Snímek Kanáři, který distribuční společnost Aerofilms uvedla v on-line premiéře v projektu Moje kino Live a od tohoto čtvrtka bude k dispozici na portálu Aerovod, měl světovou premiéru loni touto dobou na festivalu v Cannes. A ty úvodní záběry se do prostředí francouzské Riviéry musely hodit. Palmy, jachty, slunce, to samé, co lidé míjeli cestou do kinosálu.
Nejhravější režisér současné rumunské nové vlny, čtyřiačtyřicetiletý Corneliu Porumboiu, ale diváky brzy zavede do mrazivé Bukurešti, mezi šedivé ulice, které za poslední dekádu a půl tak dobře poznali návštěvníci předních světových festivalů.
V roce 2005 publikum v Cannes ohromil režisér Cristi Puiu snímkem Smrt pana Lazaresca, který zvítězil v druhé hlavní soutěži zvané Un certain regard. O rok později si Corneliu Porumboiu odnesl cenu pro nejlepší debut za satirický film se zvláštním názvem 12:08 Na východ od Bukurešti. A další ročník festivalu ovládl třetí z přední trojice rumunských tvůrců Cristian Mungiu, který zde získal hlavní cenu Zlatou palmu za drama Čtyři měsíce, tři týdny a dva dny.
Od té doby rumunští filmaři v různorodých žánrových podobách - ale vždy s nepříjemnou porcí realističnosti - mapují tamní společnost a nabízejí syrové obrazy země, kde neexistuje pevná čára mezi minulostí a postkomunistickým dneškem. Šeď je stále stejná a klíčové instituce, které kamera bedlivě zkoumá, zůstávají zkorumpované a nefunkční.
Režisér snímku Kanáři z této trojice vždy točil nejvíce konceptuální a také nejironičtější filmy. Po prvotině, která satiricky nahlížela dobové televizní vysílání, když se hroutil komunistický režim, Porumboiu ve snímku nazvaném Policejní, adj. poprvé zabrousil do krimi. V pomalém civilním filmu, soustředěném na nekonečné sledovací pasáže, však vtipně a promyšleně stavěl pravidla žánru na hlavu.
Místo atraktivních situací dával do popředí banální výjevy, kdy policista pozoruje dva teenagery při všednodenních situacích. A stylizované dialogy vrcholily v takřka sokratovské disputaci, v níž se vyjevila neradostná realita fungování policejního sboru.
Po smutné čtyři roky staré grotesce Poklad, která s podobnou civilností i potměšilostí rozkládala žánr dobrodružných filmů, kde se pátrá po pokladu, se nyní Porumboiu vrací s temným thrillerem Kanáři. V něm postavy opět hovoří podivně a s kamennou tváří, divák se jen velmi pozvolna dozvídá patřičné informace, a přesto zde vzniká zvláštní magnetismus, který nutí publikum sledovat dále.
Zkorumpovaný policista Cristi, kterého ztvárnila hvězda rumunské nové vlny Vlad Ivanov, se na ostrově La Gomera učí hvízdat a mezitím vyprávění v krátkých epizodách, označených jmény postav, skáče tam a zpět - ve svérázné variaci na oblíbené podfukářské filmy plné hrdinů, kteří kují pikle jeden proti druhému.
Porumboiu opět dokazuje, že navzdory neradostným tématům svých filmů je v jádru humorista. Avšak nelze čekat snímek ve stylu Dannyho parťáků, kde se herci předhánějí v ostrovtipu a živelných dialozích.
Porumboiovy partičky kriminalistů a kriminálníků mluví úsečně a režisérovy vtipy mají notně cynickou povahu. Jde o drobné, přesně načasované šťoulce pod žebra, třeba když postavy debatují o tom, proč na recepci laciného hotýlku hraje opera. Stačí si počkat hodinu filmu a vtípek s operou nenápadně graduje.
Nejen v použití hudby, ale v celém tomto případu zamotaného podfuku, v němž jde o desítky milionů, se Porumboiu vrací ke starým gangsterkám a thrillerům, ať už francouzské provenience, nebo z Hollywoodu. Jde o záměrně topornou nápodobu stylu, kterým dnes nejde točit: tu o ukázku z klasického westernu Pátrači Johna Forda, jindy o scénu s obřím nožem ve sprše jako u Hitchcocka.
Porumboiu však divákům vždy včas připomene, že sledují současný film, ať už moderním typem záběru, nebo právě sarkastickým odstupem.
Tentokrát se kriminální žánr nevyužívá k debatě o morálce a svědomí, jako v Porumboiově snímku Policejní, adj. Jde spíše o nepřímý, avšak stále dost jízlivý komentář ke zkorumpovanosti policejních složek, která je v tomto snímku braná takřka jako samozřejmost.
Postavy zbavené nejen výrazu, ale také rozdělení na hrdiny a padouchy procházejí vypravěčskou mozaikou, kde nechybí tradiční atrakce: zrada, mučení, střelba, vydírání, osudové ženy. Jen nepřicházejí v pořadí a podobě, jak by divák čekal.
Kanáři jsou prvním snímkem, s nímž se Porumboiu dostal do hlavní soutěže festivalu v Cannes. Není divu, vždyť jedním z inspiračních zdrojů by mohly být i gangsterky Jeana-Pierra Melvilla, jimiž se Alain Delon a další slavní francouzští herci pohybovali s podobně netečnými, zenově strohými výrazy.
Porumboiu však zároveň čerpá z osudovosti a jasně daných schémat filmů noir. Chybí jen klasická ostrá hra světla a stínů. A to nikoli jen proto, že to byla doména černobílé kinematografie. Režisér také v pozadí této žánrové mozaiky divákům připomíná, že i tentokrát kriticky hledí na rodnou zemi, kde si nelze hrát se světly a stíny, neboť šeď a zmar jsou všudypřítomné a pro světlo není prostor.
A poté přijdou velkolepé exotické obrazy plné světla a barev, k nimž burácí Straussův valčík. Možná závěrečný potměšilý šťouchanec režiséra, možná nefalšovaně krásné výjevy prostoupené jak orgiemi barev, tak melancholií. Porumboiu vytvořil labyrint, jehož hrdinové se pohybují mimo dobro a zlo. I proto nelze určit, zda snímek končí happy endem.
Režisér, který se v celém díle různě zabývá povahou promluv a jazyka vůbec, se nyní propracoval až k tajnému jazyku, který nemá slova a připomíná ptačí pískání. Této řeči španělských mafiánů je těžké porozumět, podobně jako Porumboiovu filmu, který prochází řadou zvratů, ale neústí v jasné pointě. Je to kódované hvízdání, které dovede dlouho rezonovat v uších. A při troše trpělivosti se v tom ptačím zpěvu tu a tam vyjeví i smysl, který lze přeložit do lidské řeči.
Kanáři
Scénář a režie: Corneliu Porumboiu
Aerofilms 2020
