Tuto neděli internetová videotéka Netflix zpřístupnila dalších sedm snímků z produkce Mijazakiho studia Ghibli, včetně toho nejslavnějšího.
Ghibli znamená v arabštině horký saharský vítr. A měl to být v polovině 80. let, kdy firma vznikala, právě takový vítr, který zčeří vody animace v Japonsku. Tam měly komiks a kreslená kultura vždy větší váhu než na Západě.
Přesto animované snímky a seriály tou dobou stále udržovaly pověst tvorby pro děti a mládež, případně pro takzvané otaku, což je japonský termín pro zapálené fanoušky, mnohdy mající negativní podtón.
Hajao Mijazaki, jeho kolega kreslíř Isao Takahata a producent Tošio Suzuki založili studio v roce 1985 po úspěchu Mijazakiho fantasy snímku Naušika z Větrného údolí. S cílem vytvářet kvalitní autorské filmy pro celou rodinu, žádnou disneyovskou fabriku, byť právě přízvisko japonského Walta Disneyho ke své nelibosti Mijazaki získal.
Zprvu to nebyl žádný jednoznačný úspěch. Třeba dnes slavný snímek Můj soused Totoro z roku 1988, jehož ústředního šedého chlupatého hrdinu znají diváci po celém světě a z něhož se stal maskot studia, se zaplatil až z prodeje hraček.
Tvůrci přitom z takzvaného merchandisingu nikdy nechtěli těžit příliš, vždy tvrdili, že přední je kvalita filmů. Dokazuje to ostatně samotný snímek, v němž dva malí sourozenci v lese za domem naleznou tajemnou chlupatou bytost, která dala snímku název.
Přestože Totoro je synonymem roztomilosti a jedním z důkazů, proč animátoři studia Ghibli patří k nejlepším na světě, zároveň se jedná o tvora, který si po celou dobu snímku ponechává důstojnost i tajuplnost. Prakticky nemluví, v první scéně se dokonce představí v lehce děsivé podobě. A přesně takové jsou všechny snímky dnes devětasedmdesátiletého Hajaa Mijazakiho.
Dávno před vznikem prvních celovečerních snímků studia Pixar nalézají japonští tvůrci animované tvary, které umí oslovit celou rodinu. Mijazakiho filmy jsou něžné a nostalgické, dotýkají se japonských tradic a přitom promlouvají o celospolečenských, všeobecně srozumitelných tématech.
Prvním velkým komerčním úspěchem studia byla fantasy Princezna Mononoke z roku 1997 - právě ta dnes rozšířila kolekci Netflixu, spolu s ranou předchůdkyní Naušikou z Větrného údolí či největším úspěchem studia i japonské animace obecně, Cestou do fantazie z roku 2001.
Tu jen v Japonsku vidělo 23,5 milionu diváků, každý pátý občan. Žádný tamní film v kinech neutržil víc. Když jej o něco později v roce 2003 vysílala televize, dívalo se 46,9 procenta diváků.
Cesta do fantazie ale především prorazila v zahraničí. Získala hlavní cenu Zlatého medvěda na berlínském festivalu a později také Oscara pro nejlepší animovaný film, kde předtím nikdy nezvítězil neanglicky mluvený snímek.
V čem tkví ten obří úspěch u diváků všude na světě? Mijazakiho filmy se - často v ryze dětském žánru - dovedou dotknout podobných otázek, které trápí japonskou společnost a kterým se jinak věnují vážná festivalová dramata.
Přestože se často odehrávají v dětských fantaziích a snových světech, řeší témata identity a smysluplného života, přinášejí jakousi všednodenní spiritualitu, která je srozumitelná dnešnímu člověku. A západnímu publiku ukazují trochu jinou verzi iniciačních příběhů, než jaké známe z našich tradic.
Nejsou to příběhy plné individualismu, které západní kultura zná už přinejmenším od dob Defoeova románu Robinson Crusoe. Desetiletá hrdinka Cesty do fantazie i třeba třináctiletá čarodějka Kiki z filmu Doručovací služba slečny Kiki neprocházejí osobnostním vývojem navzdory všem. Naopak čile spolupracují s okolím, nejsou to rebelky ani samotářky.
Podobně ani záporné postavy - jako čarodějnice Jubaba z Cesty do fantazie - nepředstavují jasně dané, černočerné zlo. Mijazakiho filmy ukazují světy plné života, vycházející z japonského náboženství šintoismu, po jehož vzoru vidí vědomí ve všech tvorech i věcech. Podobná optika umožňuje vyprávět nuancovanější příběhy než jen ty o střetu dobra a zla.
Přesto jde o filmy postavené na jasných etických základech, mnohdy s více či méně otevřeným ekologickým přesahem. Často se spolu s hrdiny noří do lesů, ať už jde o remízky za obyčejným domem v Mém sousedu Totorovi, nebo o prastaré prostory plné mytických bytostí jako v Princezně Mononoke a Naušice z Větrného údolí. A naopak kriticky hledí na moderní, průmyslový svět. Silné jsou vždy v tom, že přehnaně nemoralizují a nedémonizují negativní jevy, o nichž vypráví.
Mijazaki má obrovský cit pro vyobrazení dětského světa, plného úžasu i štěbetání a hemžení, přesto jeho filmy nejsou dětinské ani se nepodbízejí.
I když Mijazaki - který je takřka vždy nejen režisérem, ale také scenáristou svých děl - vypráví o nebezpečí fašismu jako ve filmu Porco Rosso o statečném pilotovi s prasečím rypákem, dovede jej odstartovat scénou překypující dětskou energií.
Když vzdušní piráti unesou 15 dětí kvůli výkupnému, Mijazaki zaplaví diváka chaosem panujícím na palubě letadla, které se chtě nechtě proměnilo ve svět "samá ruka samá noha". Zlotřilým únoscům pod nosem jako šrapnely vybuchují nekonečné zvídavé dotazy přítomné drobotiny, která si ze své situace nic nedělá.
Podobně hravé jsou všechny Mijazakiho snímky. A všechny také vědí, kdy a jak je třeba zvážnět.
Osamělým Japoncům, jejichž společnost se od konce 80. let mění ve vykořeněný svět bez funkčních mezilidských vztahů, nabízí příběhy kladoucí důraz na trpělivost, spolupráci, na hledání společných cest. A ty rezonují také u západního publika.
Nacházejí oporu v tradičních hodnotách, přitom však nevyzývají ke zpátečnickému usalašení se v minulosti. Tak jako Mijazakiho představivost se často vydávají do nebes, mezi oblaka - ať už pomocí magie či techniky. A diváky vybízejí, ať se vzhůru vydají s nimi. Nikoli jako silní individualisté, dosahující vlastních snů navzdory všemu a všem, ale společně, ruku v ruce.
Jedinou vadou netflixovské kolekce je, že zhruba dvě třetiny ze 14 aktuálně dostupných snímků jsou alespoň prozatím k dispozici bez českého dabingu, jen s českými titulky.
Studio Ghibli na Netflixu
Placená internetová videotéka Netflix zveřejňuje filmy Hajaa Mijazakiho a jeho Studia Ghibli postupně, ve třech vlnách.
1. února: Laputa: Nebeský zámek (1986), Můj soused Totoro (1988), Doručovací služba čarodějky Kiki (1989), Vzpomínky jako kapky deště (1991), Porco Rosso (1992), Umi ga kikoeru (1993), Příběhy ze Zeměmoří (2006).
1. března: Naušika z Větrného údolí (1984), Princezna Mononoke (1997), Naši sousedé Jamadovi (1999), Cesta do fantazie (2001), Království koček (2002), Arrietty ze světa půjčovníčků (2010), Příběh o princezně Kaguje (2013).
1. dubna: Heisei tanuki gassen ponpoko (1994), Šepot srdce (1995), Zámek v oblacích (2004), Ponyo z útesu nad mořem (2008), Kokurikozaka kara (2011), Zvedá se vítr (2013), Léto s Marnie (2014).
