Recenze - Už v kině bylo patrné, že jde o výjimečné dílo, v němž se hlavním dramatem stává přerod pokleslého braku v postmoderní umění. Právě vycházející DVD Sweeneyho Todda: Ďábelského holiče z Fleet Street navíc nabízí bonusy svědčící o tom, že si to uvědomovali i jeho tvůrci.
Městská báchorka o šíleném holiči, který vraždí své zákazníky, z nichž pak jeho neméně šílená společnice paní Lovettová peče ve svém krámku masové bochánky, koluje Londýnem od 18. století.
Od ústního podání přes novinové romány na pokračování až po divadelní hry a nakonec slavný muzikál v 70. letech se postupně přebrušovaly hrany příběhu, jenž měl zpočátku jenom děsit, ale nakonec se do něj vloudily i romantické a dojemné prvky.
Dvojí význam slova graphic
Film vizionáře Tima Burtona (Batman, Střihoruký Edward, Ospalá díra) je pochopitelně na straně monster coby nešťastných a raněných existencí, která dřív bývala lidmi. Odehrává se v dobově neurčitém Londýně - zřejmě v 19. století - stylizovaném po vzoru němých expresionistických filmů z 20. let a hollywoodských hororů ze zlaté éry let třicátých.
Burton klade abnormální důraz na grafičnost obrazu, a to ve dvojím smyslu. Jednak se snaží co nejvíce přiblížit malířství v jeho barevné hutnosti a zároveň nevyhnutelné plochosti; a - jak napovídá druhý význam slova graphic - je popisný a detailní v zobrazování násilí.
Barevná hutnost přitom neznačí pestrou paletu odstínů, ale spíše pokrytí plátna tlustou vrstvou šedivých a nahnědlých tónů mezi nimiž nejsou žádné "mezery" - jako by nebylo možné ten dekadentně temný svět ničím prozářit. Jakékoli úniky do jinak barevných krajin jsou naopak podávány jako naivní kýč či neuskutečnitelný sen.
Grafičnost obrazu se nejvíc zesiluje tím, jak je ve filmu pojatá krev: coby ornament, jehož vlastnosti jsou méně fyzikální a více "pro oko" - čistě jako barva, cákanec z rozmáchlého štětce.
Postavy i věci jsou ustavičně pokryté drobným popraškem, ať už jde o pudr, mouku či prach a jejich propadlé tváře a oči s kruhy od nevyspělosti z nich činí až feťácké zjevy - někoho, kdo je strašně přepracovaný a zároveň ustavičně poháněný nesmyslnou touhou.
Všichni si zaslouží zemřít
Kontrast mezi živelností, příznačnou pro muzikál, a zatuhlou předsmrtnou depresivností slouží základnímu stylovému i tematickému napětí. Sám Sweeney Todd se vylíčí jako už "mrtvý muž" - někdo, kdo zemřel a má novou identitu; asi jako výtvor bláznivého vědce, jenž je ušitý z těl různých lidí.
Bílý pruh ve vlasech ostatně odkazuje na slavný horor Frankesteinova nevěsta. Podoben zombiemu, který si šňupnul kokain, Sweeney dští proti lidstvu, že si všichni zaslouží zemřít.
Nikdy se neřekne, za co seděl ve vězení, pouze že na něj zavilý soudce Turpin uvalil falešné obvinění, aby mohl získat jeho ženu. Ve své pomstychtivé náladě však Todd po letech bere pod břitvu vše.
Vůbec vztah k věcem tu má mocnější náboj než vztahy k lidem. Todd věnuje svůj milostný duet právě břitvám, nikoli paní Lovettové. Redukce vztahů na koloběh materiálu - doslova a do písmene masa - vyznívá jako velmi poťouchlý vtípek na účet kapitalistického továrenského systému výroby 19. století, jenž vedl k odcizování lidí, kteří spolu ani nekomunikují a jen se požírají navzájem.
A co jiného pro nás dnes zosobňují ony masové bochánky než hamburgery, o nichž také nevíme, co je v nich namleto?
Borat umí hrát i civilně
Napodruhé či napotřetí z filmu vypluje lépe i dojemná kvazi- manželská a kvazi-mateřská linie paní Lovettové, která se spletla v odhadu na muže, jenž by ji mohl učinit šťastnou. Původní reklamní kampaň soustředěná na hvězdu snímku Johnyho Deppa totiž zastřela, že nejtěžší part ve snímku hraje Helena Bonham Carterová.
Při podrobnějším pohledu rovněž zaujme kreace podvodného italského holiče Adolfa Pirelliho, jehož ztělesnil Sacha Baron Cohen proslavený Boratem. Stačí mu dvě scény, aby dokonale přesvědčil, že zvládne libovolný přízvuk a národnostní karikaturu, ale také že umí sejmout masku a hrát civilně bez afektu a manýry.
Snímek, v němž se okolo tří čtvrtin zpívají dialogy a nejsou zde znát velké přechody mezi normální scénou a "muzikálovým číslem", končí záměrně vyšeptaně několikanásobnou tragédií. Burtonovi se podařilo dohnat nás k pohnutí nad zrůdami, které samy nemají s ostatními slitování.
Aktuální dvoudiskové DVD vydání snese nejvyšší nároky na to, co od tohoto formátu požadujeme. Prvotřídní obraz a zvuk, kvalitní překlad a titulky a obsažné bonusy.
Z celkem osmi materiálů je - kromě sestřihu nejlepších hudebních momentů a fotogalerie - možné pochopit proces výroby filmu a historický kontext holičské legendy opravdu do hloubky.
Především vyjde najevo, že Depp je typově zcela odlišný od všech novinových ilustrací i ostatních hereckých představitelů, kteří byli robustně hranatí a o něco starší muži.
Dlouze se rozebírá náročnost zpívání, v němž není místo na nádechy, což pro dříve pěvecky necvičené herce bylo obzvlášť vysilující. Je ovšem škoda, že není lépe vysvětlena unikátnost mnohovrstevnaté hudby skladatele Stephena Sondheima a že neuvidíme více záznamů z jeho broadwayského muzikálu.
Vyšlo by lépe najevo, že Burton dodal filmu hodně výrazové a emocionální síly díky střihu, díky čemuž herci nemuseli tolik namáhat hlasivky. Výkony muzikálových herců jsou totiž fenomenální.
Kultura vzniká odzdola
Pohledy do zákulisí na výrobu speciálních "podřezávacích" efektů či na pečlivost, s níž je Londýn vykonstruovaný ze směsi reálných a smyšlených prvků, už patří ke standardu bonusových materiálů.
Na vrchol posouvají Sweeneyho Todda dva rešeršní dokumenty o historii holičské legendy a o tradici francouzského lidového divadla hrůzy Grand Guignol, z jehož poetiky film výrazně čerpá. Z výpovědí akademiků, spisovatelů, divadelníků a pamětníků se tu skládá působivá mozaika, jejíž poselství by se snad dalo shrnout do věty: nic není tak pokleslé, aby to nestálo za řeč.
Aneb jinak - kultura vzniká zespodu a má mnoho zdrojů. Od šoků a zhnusení, které působí na smysly, se lze dopracovat až k dílům, která jsou krásná a mají přesah.
