Když těžké bloky kamene vyrážejí z aténského přístavu na dalekou cestu do Číny, na jejich bělostných stěnách s béžovým žíháním jako by se potkával těžký průmysl s antickou krásou.
Z podobných bloků vznikaly základy evropské civilizace. A dnes se mramor vydává na pozoruhodnou pouť "tam a zase zpátky", jejíž zákruty trefně ilustrují paradoxy současného světa.
Režisér, scenárista, ale také jeden z kameramanů a střihačů Sean Wang vysochal skvělou dokumentární esej, přemýšlivou, ale zároveň potměšile zábavnou. Sleduje "hrdinu", který v obřích kvádrech cestuje do Čchü-jangu označovaného za čínské hlavní město řezbářství a sochařství. Tam z něj řemeslníci vytvářejí repliky evropského umění. A mnoho dalších věcí. Pyšní, že mohou ukázat, jak Čína není jen synonymem levné výroby šuntů.
Repliky Davida a dalších antických či renesančních soch však často vznikají podle fotografií a jiných záznamů. Vyrábějí je lidé, kteří originál neviděli, nikdy nenavštívili Evropu.
Když kamera putuje městem plným tržišť s různými mramorovými objekty, jde vlastně jen o vkusnější a řemeslně pracnější verzi tuzemských příhraničních městeček se sádrovými trpaslíky.
To vše je ale jen první "kolo". Zbytky mramoru míří do továren na výrobu suvenýrů, kde z nich vznikají magnety na lednice a miniaturní sošky, vyvážené do celého světa od Itálie po New York. A tam je často nakoupí čínští turisté, aby si kýčovité předměty přivezli domů a položili je na luxusně vypadající mramorovou římsu. Jde o podivné setkání artefaktů, které možná pocházejí ze stejného kusu horniny. V působivém vizuálním gagu zachycuje, jak funguje dnešní svět.
Do Číny ve Wangově dokumentu nevyrážejí jen bloky kamene, ale také čtyřiadvacetiletá řecká dvojčata, dcery vlivného právníka a obchodníka, které se coby kulturní ambasadorky zasazují o řecko-čínské přátelství. Tyto místy pichlavě absurdní pasáže mohou snadno oslovit českého diváka, jenž poslední roky sledoval mnohdy nedůstojné zákruty zdejšího ekonomického bratření s východní velmocí.
Dívky převlečené za Čínu a Řecko v dokonalé čínštině sehrávají scénku pro místní publikum, v níž se druží coby kolébky východní a západní civilizace. Těžko říci, kde končí sebeklam a začíná přetvářka.
"My Řekové věříme, že Huawei je lepší než iPhone," zní z jejich úst jen o chvíli později při jednáních s čínskými partnery. Jsou to námluvy až komicky obřadné, s proslovy plnými hodnot a vzájemného respektu.
Wang vše sleduje tiše, v precizně komponovaných záběrech. Na jednom se brousí masa kamene za doprovodu industriálního hluku, u kterého mnohdy není hned zřejmé, zda jde jen o reálný zvuk továren, či o dotvořenou hudební kulisu. V další scéně starý Číňan cvičí bojové sestavy a za ním stojí replika Eiffelovy věže. Je zasazená do prostředí, z něhož trčí jako zmatený vyslanec jiné kultury.
V pozadí těchto situací pak zaznívají drobná svědectví o dopadech proměn čínské ekonomiky i ekologických regulací. Třeba o zdražování pracovní síly, které povede k nezaměstnanosti, a tomu, že oči a rty na sošky z mramorového odpadu už nebudou malovat lidé, ale stroje. Či o nemožnosti vyvážet do Evropy sochy zpět ve stejném objemu jako dříve.
Podobně dvojznačně vyznívá přesvědčení sochaře, který s otcem založil místní tradici výroby soch v západním stylu. Je přesvědčený, že hrdě ukazují kvality čínského řemesla a v jeho nadšeném zvolání "Vy o tom sníte, my to vyrábíme" lze těžko hledat něco jiného než upřímnost.
Smutným paradoxem jeho snahy je fakt, že byť tvorba mramorových soch vyžaduje o poznání více umu než nekvalifikovaná pásová výroba suvenýrů z jejich zbytků, oba produkty působí stejně zbytečně.
Film Mramorový cestopis občas zvážní. Třeba když se dokumentarista ptá holčičky, která pracuje v továrně na suvenýry, proč nenosí ochranné masky. Dívka se tváří, že nerozumí, proč by je měla nosit. "A co když onemocníš?" zazní jedna z mála vět z úst samotných filmařů. "Půjdu k doktorovi?" odpoví, přičemž otazník na konci věty není ani tak znakem nejistoty, spíš podivu, co je to za hloupou otázku.
Jinak ale Wangův snímek představuje lehkou filmařinu, která nepotřebuje, ani nechce strašit závažností témat. Mnohem spíše trefuje detaily dostatečně absurdní, aby vypověděly mnohé o celku.
O tom, jak každý měsíc z aténského přístavu, který od roku 2016 vlastní Číňané, vyráží 200 kontejnerů mramoru. Jak do Číny jezdí ambasadoři posvětit byznys řečmi o hodnotách a přátelství. A jak se ze suroviny, která kdysi byla materiálem pro největší zázraky evropského umění a architektury, stala komodita, z níž vzniká parodie na dávnou kulturu a hodnoty.
Mramorový cestopis o tom všem mluví nenásilně, bez patosu a moralizování. Mramor tu není onou surovinou, která se mimo jiné stala synonymem zkostnatění. Tento snímek není z mramoru, byť o něm poutavě vypráví.
Film
Mramorový cestopis
Režie: Sean Wang
Film uvede festival Jeden svět 26. března v pražském Ponrepu a 29. března v kině Atlas.
