Drama Město na řece, které koprodukovali Češi, se předloni stalo lotyšským hitem, vidělo ho tam přes 60 tisíc diváků. Nyní jej promítají česká kina.
Režisér Viesturs Kairišs vychází z neradostné historie vlastní země, jež za druhé světové války stihla mít vlastního diktátora, poté ji okupoval Sovětský svaz, pak nacistické Německo a následně zase Sověti. Hrdina snímku Ansis však tyto pohyby dějin vnímá spíš jako pozadí, před kterým maluje své portréty. S výrazem upřímného jelimánka, který je buď znakem vnitřní čistoty, či zbabělosti a neochoty mít na cokoli názor.
Napjatá atmosféra se přitom od počátku promítá do Ansisova života, třeba když se schází s židovkou Zislou a její zámožný otec protagonistu vyhání od svého prahu. Pak se ale soukolí historie začne otáčet, lidé převlékají kabáty, Zisla se vrací jako soudružka, Ansis už má jinou dívku a také musí malovat jiné cedule na zdech, což je jeho živobytí.
Drama Město na řece využívá naivní perspektivy protagonisty, který chvílemi připomíná Otíka z Menzelova snímku Vesničko má středisková, a dějiny vyobrazuje jako šarádu s absurdními parametry. Sám režisér přiznává inspiraci československou novou vlnou, především tvorbou Jiřího Menzela a Miloše Formana.
Zatímco Ansis v jednu chvíli maluje nápisy v azbuce a vzápětí vybarvuje hákové kříže, partaje u moci se střídají ve stylizovaných obrazech, které připomínají pečlivě naaranžované živé obrazy. V kontrastu s temnými politickými událostmi hraje bujarý klezmer.
Postavy a postavičky se potkávají uprostřed epického toku velkých dějin, režisér a scenárista Kairišs ale místy až příliš vyumělkovaně touží kopírovat své vzory, mezi nimiž dále vypočítává spisovatele Gabriela Garcíu Márqueze, zejména jeho obsáhlou magicko-realistickou kroniku Sto roků samoty. Ve Městě na řece se tak z boháčů stávají nuzáci, z pronásledovaných mocní a zase naopak.
V klíčových okamžicích obraz zpomaluje, hrdinové se na lodi plaví po řece, jako kdyby zamrzli v čase, který náhle teče jako hustý med - že by absurdní povahu tragických válečných časů nešlo zachytit jinak? Jenže tyto tvůrčí postupy jsou nakonec podobně prosté a průhledné jako pohled protagonisty Ansise.
Na snímku pracovala spousta Čechů, z lotyšské obdoby Českých lvů si odnesl čtyři sošky včetně té za scénář. A dvě patřily tuzemským členům štábu. Brigita Cmuntová, která ztvárnila Zislu, získala cenu pro nejlepší herečku a zvukaři Ludvík K. Bohadlo s Robertem Slezákem ze studia Sleepwalker si odnesli ocenění za nejlepší zvuk.
Navzdory jisté tuhosti se Město na řece snadno může přiblížit vkusu českého publika právě proto, že připomíná některé archaické kousky naší filmové historie. Zatímco současná místní historická dramata s ambicemi vyhrávat ceny, tedy snímky typu Masaryka, se pokoušejí vyobrazovat velké politické figury extrémně ambivalentně, lotyšský režisér vypráví o historii optikou prosťáčka. A nechce ukazovat temnou dobu temnými prostředky, naopak staví na zřetelném, jasném, byť už poněkud ohraném kontrastu, v němž nadsázka ukazuje pohyby doby jako nekonečnou grotesku.
Ansis namáčí svůj štětec a může se utěšovat, že situace nikdy nebude tak vyhrocená, aby sám upadl v nemilost. Jen přemaluje zelenou na rudou, přikreslí červenou hvězdu do erbu, začne psát švabachem. Přitom ho nejde označit za zbabělce či kolaboranta. Svět po něm stéká jako po prázdném plátnu. Ale jak návodně sugerují pohledy kamery, často snímající svět trochu nakřivo, z nezvyklých úhlů, možná nejen dobová politika se křivila: pokroucené bylo i chování většiny lidí, kteří v takovém chaosu museli přežívat.
Město na řece je nakonec pravým opakem výpravných českých historických dramat. Zatímco ta končí u takové nejednoznačnosti, až vzdorují jakékoli interpretaci, lotyšský snímek je prostý. Až příliš prostý.
Film
Město na řece
Režie: Viesturs Kairišs
8Heads Productions, česká premiéra 7. dubna.
