Martin Pleštil
21. 8. 2025 15:15
Jen po revoluci vzniklo okolo 20 fikčních filmů pojednávajících o 21. srpnu 1968. Pelíšky, Rebely nebo Vlny známe všichni. Jak se ale o okupaci točilo za normalizace? A jak po ní? Některé autorské snímky nabourávají naši zarytou představu o české hrdosti, jiné jsou avantgardní, další ostudně trapné.
Okupace (2021)
O anekdotickou podstatu již zmíněného Nezvaného hosta se opírá i celovečerní debut Michaela Nohejla Okupace (2021). Režisér Nezvaného hosta Vlastimil Venclík zde mimochodem ztvárnil menší roli. Děj je situovaný do kouřem a alkoholem protkané noci po repríze ideologicky tendenčního divadelního představení. V divadelním baru se schází politickým tlakem zadušený talentovaný režisér, svazácký herec nebo dychtivá studentka, jež chce s režisérem udělat rozhovor. Na dveře začne záhy bušit pod obraz zpitý sovětský oficír s kanystrem benzinu. Chce dál pít a odmítá odejít. Nohejl v okázale stylizovaném a pestrobarevně pulzujícím tvaru vyzdvihuje absurditu i grotesknost. Konstruuje mikrosvět, který boří mýtus národní hrdosti, kdy velkohubé revoltující výboje stejně v závěru zastíní mistrovství v přizpůsobivosti, a to jakémukoli klimatu. Multižánrový tvar se s pochopením vysmívá pokrytectví schovanému za vlasteneckým patosem. Studený pohled na českou náturu.