Dvaatřicetiletá hollywoodská hvězda, držitelka Oscara za film Terapie láskou, při té příležitosti provedla po červeném koberci afghánskou kolegyni a exilovou režisérku snímku Sahru Mani. "Bála jsem se, že na odchod z Afghánistánu všichni zapomenou. Proto jsem chtěla vytvořit něco, co nám tu situaci připomene," vysvětluje americká herečka, proč projekt iniciovala.
"Jennifer hned zkraje napadlo najít afghánskou filmařku a poskytnout jí platformu," doplňuje spoluproducentka Justine Ciarrocchi v časopisu The Hollywood Reporter. Pátrání po vhodné adeptce je zavedlo právě k režisérce Sahře Mani, která na sebe upozornila roku 2018 dokumentem A Thousand Girls Like Me. Ten vyprávěl o Afghánce, kterou sexuálně zneužíval otec a jež se po letech snažila domoct spravedlnosti.
Právě Sahra Mani nakonec pro Američanky vytvořila novinku nazvanou Bread and Roses, kterou nyní společně uvedly v Cannes. Líčí osudy tří afghánských žen poté, co se v srpnu 2021 dostalo zpět k moci radikální hnutí Tálibán. To už ovládalo Afghánistán v 90. letech minulého století. Kontrolu nad významnou částí území pozbylo po americké invazi v prosinci 2001, nyní ale zemi opět vládne a znovu omezuje roli žen ve společnosti.
Zatímco během prozápadních vlád mohly Afghánky zastávat i vysoké posty, Tálibán jim dnes zakazuje chodit na střední školy i univerzity, vylučuje je z většiny zaměstnání a nedovoluje jim opouštět domov bez mužského doprovodu. Ženy jsou nuceny zahalovat si obličej na veřejnosti a nesmějí například do lázní či tělocvičen. Podle organizace na ochranu lidských práv Human Rights Watch jsou dnes práva žen a dívek v Afghánistánu možná nejomezovanější na celém světě.
"Tenhle film předává důležitou zprávu od afghánských žen: staňte se jejich hlasem, buďte hlasem těch, kdo svůj hlas za tálibánské diktatury ztratili," apelovala v Cannes režisérka Sahra Mani. "Afghánky nežádají mnoho. Chtějí chodit do školy a vrátit se do práce. Mají své sny i příběhy, které jsme chtěly odvyprávět," říká.
Podle Sahry Mani je dnes pro ženy život v Afghánistánu také čím dál riskantnější. I proto dbala na bezpečí tří portrétovaných, které se vzájemně neznaly. Jedna je uprchlice, druhá ze své zubařské ordinace vedla aktivistické uskupení, třetí pracovala jako úřednice, než jí to Tálibán zakázal.
Snímek sleduje, jak se pro ně s každým dnem zhoršuje situace, jak už v jednu chvíli nemohou ani protestovat, ani odjet ze země, a čelí stále vážnějším výhrůžkám, násilí a nakonec vězení. Hrdinky se jmenují Zahra, Taranom a Šarífa, doplňuje server Variety.com.
Všechny tři se natáčely samy, někdy prostřednictvím mobilních telefonů, výjimečně s pomocí profesionálů na místě. Záběry zasílaly Sahře Mani. Ta je schraňovala a průběžně stříhala, až z nich vytvořila výsledný film. Sama režisérka už v Afghánistánu nežije. Zemi opustila krátce před stažením amerických a britských vojsk, kdy odjela na evropský filmový festival. Když viděla, že kontrolu znovu přebírá Tálibán, rozhodla se zůstat a dnes pobývá ve francouzském exilu.
"Nenapadlo mě tehdy, že je to naposledy, co si doma balím kufr. Doteď si nevzpomínám, jestli jsem pořádně zavřela okno," řekla Sahra Mani časopisu Hollywood Reporter.
Podle něj už se také všechny tři ženy, o nichž film vypráví, dnes nacházejí mimo afghánské území.
Podle Variety.com je nejsmutnější pasáží ta část dokumentu, kdy si žačky základních a středních škol přejí, aby Tálibán co nejrychleji zmizel. "Vědí, že pokud se v dalších pěti deseti letech něco nezmění, jejich život bude sestávat z povinných domácích prací, manželství a nulového vzdělání. Ani nebudou moci samy do parku bez doprovodu," upozorňuje Variety.com.
Video: Je to krvavé fiasko, Američané pod rouškou tmy utekli z boje, říká Vondra
