Projekt 100 - Třebaže Hluboký spánek provází pověst nesrozumitelného filmu s nejasnou zápletkou, stále si zachovává své postavení mezi klasickými díly americké kinematografie. Provokativní zůstává i pro své protichůdné žánrové řazení. Je vnímán jako klasická detektivka, jako své době dominující žánr film noir, ale i jako romantická komedie. A důvodů je hned několik.

Chandler

Ve svém prvním románu Hluboký spánek (1939) představil Raymond Chandler slavného detektiva Phila Marlowa jako moderního rytíře bez bázně a hany, jakož i bez poskvrny prvotním hříchem, protože vůči sexu (a ženám) je zcela imunní. Ve velkoměstském semeništi hrabivosti, korupce a zločinu působí díky svým zásadám jako z jiného světa.

Howard Hawks | Foto: Kultura, archiv

Schematický ale není, protože na sebe pohlíží se stejně nevraživým cynismem a humorem jako na všechno ostatní. Chandler ho udělal vypravěčem příběhu a jeho prostřednictvím uplatňuje barvitý jazyk plný výstředních příměrů a břitkých postřehů, na který klade mimořádný důraz - stejně jako na dokonalé vykreslení charakterů a vystižení atmosféry losangeleského (polo)světa.

Přehledné vyšetřování a jasná logika zápletky jsou lehce druhořadé. Marlowe tu řeší případ vraždy a vydírání ve vyšší společnosti, který zahrnuje drogy, nymfomanii, pornografii a homosexualitu. Chandler jimi ale nešokuje, velmi účinně je nechává plynout jako "banality všedního dne".

Hawks (a spol.)

Howard Hawks své scenáristy vyzval „S knihou nijak nevendlujte" - ale sám se úctou k předloze necítil vázán. Hluboký spánek pro něj i pro studio Warner Bros. představoval další příležitost pro nasazení populární dvojice Bogart-Bacallová, což si oproti Chandlerovi vynutilo změny.

Obě hlavní hrdinky jsou totiž tak či onak účastné na zločinech. Carmen je naprosto zkažená, starší ze sester Sternwoodových Vivian je navíc třikrát rozvedená, což v hollywoodské terminologii znamenalo společenskou nepřijatelnost.

Foto: Kultura, archiv

Vivian zamýšlená pro Bacallovou mohla mít proto spojení se zločinem jen zdánlivé, stejně tak Marlowe musel splňovat obraz atraktivního muže s hrdinskými rysy, aby nepoškodil Bogartův nově budovaný filmový image odlišný od někdejších gangsterů.

První dokončená verze z roku 1945 stavěla Marlowa ještě do jednoznačně sólového postavení a kladla důraz na detektivní pátrání. Námitky cenzury ale vylučovaly jakékoli zmínky o nymfomanii, pornografii a homosexualitě.

První veřejné promítání pak ukázalo potřebu rozvinout Marlowův vztah k Vivian, takže se dotáčely nejméně čtyři scény, díky nimž se Bacallová stala takřka rovnocenným partnerem Marlowa a důležitou součástí zápletky.

Bogart (a Bacallová)

Přestože Bogart nebyl zpočátku pro Chandlera ideálním představitelem Marlowa, později připustil: „Bogart je ten pravý materiál. Dokáže být tvrdým chlapíkem i bez pistole v ruce a má smysl pro humor se zneklidňujícím podtónem pohrdání."

Youtube video | Video: youtube.com

V jeho podání je Marlowe především tím charismatickým „Bogeyem",  který dovedl ve filmu typ morálně příkladného samotáře k charakteristice muže moderní doby - je to odtažitý, nedůvěřivý i pragmatický individualista, přesto je nakonec schopen nadosobní oběti. A zásadním motivem jeho charakterové proměny je žena.

Tento romantizující mechanismus v Hlubokém spánku završila shoda skutečného života s fikcí, neboť podobně jako na plátně se Bogart s Bacallovou sblížili i v soukromí. V tomto smyslu Hluboký spánek dotvořil Bogartovu filmovou osobnost v ideál své doby; byť tak trochu na úkor původního Marlowa.

Na závěr vkládá Chandler Marlowovi do úst slova tíživé rezignace: „Co záleží na tom, kde člověk leží, když je po smrti? V kalné bažině nebo v mramorové kryptě na vrcholku vysokého kopce? Jsi mrtev, spíš hlubokým spánkem..."

Hawksův konec je povzbudivější. Marlowe hovoří s policejním inspektorem, pohled ovšem upírá k Vivian a jí jsou také adresovaná jeho poslední slova plná nepřímého, ale jasného vyznání: „Rozhodl jsem se zde zůstat" - čímž definitivně staví romantické vyznění nad noirové prostředí i atmosféru děje.  

Dobové ohlasy:

„Jde o naprosto nemorální film v nejširším slova smyslu. Vydírání a vraždy jsou v něm pouhými epizodami. Celá jeho atmosféra je morbidní, je zde mnoho návodných situací a značně dvojsmyslný dialog. Úhrnem: je to nevhodný film, kterému nelze udělit kladné osvědčení." - Irský cenzor, 1947

"Zemitější, rychlejší, drsnější, zábavnější a lakoničtější než kterýkoli thriller, jenž od té doby vznikl."  - New York Times, 1974

HOWARD HAWKS (30. 5. 1896 - 26. 12. 1977)

V celém klasickém období amerického filmu snad nenajdeme režiséra, jehož tvorba by se nesla v duchu příkrých rozporů, a přesto vykazovala takovou integritu. Ač se nikdy nepovažoval za scenáristu, takřka každý svůj film koncepčně dotvářel do posledního okamžiku. Třebaže nejraději točil v rámci studiového systému, patřil mezi nejnezávislejší režiséry. Opakovaně se prokazoval jako bravurní mistr pevných žánrových forem, přesto je představitelem autorské tvorby vlastních témat. A totéž platí o jeho stylu.

Do hollywoodských ateliérů vstoupil na doporučení Douglase Fairbankse jako kulisák, režírovat ale začal ještě v závěru němé éry (1926) a režii se věnoval dalších skoro pětačtyřicet let (jeho poslední snímek, western Rio Lobo,  nese dataci 1970). I v období mezi lety 1939-1949, tedy v době svých největších úspěchů, byl většinou považován za rutinéra řemeslné dokonalosti, až "autorská teorie" z 60. let a generace filmařů francouzské  nové vlny z něj učinily ikonu tvůrčí originality. Sám sebe ovšem Hawks považoval pouze za vypravěče v duchu nejstarších tradic tohoto umění.

(text převzat z katalogu Projektu 100 pořádaného AČFK)