Už když se režisér Steven Spielberg před 15 lety po dlouhé době vrátil k příběhům neohroženého hrdiny, který se rád hrabe v půdě a bije u toho nacisty na všechny způsoby, šlo o trochu umělou snahu oživit něco, co mělo zůstat bezpečně zakopáno v hlubinách kinematografie. Tehdejší snímek Indiana Jones a Království křišťálové lebky sice ukázal, že Spielberg stále umí natočit lepší dobrodružnou podívanou než mnozí, ale hrdina jako by tu byl už trochu navíc.
Novinka Indiana Jones a nástroj osudu, kterou od čtvrtka promítají kina, ukazuje stárnoucího profesora v době hippies, kdy lidstvo přistává na Měsíci. Unavený, polámaný stařík, co už jen mrmlá, že si mládež pouští hudbu moc nahlas, publiku přiroste k srdci mnohem víc než jeho o patnáct let mladší verze. Jako by se osmdesátiletý Harrison Ford tentokrát chtěl se ságou upřímně rozloučit.
Jenže navzdory jeho stále přítomnému charismatu se film každým coulem jen snaží vlichotit divákům do přízně a zakřičet "podívejte na mě, chci být stejně dobrý jako kdysi".
Už proto se dlouhá úvodní sekvence vrací do 40. let a snaží se nám namluvit, že digitálně omlazený, ohlazený pán na plátně je starý dobrý Indy. A že scéna, v níž zlikviduje celou řadu vojáků nacistického vlaku naloženého cennými archeologickými nálezy, vyniká stejným zvláštním kouzlem jako původní trilogie.
Jenže režisér pátého dílu James Mangold je oproti Spielbergovi přece jen spíš řemeslník a rutinér, který má na kontě povedenější i průměrnější filmy. A do toho nejnovějšího se vyzbrojil mimo jiné nehezkými digitálními triky, které hned během prvních pár minut nutí diváky především přemítat, jestli je horší počítačově generované pobíhání po střeše vlaku, či umělohmotná tvář Harrisona Forda.
Když zazní proslulé tóny melodie Johna Williamse, ani ono slavné "tátadatá tátadá" nevyvolá dost nostalgie, aby šlo polknout pachuť té nucené snahy napodobit sílu originálu.
Právě proto, jak neinspirativně a otrocky Mangold parazituje na někdejších poznávacích znameních série, vyniká rozdíl mezi originálem a kopií. Steven Spielberg se uměl hravě vozit na béčkových kořenech franšízy, akce nebyla skvělá jen proto, jak pracoval s napětím, prostorem před kamerou či střihem, ale také díky tomu, kolik emocí a vzrušení dovedl přenést na diváky.
Tentokrát však publikum může jen sedět vyzbrojené listinou s povinným inventářem a odškrtávat si. Phoebe Waller-Bridge v roli nové Indyho parťačky a kmotřenky: splněno. Scéna s úhoři napodobující starší scénu s hady: splněno. Další exoticky vyhlížející chlapec, co umí řídit automobil: splněno. Honička připomínající egyptské scény z prvního dílu: splněno.
Seznam je poměrně dlouhý a po zhlédnutí snímku, který při 154 minutách trvá minimálně o půl hodiny déle, než by musel, skončí celý proškrtaný. Bohužel akční dobrodružství a vyplňování políček formuláře nejsou ani zdaleka příbuzné disciplíny. Skoro by se chtělo říci, že jde o pravý opak.
Indiana Jones opět s několika společníky, které nabírá cestou, putuje z lokace na lokaci, honí se za artefaktem, jenž tentokrát odkazuje k takzvanému mechanismu z Antikythéry, a byť mezi ním a jeho kmotřenkou občas zajiskří chemie, film zůstává jen mechanickým videoherním hopkáním z místa na místo.
Zcela pomíjí dobu, v níž je zasazen, ale ta byla vždy spíše kulisou. Horší je, že snímek ignoruje i postavy, především ty záporné. Mads Mikkelsen má sice obvyklý psychopatický výraz ve tváři, jeho nacistický poloúředníček s partičkou hromotluků jsou ale spíše pro smích.
Indiana Jones a nástroj osudu v tom jistě navazuje na dědictví franšízy, která přiznaně stála na šestákových základech, v níž nacisté byli trochu karikatury a příběh vždy představoval epizodickou skládanku. Takže se jistě najdou diváci, kteří si řeknou, že to James Mangold dělá skoro dobře. A že to sice není "ono", ale tak zlé to zase není.
Koneckonců pár celkem zábavných akčních scén se tu najde. A Ford místy dovede být dojemný. Než zase začne poskakovat jako mladík a těch pár prchavých momentů funkční nostalgie se promění v pochyby, proč snímek vůbec vznikl.
Závěrečná scéna publikum zavádí do míst a časů, kde Indiana Jones nikdy nebyl. Neprozrazujme, co se tam stane. Brakové kořeny ságy dění naplňuje se vším všudy. Jenže jediné, k čemu by tady byl užitečný Indyho slavný bič, by bylo, že se s ním můžete švihat po zádech. Neboť jediné, co bolí více než paňácovitý nacista, je parodie dávného myslitele hovořící špatnou starořečtinou.
To všechno jsou samozřejmě dílčí výhrady. Při správné vnímavosti si lze podobný moment nejspíš i užít v režimu takzvaného campového čtení, v němž vše přemrštěné, podivně manýristické a nepatřičné nabývá na hodnotě.
I tak je to nicméně málo. Pár okamžiků nezachrání celkový dojem, v němž převládají slova jako zbytečnost či zamřelost. Jak se zpívá v songu Somebody to Love od kapely Jefferson Airplane, který v době děje nejspíš zněl v rádiích: Když ve vás všechna radost zemře, radši si najděte někoho, koho byste mohli milovat.
To se filmu zoufale nedaří. Při sledování je veškerá radost ta tam. A když se ke konci přece jen objeví někdo, koho lze milovat, je to skoro doják. Jen by opět nesmělo kdesi vzadu varovně tikat, že návrat další oblíbené hrdinky je jen poslední položkou inventáře, kterou si bylo třeba odškrtnout.
Film
Indiana Jones a nástroj osudu
Režie: James Mangold
Falcon, česká premiéra 29. června.
