Erotické thrillery zažily boom na přelomu 80. a 90. let minulého století. Středně nákladné filmy jako Osudová přitažlivost, Základní instinkt, Někdo se dívá nebo Skandální odhalení se staly hity i díky tomu, že vyjadřovaly dobovou úzkost z nespoutaného sexu.
Většinovou společnost děsila třetí vlna feminismu, která pomáhala normalizovat ženskou sexualitu, či rychle se šířící nemoc AIDS. Slast byla proto v těchto snímcích vždy těsně propojená s fyzickým násilím a obojí hrálo v příběhu srovnatelně důležitou roli.
Dnes, kdy poptávku po sexu či nahotě saturuje internetová pornografie nebo explicitní seriály od Netflixu po HBO a velká studia investují přednostně do vysokorozpočtových projektů, představují erotické thrillery v podstatě mrtvý hollywoodský žánr.
Erotika je natolik dostupná a tak málo hrozivá, že by bylo pošetilé snažit se z ní učinit hlavní lákadlo napínavé podívané. Režisér a scenárista Michael Mohan si toho nejspíš byl vědom a namísto přímočaré „žánrovky“ natočil Voyeury jako film, který konvence erotických thrillerů pouze nepřejímá, ale s nadhledem komentuje.
Od zlověstné úvodní scény s kamerou přibližující se k převlékací kabince, kde si mladá žena zkouší erotické spodní prádlo, je zjevné, že sledujeme dílo tvůrce znalého snímků Alfreda Hitchcocka a jeho následovníků. Voyeuři nejvíc připomínají extravagantní, na vlastní umělost upozorňující thrillery Briana de Palmy.
Podobně jako prolog také mnohé následující „šmírovací“ záběry proměňují postavy v objekty, které někdo pozoruje. Odpověď na otázku, kdo sleduje a kdo je sledován, ovšem nakonec nebude tak jednoduchá, jak se zdá po pomalejší první polovině.
Čtyřiadvacetiletá Sydney Sweeneyová, známá ze seriálů Euforie a Bílý lotos nebo filmu Quentina Tarantina Tenkrát v Hollywoodu, hraje optometristku Pippu. Justice Smith, kterého zviditelnila videoherní adaptace Pokémon: Detektiv Pikachu, ztvárnil jejího partnera Thomase.
Dvojice zamilovaných dvacátníků se právě nastěhovala do stylového loftu v centru kanadského Montréalu. Široká nezastřená okna jim nabízejí výhled na městský ruch i pohled do apartmánů na opačné straně ulice. V jednom z nich, zároveň sloužícím jako fotoateliér, Pippa s Thomasem po setmění spatří pár užívající si vášnivého sexu. Stejné kratochvíli se sousedi věnují také následující večery.
Zejména Pippa se k nahlížení do něčího soukromí zprvu staví ostýchavě. Pak ale pochopí, že pozorování milenců může být vítaným oživením jejího sexuálního života a zábrany jdou stranou. Netrvá dlouho a dění v protilehlém bytě se pro ústřední pár stává vděčnějším zdrojem vzrušení než jejich každodennost.
Pippa s Thomasem se ale nechtějí jen dívat. Rádi by také slyšeli, co fotograf říká své přítelkyni a milenkám. Využijí proto karnevalové party, kterou muž shodou náhod jeden večer pořádá, a vydají se mu do bytu nainstalovat zařízení, jenž jim umožní odposlouchávat cizí hovory.
Thomasovo chlácholivé konstatování „jen se díváme z okna“ po tomto ilegálním činu přestává platit. Mezi oběma dvojicemi vzniká zvláštní vztah na dálku, který povede k několika čím dál méně milým osobním konfrontacím. Vedle slastných doteků dojde i na nože, provazy a otrávené víno.
Na skutečně nervydrásající scény i erotiku, která se neodehrává jen v dáli nebo ve tmě, si ale diváci počkají víc než hodinu. Film rozehraný v podstatě jako vztahová komedie o znuděných bohémech dlouho postrádá drajv, napětí i tajemství. Vypadá to, že největší prohřešek, kterého se někdo dopustí, bude mimopartnerský poměr.
Dlouhá předehra nicméně má opodstatnění. Představuje motivy, které budou využity později, a umožňuje nám lépe poznat postavy kompenzující si nenaplněnost vlastního vztahu čím dál intenzivnějším prožíváním radostí a strastí druhých.
Něco podobného dělají mnozí z nás. Pouze k tomu nepotřebujeme dalekohled, tiskárnu a laserové ukazovátko. Bohatě nám stačí sociální sítě. Voyeuři v zásadě přesazují do fyzického světa interakce, k jakým dnes kvůli kombinaci chatrně střeženého soukromí a exhibicionistických sklonů rostoucího počtu lidí dochází spíš on-line.
Způsob, jakým Pippa a Thomas s pomocí optických a zvukových vynálezů navazují mezisousedský „dialog“, je absurdně složitý. Stejně jako všechny nepravděpodobné zvraty a šťastné náhody ale dobře rozvíjí úvahy nad zíráním, soukromím a technologiemi, které jsou pro autora filmu Mohana důležitější než naše ztotožnění s hrdiny.
Ti připomínají karikatury bezstarostných městských mileniálů, jednají nevěrohodně a nesmyslně. Film však neusiluje o psychologický ani jiný realismus. Odehrává se v takřka alegorickém prostoru, kde nám každá rekvizita, replika i akce od úvodních minut nápadně sděluje, že životy postav jsou řízené výhradně voyeurismem.
Již titulková sekvence s nepříjemně velkými detaily očí, inspirovaná obálkami knih americké spisovatelky Danielle Steelové, s až úsměvnou doslovností nastoluje téma pohledů a sledování. Sotva titulky doběhnou, Pippa prochází pod obrovským nápisem „Photo Service“.
Zatímco v práci protagonistka vyšetřuje zrak zákazníkům a radí jim, jaké nosit brýle, doma si neopětovanými pohledy přisvojuje sošnou postavu souseda vyzývavě stojícího u okna. Ten se zase zmocňuje těl svých modelek tím, že je ve svém bytě, vyzdobeném mimo jiné plakátem k filmu Zvětšenina od Michelangela Antonioniho, nejdříve fotí a poté s nimi má sex.
Kameraman se vyžívá v detailech zvídavých očí, z nichž je - zřejmě v narážce na surrealistický snímek Andaluský pes - několikrát střihnuto na vajíčko rozkrajované napůl. Film začíná a končí songem Eyes Without a Face v podání Angel Olsenové a tak dále.
Tonálně nesourodé a rytmicky klopýtavé pásmo výrazných obrazů a neuvěřitelných situací vrcholí bizarním odhalením, které dostáváme společně s morálním ponaučením. Avšak tak didakticky, že se opět dostavují pochyby, zda si film také v tomto bodě jen neutahuje ze starších erotických thrillerů, které v jádru dost konzervativně hájily monogamii, bezpečný sex a status quo.
K odkrytí karet navíc dochází v umělecké galerii, čímž jako by nám Michael Mohan naposledy dával na vědomí, že jsme celou dobu sledovali vykonstruovaný, záměrně nepřirozený umělecký projekt odtržený od reality.
Neochota brát se vážně a neustálé znejisťování diváků, jakou hru s nimi tvůrci hrají, dělají z Voyeurů film, který sice není konzistentně napínavý nebo vzrušující, stále ale něčím baví a překvapuje.
Voyeuři
Scénář a režie: Michael Mohan
Film je k vidění na Amazon Prime Video.
