Baladický film se odehrává ve 30. letech minulého století na pozadí nástupu nacismu. A podle sedmapadesátiletého, v Česku žijícího makedonského rodáka Trajkova se v něm jedná o svobodu volby.
"V tomto příběhu však volba neexistuje, i když se jedna dívka o tu svou intuitivně pokusí, ale skončí to tragicky," předznamenává autor. Podle něj všechny postavy končí tragicky. "Možnost volby jako by nepatřila člověku, ale ani komunitě či společnosti. Vždy jsou zde nějaké síly, které si uzurpují právo rozhodovat i za ostatní," dodává Trajkov.
Film vypráví o chudé a zneužívané dívce Juliše, která se v malé slovenské vsi provdá za syna nejbohatšího statkáře. V nové rodině musí čelit nepříjemnému tlaku tchyně a bránit se násilným svodům machistického tchána.
Do manželova otce se protagonistka nakonec zamiluje, čímž vzniká podivný milostný trojúhelník. Ze zakázaného tajemství se následně leckdo pokusí vytěžit nějaký prospěch - od Julišiny sestry přes místní obyvatele po faráře. Že vesnici potká strašlivý osud, diváci vědí od samého začátku.
Julišu hraje Judit Bárdos známá z Fair Play nebo Posledního závodu. "Povídku, podle které film vznikl, jsem znala. Díla Františka Švantnera se na Slovensku učíme ve škole," říká herečka. Švantner žil v letech 1912 až 1950, povídku Piargy vydal ve sbírce nazvané Malka.
"Já jsem si ji přečetla, až když mi přišel scénář. Ale viděla jsem to jako inscenaci v divadle v Nitře, ovšem režisér Trajkov a scenáristka Jana Skořepová to posunuli ještě mnohem dál. Velmi mě to oslovilo," pokračuje představitelka hlavní role.
"Je to nejdelší projekt, na kterém jsem kdy dělala. Pracovalo na něm velmi mnoho lidí různých národností, což přispělo k tomu, že dostal mezinárodní temperament a jiskru," dodává Judit Bárdos.
Bohatého statkáře zpodobnil Attila Mokoš, přestože dle svých slov měl problém ztotožnit se s tak negativní a násilnickou postavou. Další role ztvárnili Daniel Fischer, Jana Kvantiková, Jana Oľhová, Peter Nádasdi nebo Lucia Klein Svoboda.
"Důvody, proč jsem se rozhodl natočit Piargy, byly dva. Jeden byl obsahový, protože si nemyslím, že by se svět od té doby až tak změnil. Tehdy lidé sice nevěděli, co je to domácí násilí, ale používali ho. Dnes sice žijeme v lepší společnosti, ale je postavení ženy tak diametrálně odlišné? Já si to bohužel nemyslím. A proto má smysl o tom mluvit, i když je to příběh z roku 1939," uvažuje Ivo Trajkov. "Druhý důvod byl formální. Chtěl jsem vzdát poctu starým dobrým filmům," dodává.
