reklama
 
 

Andrea Sedláčková: Žijeme s falešnou náhražkou historie

5. 3. 2014 9:00
Rozhovor s režisérkou Andreou Sedláčkovou, která se vrací na plátna v antidopingovém dramatu Fair Play. Sport ji vlastně ale nezajímá a její pohnutky pro zfilmování námětu tkví úplně jinde.

Rozhovor -Film Andrey Sedláčkové Fair Play přichází do kin jen pár dnů po olympiádě. Jeho tématem je doping, jehož se svět sportu samozřejmě nevyvaroval ani na svém nejvýznamnějším klání.

Fair Play se ale vrací do období "studené války", kdy jej východoevropské vlády v touze porazit "kapitalisty" alespoň na sportovním kolbišti ordinovaly ve velkém.

Režisérka Sedláčková se po dvanácti letech od filmu Musím tě svést vrací na plátna se silným tématem a touhou využít sportovní námět pro předvedení "boje dobra se zlem", což ovšem podle mého názoru představuje hlavní slabinu Fair Play. Důrazně omlouvané hrdinky, jejichž chování má vždy nezištné či vyšší morální cíle, z nich dělá až moc kladné postavy čelící až příliš konkretizovanému nepříteli - "zlému estébákovi" či "trenéru kariéristovi".

Sedláčková se v rozhovoru vymezuje vůči "vejdělkovsky" barevnému pojetí normalizace, sama ji pak předvádí v černé a bílé, což rovněž nemůže být označeno za "ideální". Možná "ideálnější".

Přesto si Fair Play svůj dlouze prosazovaný vznik zaslouží i proto, že stojí jako oponent vůči stále většinovému vykreslování starých časů v nostalgicky pozitivních barvách.

Aktuálně.cz: Vznik Fair Play byl vaší iniciativou, nebo jste byla někým oslovena?

Andrea Sedláčková: Jde o můj projekt. Až když byla hotová první, nebo možná i druhá verze scénáře, jsem teprve vyrazila shánět podporu pro vznik. Naštěstí jsem našla společnou řeč hned s Negativem, podepsali jsme smlouvu a začali spolupracovat. Taková rychlost nebývá v Čechách obvyklá.

A.cz: Přesto se mluvilo i o těžkostech při financování.

Když jsme po třech letech psaní scénáře začali s přípravami, uvědomili jsme si, že půjde o poměrně nákladnou záležitost. Jde přece jen o dobovku z osmdesátých let, navíc se děj odehrává na stadionech, to vše stojí velké množství prostředků.

Producenti se ihned rozhodli, že chtějí snímek pojmout na naše poměry jako velkofilm, že nechtějí viditelně šetřit a kvalitu odbývat. Sehnat peníze pak nebylo snadné. U nás je navíc skoro nemožné natočit film bez podpory některé z televizních stanic. Novu naše vážné téma nezajímalo a v České televizi jsme nejprve byli třikrát odmítnuti. Možná proto, že v Radě seděla Helena Fibingerová, o níž se říká, že sama dopovala, ač to odmítá a důkazy chybí. Na každý pád se ihned po příchodu pana Dvořáka a změně ve vedení situace otočila. Přesto bylo financování dál komplikované a podporu jsme museli shánět i v zahraničí. Nakonec jde o koprodukci tří zemí.

A.cz: Jak se slovenská a německá pomoc odrazila na produkci? Měli koproducenti zvláštní požadavky?

Slovenský koproducent byl finančně velmi významný, proto jsme museli výraznou část snímku, asi třetinu, natočit právě na Slovensku a bylo nutné využít i tamní filmaře. Proto naše hlavní herečka Judit Bárdos pochází ze Slovenska, stejně jako Roman Luknár. Ale musím rovnou říct, že jsem oba neobsadila pouze kvůli kvótám, opravdu jsem je považovala za nejlepší pro jejich role. Pak jsme museli natáčet i v Německu a pracovat zase s tamními kolegy.

A.cz: Jak dlouho jste film připravovala a čím jste vyplnila dlouhou pauzu od posledního kinofilmu Musím tě svést z roku 2002?

Zrovna jsem si ze zajímavosti prohlížela první verzi scénáře a bylo na ní datum 2007, takže práce trvala vlastně sedm let. Jinak jsem se věnovala rodině a televizním snímkům, práce na nich je vždy mnohem jednodušší a rychlejší. Napsala jsem i scénář pro kino, ale ten nakonec nebyl realizován. Pak už jsem byla zabrána do Fair Play, kdy se přípravy protáhly dost na to, abych během nich stihla další televizní projekt.

A.cz: Fair Play bych nepochybně označil za agitační. Pokud se nepletu, šla jste během psaní od antidopingového poselství k vytvoření hrdinů a jejich příběhu. U nás tak konkrétní vyjadřování se k vybranému tématu nevidíme často, dějiny se spíš míhají na pozadí života postav. Je pro vás tedy antidopingové téma zásadní?

Není to poprvé, co jsem se pro vznik filmu nechala inspirovat novinovým článkem. Zaujalo mě zkrátka dané téma a to téma ve mně pak vygenerovalo daný příběh. Možná je zvláštní, že mě téma dopingu nezaujalo kvůli dopingu samotnému, zaujal mě spíš fakt, že lidé byli státem k něčemu tak nekompromisně nuceni. Ihned jsem si ujasnila, že potřebuji mladou hrdinku, která bude doping odmítat a bude proti něčemu bojovat. Tak to máte vždy, když píšete scénář. Jak o něm víc a víc přemýšlíte, začíná žít vlastním životem a vy jste leckdy sám překvapený, kam vás zavede.

A.cz: Hrdinky jsou obě až bezvýhradně kladné, nevinné, bezbranné. Všechno jejich chování je důrazně vysvětleno a omluveno nevědomostí u dcery, snahou o zajištění možnosti emigrace v případě matky. Není kontraproduktivní, když chybí temná stránka osobnosti těchto postav? Například touha doping alespoň jednou okusit?

Zrovna zaváhání dcery jsem v dřívější verzi scénáře měla. Doping si v jedné fázi vzala dobrovolně, až potom ho odmítla. Nakonec mi to ale nepřišlo správné, opravdu jsem z ní chtěla mít kladnou hrdinku, jež si jde za svým cílem od počátku. S matkou jsem ale měla výrazný problém.

Po přečtení scénáře mě mnozí varovali, že jim připadá až příliš záporná. Chová se tak nepravděpodobně, že by toho asi nikdo nebyl schopný. Myslím, že lidskost jí propůjčila až Aňa (Geislerová), jde o její herecký dar. A je to dobře, protože obě ženy mohou stát v kontrastu vůči představitelům režimu a snímek může fungovat jako boj dobra se zlem.

A.cz: Váš film se odehrává ve stejnou dobu jako Něžné vlny Jiřího Vejdělka. Nemůžu se zbavit vtipné představy diváka, který zajde na oba filmy za sebou. Myslíte si, že je v pořádku zobrazovat onu dobu, podle vaší vize tak pošmournou a nepříjemnou, barevně a mile, jak to dělá Vejdělek?

Neviděla jsem Něžné vlny, ale tuším, co myslíte. Já tak onu dobu neprožívala. Bylo mi přesně tolik let, kolik je mé hrdince, a pravdu o systému jsem znala. Byla jsem mladá, zamilovaná, prožívala první lásky, chodila do tanečních, ale ten systém jsem nesnášela, proto ho reflektuju negativně. S trendem nostalgie, který zapříčinil, že půlka národa věří, že za komunistů bylo vše lepší, se opravdu neztotožňuji a nebála bych se říct, že když někdo točí takové filmy, jde vlastně o propagandu onoho zkresleného postoje. Přijde mi to velmi nepříjemné a točit bych takto nedokázala. Ale to myslím v tuto chvíli obecně, ne konkrétně vůči Něžným vlnám.

A.cz: Byla na druhou stranu osmdesátá léta opravdu až tak depresivní, šedivá a bezvýchodná, jak je zobrazujete, nebo i zde jde částečně o uměleckou licenci?

Neřekla bych, že se přespříliš utápím v depresi. Rozhodně jsem nechtěla podobně temnou stylizaci, jakou měla třeba Pouta. Chtěla jsem zobrazit i kus světla a krásy, chtěla jsem především, aby výsledek působil přesvědčivě. Zároveň jsem se ale odmítla utápět v posedlosti rekvizitami, jak dnes vidíme u tolika tuzemských tvůrců, když zobrazují ikony oné doby. Usilovala jsem spíš o nadčasovost, protože jde pro mě o film o boji za svobodu. Rozhodně bych ho neoznačila za „temný“.

A.cz: Jak zásadní pro vás byla historická přesnost? Spolupracovala jste s historikem zodpovědným za rešerše – jak moc jste na něj dala?

Abych to uvedla na pravou míru, onoho historika jsme přibrali až kvůli propagaci filmu, veškeré rešerše jsem si během psaní scénáře dělala sama. Na jednu stranu mi to dalo hodně práce, na druhou jsem přišla do kontaktu s pamětníky, kteří mě mohli důvěrněji zasvětit do reálií, než kdybych si jen přečetla výsledek kolegova pátrání na papíře. Potřebovala jsem zasvětit do přesných postupů, jak se dopovalo, jakými látkami, jak intenzivně. Překvapilo mě, že na toto téma u nás neexistuje žádná knížka, žádná diplomová práce. Lidé, kteří se mnou leckdy nejprve nechtěli ani mluvit, si nakonec rozpomínali na velmi živé detaily – to vše se ve filmu projeví.

A.cz: Je ve Fair Play moment, kdy jste z dramatických důvodů záměrně udělala něco historicky nebo fakticky nepřesného?

Ne, vůbec ne, naopak jsem měla utkvělou potřebu se nesplést. Aby bylo vše co možná nejpravdivější. Samozřejmě je někdy potřeba něco zjednodušit, tomu se u filmu nevyhneme, ale nechtěla jsem dojít ke lži. A pamětníci mi řekli, že jim Fair Play připadalo adekvátní realitě.

A.cz: Jde o jeden z mála filmů o sportu, který si vybavuju, v němž mi přišlo, že nehraje takřka žádnou roli vítězství. Byl to záměr?

To není pravda. Především se ten film původně dokonce jmenoval Vítězové. Jen jde o morální vítězství – hrdinky nakonec vyhrají, i když jsou poražené. A co se týče vítězství ve sportu, já osobně hrdince v zobrazených závodech vždy fandím.

A.cz: Filmy o ženských sportovkyních jsou rovněž méně běžné.

Když jsem sháněla filmy o běhání, abych se inspirovala, byli hrdiny pokaždé muži, to je pravda. A já jako žena chtěla mít i ženskou hrdinku. Umím si ji živě představit, umím se s ní ztotožnit. Jinak se o sport nezajímám, nikdy jsem ho nedělala, ani na olympiádu se nedívám.

A.cz: Proč vlastně u nás doping není popsaný? Jde přece o téma, na jehož záporném charakteru se každý shodne, sport mnoho lidí zajímá. Přesto říkáte, že dokumentace chybí.

Myslím, že se to týká našeho českého nezájmu o historii. Ten pocit ve mně poslední dobou roste. Stačí se podívat na dění okolo ÚSTRu, chceme si zamlčovat vlastní nepříjemnou minulost, rozhodně ji nechceme probádat. Od osmačtyřicátého roku se historie zaklela, vznikla falešná náhražka, a po roce 89 se nepodařilo nastolit trend, kdy by se národ o pravou historii začal aktivně zajímat. Navíc lidé, kteří konkrétně doping zažívali na vlastní kůži, samozřejmě zapírali a někteří dodnes zapírají, nechtějí o něm mluvit. Připravili by se tím o medaile. Už stačí, že ztratili zdraví, teď by jim sebrali i to, za co ho vyměnili.

A.cz: Dnes už stojí doping na jiných principech. Neřídí ho státy, ale stáje. Zachovává si Fair Play i přesto nějakou platnost pro dnešní dobu?

Věřím, že ano. Jak mi říkali pamětníci – dopovalo se, dopuje se a bude se dopovat pořád. Prý je pak lepší, když to řídí doktor, než kdyby si závodník sám tajně píchal nekvalitní injekce. Nejvíc ale věřím v přesah těch základních myšlenek o hledání vlastních hranic, životních kompromisů a neustupování před silou. Vnímám Fair Play jako univerzální příběh o vnitřním vítězství někoho, kdo třeba nakonec v závodu prohrál.

autor: Martin Svoboda | 5. 3. 2014 9:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama