Komediální drama Na střeše, které od tohoto čtvrtka promítají kina, má podobně závažné téma jako scenáristický i režijní debut herce Jiřího Mádla jménem Pojedeme k moři. Ten Mádl natočil před pěti lety, zdánlivě podomácku: kameru svěřil svým dětským protagonistům.
Šlo o natolik specifickou formu, že nyní jako by se dvaatřicetiletý filmař učil režírovat odznovu. Však sám Mádl říká, že Na střeše je vlastně jeho druhým debutem.
Zatímco v tom prvním vycházel z tradice dětského filmu, což mu umožňovalo bezelstnou klukovskou optikou vyprávět o týrání i trampotách s děvčaty, nyní si na kluky hrají starý bručoun a komunista s vietnamským mladíkem. Dohromady je svádí onen pokus o sebevraždu ze střechy. A byť se mezi nimi rozehrávají vážná témata, režisér je opět podává přístupnou, diváckou formou.
Motiv filmu je univerzální, komunistická minulost ani vietnamský původ v příběhu nehrají výraznější roli. Je to především film o otevřenosti a toleranci, o schopnosti vykročit z vlastního světa, "bubliny".
Mádl psal scénář na škole v New Yorku, v původní verzi vyprávěl o střetu starého proutníka s mladým Korejcem.
Příběh zavírá hrdiny do stísněných prostor jednoho bytu, kde se bručounský Rypar v podání Aloise Švehlíka izoluje před světem. Jeho nový spolubydlící Song tu nachází dočasný azyl, neboť v zemi není legálně. Oba muži mají příležitost otevřít svá srdce.
Podobně jako Pojedeme k moři je také Na střeše veskrze sympatický projekt s poněkud neujasněnou koncepcí. V prvotině zvolená optika kamery, svěřená do rukou dětských hrdinů, občas sváděla tvůrce k vynechávkám i ve chvíli, kdy si téma zasloužilo dotáhnout do konce. A naopak ne vždy dávalo smysl, jak hrdinové v dané chvíli kameru používají.
Nyní Mádl může postavit kameru kamkoli a široká škála možností svádí k libovůli. Uvnitř bytu film působí skoro televizně, při scéně z nákupu jako by kameraman naopak uložil snímací aparát do košíku.
Není v tom však jen stylová neujasněnost, tento příklad odráží obecnější potíž. Chvíli je film nevinnou nadsazenou lokální komedií o mužích, co jsou opět chlapci, chvíli dramatem pošilhávajícím po americké nezávislé kinematografii.
Mádl využívá svých hereckých zkušeností: byl objevený coby šestnáctiletý neherec a v obou svých filmech teď s neherci pracuje. Právě v těch momentech se mu daří dotknout se něčeho autentického. Třeba jen gestem, chycením za bradu ve správnou chvíli. A když bývalý češtinář Rypar učí Vietnamce Songa česky a byt oblepuje cedulkami s názvy všech předmětů, od dveří po konvici, ozývá se tu vtipný scenáristický detail. Podobně ožívá mnoho scén ze společné domácnosti.
Jiří Mádl má také cit pro to, vyhnout se stereotypům. Rypar není nevrlý důchodce, ale člověk, který má či přinejmenším měl vkus i intelektuální rozhled. Světu kolem sebe rozumět spíš nechce, než že by to neuměl - a má pro to důvod.
Přesto je ve scénáři jistá porce naivity. Sice vychází ze zvoleného konceptu "hrajeme si na kluky", ale kolem vážnějších témat Mádl opět jen tak laskavě krouží.
Ve vztahu k seniorům jako by film byl pokračováním či doplněním recesistického politického klipu Přemluv bábu, kde se Mádl a herečka Martha Issová coby zástupci mladé generace pokoušeli napravit politické přesvědčení seniorů a tím i českou politickou situaci.
Filmový Rypar si sice zprvu jde pořídit "počítač a dva Facebooky", ale brzy už vesele nakupuje na internetu a stává se pružným seniorem, který by mohl jít příkladem svému méně pružnému okolí.
Některé vypravěčské odbočky ve filmu působí neústrojně. Například vedlejší zápletka, v níž si postava pomocí tajných vzkazů namlouvá pohlednou sousedku, se vysmívá všem předchozím snahám o hledání tolerantnějšího pohledu na svět. Ten náhle padá za oběť jednomu gagu.
Ještě více však divák kroutí hlavou nad tím, jak film pracuje s motivem registrovaného partnerství. Tady se ze snímku stává klukovina přesně v tom okamžiku, kdy jí být nemá. Ne každý tvůrce je takový snílek, hračička a poeta jako režiséři Michel Gondry či Wes Anderson, kteří vypiplanou stylizací a zvolenou perspektivou zvládají vybalancovat dětský a dětinský pohled na svět.
Na střeše
Scénář a režie: Jiří Mádl
Falcon, česká distribuční premiéra 7. února
Jiří Mádl se jako režisér o podobné kudrlinky nepokouší. A tak natočil film, jenž poněkud uvázl mezi New Yorkem a Českem. Film, který si zaslouží uznání za snahu otevřít důležitá témata, ale mnoho času tráví milými, neškodnými hrátkami.
Ten snímek chvílemi uvěřitelně pojednává o tíze minulosti i současnosti, která ovlivňuje oba hrdiny. Přitom častěji film zůstává v omezených prostorách jednoho bytu, rozkročen do příliš mnoha stran.
