Rozhovor - Richard Lester je v povědomí diváků nejvíce zapsán jako autor dvou filmů s Beatles a režisér jedné z nejpovedenějších verzí Tří mušketýrů. Jeho podivuhodná autorská cesta má ale fascinující zákruty. Jako mladík získal neocenitelné zkušenosti coby režisér živých přenosů v počátcích televizního vysílání.
Po svém přestěhování ze Spojených států do Londýna si v televizi vybudoval reputaci jako režisér nekorektních humoristických show, které předznamenaly fenomén Monty Pythonů. Kromě spolupráce s Johnem, Paulem, Ringem a Georgem se v jeho rané kariéře pěkně vyjímá Zlatá palma z Cannes za komedii Fortel, a jak ho získat.
Od sedmdesátých let má na kontě spoustu propadáků a podivných komerčních úliteb, ale také nezpochybnitelné hity, jako je už zmiňovaná dvojdílná adaptace nejznámějšího díla Alexandra Dumase nebo katastrofický snímek Ohrožení Britannicu. Se světem filmu se rozloučil už v roce 1992, kdy na filmový pás zachytil průběh světového turné Paula McCartneyho.
Na tiskové konferenci Febiofestu, na jehož pozvání přijel minulý týden do Prahy, se prezentoval jako šarmantní pán s anglicky suchým smyslem pro humor a spokojený důchodce, který svůj čas dělí už jen mezi své koníčky. Je prý nadšený kuchař, velmi špatný tenista a náruživý čtenář.
Aktuálně.cz: Vaše retrospektiva na Febiofestu se skládala z filmů natočených v šedesátých letech. Tyhle filmy všechny používají osvěživé stylistické prostředky, ale jak se na ně díváte vy po těch téměř padesáti letech? A baví vás dívat se na své staré filmy?
Richard Lester: Ne, nedívám se na ně. Není mi to příjemné. Musím, když mě někam pozvou, protože když mám debatu po projekci a vůbec si ten film nepamatuju, tak se dostávám na tenkou půdu. Ale raději se na ně nedívám.
Každý film, který natáčíte, vás postaví před řadu tvůrčích výzev, které se snažíte vyřešit, co nejlépe umíte. Ne tak, jak by to v oné době udělal Miloš Forman, ne tak, jak by to udělal Godard. Ale instinktivně hledáte svou vlastní cestu vyjádření. Filmy samozřejmě stárnou a to, co se vám v té době zdálo jako optimální řešení, se po dvaceti letech jeví jinak a po čtyřiceti letech zase úplně jinak. Ale to vy v době, kdy filmy natáčíte, nemůžete vědět a snažíte se prostě ze sebe vydat to nejlepší. Takže ohlížet se za svou tvorbou nemá moc smysl.
A.cz: Jste také velmi dobře znám tím, že natáčíte nejen instinktivně, ale také že natáčíte rychle. Má to co dělat s vaší ranou zkušeností s prací v živě přenášené televizi?
Jistě to s tím souvisí. Když děláte živý přenos, nemáte na vybranou. Natáčíte na minimálně čtyři kamery a snažíte se stíhat zachytit, co se před nimi děje. Na svůj první celovečerní film Jazzová revue v roce 1962 jsem měl pouhé dva týdny. Musel jsem natáčet tři hudební čísla za den, takže by bylo čiré bláznovství natáčet jen na jednu kameru, jak to tehdy bylo ve filmu zvykem. Viděl jste můj film Petulie?
A.cz: Ne.
Tam je scéna, kdy George C. Scott vrhne balíček sušenek na svou ženu, ten se jí rozmázne o obličej a celé to vyústí v sexuální scénu. Točili jsme na první jetí, a kdybych tuhle scénu nebral ze tří různých úhlů a ten upřímný pocit bolesti a překvapení ve tváři herečky by se nám nepodařilo zachytit. Museli bychom udělat detail a sjet to ještě jednou, ale nehledě na to, jak byla Julie Chistieová skvělá herečka, tu emoci by se nepodařilo napodobit. A já si v té době říkal, proč všichni netočí na víc kamer současně, dává to přece smysl. Vždy jsem jednu z kamer osobně obsluhoval a mohl jsem přímo reagovat na to, co se děje v záběru. Takhle jsem to dělal celou kariéru, a když přišla éra digitálních kamer a počítačem generovaných obrazů, šel jsem do důchodu. Řekl jsem si, že jsem příliš starý na to, abych se to učil.
A.cz: Tak starý jste zase nebyl. Svůj poslední hraný film jste natočil před třiadvaceti lety. Nechybí vám atmosféra natáčení?
Chybí mi vtipy, které jsme si vyměňovali se štábem. Vždycky jsme se hodně nasmáli. Při natáčení vládly panika a hysterie, ale také to byla dobrá zábava. Měl jsem rád přípravy filmu a potom střih, ten byl mojí vášní. Ale nejvíc jsem na filmování měl zkrátka rád humor. Tedy ten na place, ne na plátně, to je vždycky tvrdá práce.
A.cz: Když mluvíme o humoru, důležitým milníkem ve vaší rané kariéře bylo setkání s Peterem Sellersem. Podílel jste se na adaptaci jeho legendárního rozhlasového pořadu The Goon Show pro televizi. Jaký byl?
No, pracovně se s ním potkat byla samozřejmě velká škola, ale byl to jeho parťák Spike Milligan, který byl jedním z nejdůležitějších lidí, které jsem kdy poznal. Říkávám, že jsou tři lidé, kteří na mě v začátcích mé kariéry učinili největší dojem a ovlivnili mě: Spike Milligan, Buster Keaton a John Lennon. Můj život by se bez nich odvíjel úplně jinak.
A.cz: Někde jste se vyjádřil, že s Johnem Lennonem jste sdíleli stejný smysl pro takový surreálný styl humoru.
To není na mě, abych tohle tvrdil. To asi řekl někdo jiný. Johnův humor byl asi krutější než můj, byl určitě bodavější. Ale všichni jsme měli rádi surreálno.
A.cz: Asi byl potěšen, že jste ho obsadil do protiválečné satiry Jak jsem vyhrál válku…
Věděl, že to bude malá role. Ale chtěl zkoušet nové věci. Myslím, že kdyby ho bavilo hrát, mohl udělat kariéru jako herec. Věřil v poselství toho filmu, nešel by do něj, kdyby tomu tak nebylo. Ve skutečnosti nebylo žádné terno mít ho ve filmu, protože producenti ho prezentovali jako snímek s Johnem Lennonem v hlavní roli a on tam měl asi deset minut. A i když jsme se jakkoli pokoušeli varovat publikum, diváci pořád čekali, že tam začne hrát na kytaru a zazpívá něco. Zákonitě pak byli zklamaní.
A.cz: Po silné sérii filmů v šedesátých letech jste se na pár let odmlčel a točil hlavně reklamy. Potom vás zlákal Hollywood.
Nikdy jsem nešel do Hollywoodu. Jen jsem tam natáčel britské filmy se svým vlastním štábem. Dokonce i pokračování Supermana se natáčely v Kanadě a ne v Americe. Jistě, měli jsme peníze ze Států, ale byly to britské filmy a já jsem se vždycky snažil nechytit se do hollywoodské politiky, co se týče třeba postojů ke štábu.
A.cz: V Británii žijete většinu svého života. Nikdy jste se netoužil vrátit do rodné země?
Ne.
A.cz: Co se vám na líbí anglickém stylu života?
Já si samozřejmě jako všichni Britové stěžuju, nadávám a rozčiluju se, že je všechno horší, než bývalo. Opustil jsem Ameriku, když mi bylo dvacet dva. A vždycky jsem měl pocit, že jsem se narodil ve špatné zemi.
A.cz: Díky písničkovým číslům ve filmech s Beatles jste považován za „vynálezce hudebního videa". Líbí se vám toto označení?
To se mě netýká, nemám nic společného s MTV a klipy. Chtěl jsem, aby Perný den zachycoval jakousi surreálnou realitu. A už v prvním hudebním čísle ve filmu jsem chtěl dát divákům jasně najevo, že se nejedná o žádný dokument. Úspěch našeho novátorského přístupu ale stál a padal s talentem Beatles, s jejich nadšením a energií. Za to si nemůžu brát zásluhy, měl jsem zkrátka štěstí. Možná znáte ten příběh: z MTV mi poslali krásný svitek, na němž stálo: Jste otec MTV. A já jsem jim odpověděl, že budu vyžadovat krevní test.
