Manipulátor, ale ne zavrženíhodný. Dokumentarista Karel Vachek slaví 80 let

Petr Fischer Petr Fischer
4. 8. 2020 10:00
Umělec je ten, kdo rozevírá prostor a čas. Kdo rozšiřuje výhled. Kdo cítí, vidí a myslí jinak. Ale jinak než kdo? Jinak než většinová společnost, která si ve výkladu umění vystačí s pojmy jako krása či příběh, které lze variovat podle zkušenostních či umělých schémat, jež na lidi působí a přinášejí libé pocity.
Karel Vachek (s dýmkou vpravo) s kameramanem Karlem Slachem při natáčení filmu Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie.
Karel Vachek (s dýmkou vpravo) s kameramanem Karlem Slachem při natáčení filmu Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. | Foto: ČTK

Práce umělce Karla Vachka, který se v úterý dožívá 80 let, je právě tohoto druhu: snaží se odbourávat schémata, svazující naši mysl krásou a vyprávěním, a přiblížit se tomu, čemu se dříve říkalo podstata světa.

Proto se také Vachek víc podobá mudrujícímu podivínovi než salonnímu intelektuálovi. Stejně tak nevnímá techniku jako nástroj k vytváření krásy, spíše provozuje takzvané porodní umění, kterým se proslavil filozof západního myšlení Sokrates. A porody, jak známo, bývají dlouhé a bolestivé, tak jako Vachkovy filmy, jakkoliv většinou končí radostným křikem nebo očistným smíchem znovuzrození, o něž tvůrce cíleně a přiznaně usiluje zejména ve svých posledních dílech.

Vachek si zaslouží poklonu, že z této nepopulární, a tudíž nevděčné cesty neuhnul. Proti uměleckému schematismu vystupoval už filmy z 60. let minulého století, melancholicko-kritickou folklorní férií Moravská Hellas nebo situační zprávou z politického zákulisí Spřízněni volbou. Oba jsou dodnes označovány slovem "dokumentární", přestože jsou koncipovány nedokumentárně. Koncept tu ale není schéma výkladu, nýbrž základní půdorys, východisko, z něhož se následně vystupuje, jehož je film jakýmsi kontrapunktem.

Už tady se rýsuje Vachkova potřeba nenechat se svázat formáty, byť jeden "formát" bude trochu paradoxně preferovat celý život. Tím formátem je pikareskní román.

"Něco vám řeknu, já si nemyslím, že film má bejt nějakej virtuální svět, ve kterým se ztotožníte s hrdinou a projdete s ním až do konce a tím příběhem se všechno řekne," vysvětluje Vachek v rozhovoru s Martinem Švomou v knize Karel Vachek etc. "Ty velký knihy, tam se objevuje mnoho rovnomocnejch hráčů a věcí, a nejenom že se dovídáte skutečnosti, ale jste nucen k myšlení souvisejícímu s tím velkým filozofickým. Velký knihy jsou většinou pikareskní romány. Don Quijote, Švejk, Diderotův Jakub Fatalista."

Slovo pikareskní se obvykle překládá jako šibalský, slovník ale nabízí i expresivní variantu šejdířský. Vachkovo umění by sneslo obojí, ostatně charakteristiky zaznívají také v souvislosti s jeho dílem.

Trailer z Vachkova zatím posledního filmu Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. | Video: Background Films

Kritici Vachkova působení na FAMU, kde učí od roku 1994 a dlouho vedl katedru dokumentární tvorby, považují jeho díla za výraz filmařského neumětelství, maskovaného jakousi hlubokou filozofickou snahou. Je to mimo jiné proto, že útěkem k románu se Vachek vyhýbá tradičním žánrovým vymezením.

Jeho obdivovatelé a ti, kteří nějak slyší a vidí, co autor říká, oceňují šibalskou, chytrou práci se situacemi i střihem a jistou podrývavost vůči realitě.

Pikareskní román charakterizuje právě vykloubení reality, která se najednou objevuje v různých bizarnostech a ty se nakonec ukazují být tajemným základem světa. Proto Vachka tento "žánr", v němž je dovoleno skoro vše - vyprávění, smyčky, skeče, moudrosti, přednášky, minieseje, anekdoty, vážné politické výpovědi -, tolik přitahuje. Možná i proto, že v něm může být zároveň zastáncem jisté podoby českého konzervativního vlastenectví, spojeného s malým městem a jeho idylou řádu, ale také nadnárodním revolučním surrealistou, nahlížejícím transcendentální formy věčné existence, které se i dnes ještě někdy říká Bůh.

Svlékání zástěrky světa, tvořící viditelnou krásu, sice přináší bolestivá prozření, ale také je fascinujícím dobrodružstvím, na němž se zažije mnoho prozíravé odhalující legrace.

Karel Vachek ve své pracovně na pražské FAMU, 2009.
Karel Vachek ve své pracovně na pražské FAMU, 2009. | Foto: ČTK

Stačí si pustit Vachkovu porevoluční tetralogii Malý kapitalista, sledující proměny společenského a politického prostředí české pospolitosti: je to k popukání zábavné, byť je při tom člověku, který dobu prožil, trochu do pláče a občas mrazí. Nakonec se ale jedná o přesnější otisk dění než odborné výklady v učebnicích nebo dobové historické eseje.

Vidět i přechod od socialismu ke kapitalismu a zase zpět - jak naznačuje název posledního Vachkova filmu Komunismus a síť aneb konec zastupitelské demokracie - jako pikareskní román je nakonec nejlepší obrana před planými ideologiemi a morálními zápasy za jedinou správnou interpretaci.

I proto je Vachkovo šibalství tak nakažlivé, proto se tak vepsalo do moderní české dokumentaristiky (nejen díky festivalu v Jihlavě, kde se myslí filmem), která umí být chytrou šibalskou hrou se světem, jejž chceme a musíme promýšlet, aby nám neprotekl mezi prsty. Pedagogika je právě toto vpisování, nikoli ve formální či obsahové nápodobě nebo epigonství velkých mistrů.

Zpochybňovat Vachkův otisk v této vrstvě kolektivního vědomí tím, že do krásných dokumentů o krásných lidech vnesl podvod manipulace a sledování nízkého, není úplně spravedlivé. Svět přece vždy prožíváme ve všech vrstvách, a chceme-li je poznat, musíme se k nim přiblížit, což někdy nejde bez jistého posunu reality k jiné realitě.

Jak řekl dnešní oslavenec, tehdy ještě šedesátník Karel Vachek v rozhovoru s Martinem Švomou: "Manipulace, tak jako má něco společného s fašismem, má i něco společného s tím nejrozumnějším a nejlidštějším jednáním. Když vytáhnete dítě z ženy, které to špatně jde, je to ta nejlepší možná manipulace. Jsou ženy, který by samy neporodily. Takže ta manipulace může mít obrovskej oblouk. Já si myslím, že jsem manipulátor, ale nepatřím k těm zavrženíhodným."

Všichni vědí, že dnešní politici jsou omezení lidé a nepodali nikdy žádné výkony, do funkcí chodí pro peníze, říká dokumentarista Karel Vachek. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy