě Mnichov coby město známé nejen preclíky a pivem, ale také důrazem na kvalitní zvuk mělo v rozvoji tohoto hudebního podžánru zásadní roli.
Hity jako I Like Chopin znal celý svět. Ale pak tu byly undergroundovější nahrávky, třeba Cybernetic Love od Casco. Na ní lze slyšet zvuk a postupy slavných elektronických projektů nového tisíciletí, jako jsou Chemical Brothers nebo Daft Punk. „Cybernetic Love, milostný dopis tomu, co přijde,“ komentuje vlivný song sociolog Germano.
Jiná méně známá nahrávka, Dirty Talk od Klein & M. B. O., se zase dostala do Chicaga, kde se stala senzací. A ovlivnila vznik house music. Disco se vrátilo do Ameriky. Kruh se uzavřel.
Právě house a další elektronické žánry vytlačily italo disco v 90. letech z parketů. V novém tisíciletí se však vrátilo. Vokodéry a syntetický zvuk dnes ovládají hitparády a ovlivňují podobu nejžádanějšího současného popu.
Dokument Italo disco - Jiskřivý zvuk 80. let ukazuje, že nakažlivé disco, které opět vládne hitparádám, nepochází jen ze slavného newyorského klubu Studio 54. Udělalo si zásadní zastávku v italských diskotékách a na tamních plážích.
