Broadwayský muzikál The Prom předloni proměnil americkou střední školu v bojiště, na němž jsou progresivní myšlenky hájeny před maloměstskou úzkoprsostí. Představení, které získalo širokou popularitu humorem a kousavým pohledem na neupřímný politický aktivismus umělců z velkých měst, lecčím připomnělo milovaný muzikálový seriál Glee.
Jeho šest řad točících se okolo vztahových, rasových nebo sexuálních problémů členů středoškolského pěveckého sboru odvysílala v letech 2009 až 2015 stanice Fox. Jedním z trojice autorů byl Ryan Murphy, který nyní pro Netflix natočil filmovou adaptaci broadwayské hry. Kruh, jenž byl takto uzavřen, je ale poněkud kostrbatý.
Slovo "prom" ve Spojených státech označuje obdobu našich maturitních večírků. Ten z názvu Murphyho snímku se má konat ve fiktivním městečku Edgewater ve státě Indiana. Pobožná předsedkyně rodičovského sdružení jej ale na poslední chvíli zakazuje. K jejímu zděšení je jedna ze studentek lesba a na ples chce přijít s přítelkyní.
Akce se tak nemůže zúčastnit nejen teenagerka Emma hraná Jo Ellen Pellmanovou, ale ani žádný z jejích naštvaných spolužáků. Nešťastná dívka doufá, že nevraživým pohledům a projevům šikany zvládne čelit s pomocí vlídného školního ředitele v podání Keegana-Michaela Keye, Xanaxu a písniček se slovy jako "nebuď lesba v Indianě".
V New Yorku se mezitím koná premiéra komediálního muzikálu o životě někdejší první dámy Eleanor Rooseveltové. Kritiky jsou zdrcující a zájem publika o reprízy mizivý. Víc než rozpočet divadla ale trpí ega hlavních hvězd - do sebe zahleděné divy Dee Dee hrané Meryl Streepovou a dobrosrdečného narcise Barryho v podání Jamese Cordena.
Po šokujícím zjištění, že je lidé nemají tak rádi, jak se domnívali, přemýšlejí, čím by oživili své skomírající kariéry. "Staneme se aktivistickými hvězdami," prohlašuje vítězoslavně Barry. Zpráva o zakázaném plesu mu vzápětí přihraje šanci proměnit záměr v realitu. Věří, že pomůže-li queer komunitě, získá zpět ztracené sympatie newyorských liberálů.
Hlavně mít wellness
Barry s Dee Dee, tanečnicí Angie ztvárněnou Nicole Kidmanovou a zkrachovalým sitkomovým hercem Trentem, kterého ztělesnil Andrew Rannells, nasedají do autobusu a vyrážejí do Edgewateru. Jejich odhodlání přesvědčit tamní puritány, že "není zločin být gay", je výrazně větší než jejich schopnost introspekce. Jinak by se zamysleli, zda o nějakou pomoc vůbec někdo stojí.
Do města přijíždějí s duhovými vlajkami, transparenty v rukou a výhružně znějícím prohlášením "Jsme liberálové z Broadwaye" na rtech. Plán, jak zařídit ples, který by si užili gayové, lesby i heterosexuálové, jim ale chybí. Jasno mají pouze v tom, že místní jsou bigotní monstra a že hotel, v němž budou bydlet, musí nabízet prvotřídní wellness.
Velkoměstské hvězdy, jejichž představa o nenápadných šatech začíná u žlutého saka a končí tyrkysovým kabátem, jsou zvyklé proměnit každý čin v představení. Ulice Broadwaye, kde se odehrává jedno z prvních a nejlepších hudebních čísel filmu, křiklavými barvami asociují komiks. Do Edgewateru zjevně přijeli lidé z eticky i esteticky odlišného světa.
Střet extravagantních sebestředných umělců s obyčejnými, bez přehánění vystupujícími Američany dodává prvnímu dějství patřičný švih. Zásluhou Jo Ellen Pellmanové, která coby Emma hraje civilněji než její slavnější kolegové, příběh zároveň nepostrádá emocionální pravdivost. Přibližně ve 40. minutě však přichází zlom.
Cíle bylo dosaženo, láska zvítězila nad homofobií a dál už není zač bojovat. Situace se sice vzápětí znovu zkomplikuje, přesto se zdá, že jeden dějový segment byl uzavřen a film začíná nanovo. Tuto epizodičnost zviditelňuje i náhlá změna přístupu k postavám. Satirickou nadsázku nahrazuje serióznější zájem, smích střídají slzy.
Dee Dee, Barry i jejich kolegové, kteří nás dosud bavili pošetilostí a odtržeností od skutečnosti, získávají další vrstvy. V jímavých scénách vzpomínají na zkrachovalé vztahy i dětská traumata, hledají usmíření s rodiči a psychicky se hroutí. Tentokrát neironicky.
Emma, jež byla jedinou plastičtější postavou, oproti tomu ustupuje do pozadí. O její minulosti a prostředí, v němž vyrůstala, se toho dozvíme méně než o potřebách a motivacích nezvaných newyorských hostů. Tvůrci jako by spoléhali, že se mladí queer diváci dokážou s hrdinkou identifikovat jen proto, že je lesba.
Příliš mnoho směrů
Mladí queer diváci ale nejsou jedinou skupinou, kterou chce vypravěčsky roztěkaný muzikál oslovit. Po slibném úvodu se mění v rytmicky klopýtavé pásmo hudby, tance a sentimentálních dialogů, které dávají vyniknout talentu herců.
Největší emocionální břímě s sebou vláčí Barry. Jakkoli procítěně ale James Corden hraje vážnější scény, v komediálních výstupech vytěžuje ty nejohranější stereotypy o afektovaných gayích.
Elegantněji různými hereckými polohami prochází Meryl Streepová. V roli pohasínající primadony si utahuje z postavení, které má v Hollywoodu, a předvádí výtečnou karikaturu sebe samé. Pro potřeby vedlejší romantické zápletky zároveň dokáže být stejně skvěle melancholická.
Snaha nechat zazářit každou z hvězd se stává řídícím principem vyprávění. Nahrazuje tak počáteční, komediálně vděčnější konfrontaci dvou světů. Byť jednotlivé scény potěší sladěnými barvami, chytlavými texty či citacemi slavných muzikálů, plynule na sebe nenavazují. Film se tematicky rozbíhá příliš mnoha směry a co chvíli mění tón.
Napojování broadwayských hvězd na realitu, od které byly odtržené, má zřejmě zrcadlit Emminu cestu k přijetí své queer identity. V důsledku ale není zřejmé, čí příběh hraje prim. Pro stotřicetiminutový film není dost nosný žádný. Druhá polovina, snažící se probudit zájem o postavy, které byly dosud zdrojem pobavení, připomíná nastavený čas sportovního utkání.
Překonávání rozdílů
Snímek se pohybuje mezi sebeparodickou estetikou zvanou camp a upřímně míněným melodramatickým patosem. Tak často střídá nálady, až je občas těžké určit, kterou repliku máme brát vážně. Když jedna z postav řekne "Musíme tenhle národ zbavit nesnášenlivosti", máme se smát její naivitě, nebo být dojati jejím odhodláním?
To, co mohlo fungovat ve stylizovaných divadelních kulisách, ve filmu selhává. Neochota radikálněji zasáhnout do předlohy se vedle proměnlivé míry nadsázky a epizodičnosti projevuje omezením řady scén na jeden uzavřený prostor.
Stejně důsledně bohužel tvůrci z broadwayské předlohy nepřejali taneční čísla, která by ani nepotřebovala promyšlenou choreografii. Většinu pohybu při nich obstarává hyperaktivní, místy zvláštně arytmický střih.
Je sympatické, že se film v souladu s příběhem o překonávání kulturních, genderových a společenských rozdílů snaží být stejně inkluzivní jako ples, který by Emma ráda uspořádala, a nabídnout každému něco. Queer i straight romantiku, smích i pláč, sebepřijetí v mladém i pozdním věku. Kvůli neujasněné vnitřní logice se ale různé styly, emoce a motivy nedaří vyvážit.
Kdyby Barry, Dee Dee a Angie místo snahy o politický aktivismus vytvořili muzikál, nejspíš by byl podobně snaživý, nezacílený a sám se sebou spokojený.
The Prom
Režie: Ryan Murphy
Film je k vidění na Netflixu.
