Ze dne na den tvůrce nahradil i několik lokalit, ve kterých najednou nemohl filmovat. Přes neustálé komplikace nakonec poslední klapka dlouho očekávaného historického snímku padla krátce před Vánoci v Římě. Štáb se tak symbolicky naposledy vrátil do Itálie, kde skladatel Josef Mysliveček, o němž snímek vypráví a který žil v letech 1737 až 1781, podlehl těžké nemoci a zemřel v zapomnění.
Premiéra je plánovaná na letošní podzim, o rok později, než se zamýšlelo před pandemií.
Třiapadesátiletý Václav, držitel sedmi Českých lvů za snímek Cesta ven, se tentokrát inspiroval příběhem jednoho z nejvýznamnějších komponistů druhé poloviny 18. století. Ten se díky svému pro Italy nevyslovitelnému jménu podepisoval jako Giuseppe Misslivecek - Il Boemo (Čech). Nikoli jako Il Divino Boemo, tedy božský Čech, jak se traduje.
"Místo toho, abychom pečovali o Myslivečkovu hudbu, poznávali a nahrávali ji, pochopili její rozměr, stačíme si s ješitnou představou, že celá Itálie nazývala našeho pražského rodáka božským. To nám stačí k dobrému sebevědomí, ale o Myslivečka jako takového a o jeho hudbu se již nestaráme," vysvětluje režisér, proč ho irituje neustále opakovaný "božský" přídavek.
Myslí si, že by bylo dobré přestat omílat romantickou báchorku a zodpovědně se starat o Myslivečkovo dílo, jehož značná část je téměř neznámá. Film se tuto mezeru pokusí zaplnit a přiblížit českému i evropskému publiku autora i jeho dílo.
Popisuje, jak se skladatel dostal k první velké zakázce, jak ji proměnil v úspěch a postupoval úspěšnou kariérou i životem až k nevyhnutelnému konci.
S rouškou pod freskami
Točit se začalo koncem předloňského července v italském městě Como. Režisér Václav si ho vybral kvůli zachovalému dobovému divadlu Teatro Sociale di Como, kde se štábem zaznamenal většinu operních představení, včetně živé hudby. Jejího provedení se zhostil světově uznávaný český barokní orchestr Collegium 1704 se šéfdirigentem Václavem Luksem.
Natáčelo se ale také v Neapoli, Palermu, Benátkách a Římě, z Česka například v Klášteře sester premonstrátek v Doksanech, bývalém cisterciáckém klášteře v Plasích, Martinickém a Colloredo-Mansfeldském paláci v Praze či na zámcích v Jaroměřicích nad Rokytnou a Bučovice. V pražském Stavovském divadle se pak odehrála značná část českého natáčení, včetně náročné kaskadérské scény.
"Při natáčení jsme věděli, že můžeme každým dnem skončit, pokud budou pozitivně testováni hlavní herci, moji klíčoví spolupracovníci nebo já sám. A to nemluvím o tom, že jsme se snažili vykřesat krásu a pocit osmnáctého století, zatímco jsme nosili chirurgické roušky. A občas nás pod freskami s antickými motivy přepadli zdravotníci v kosmických skafandrech, aby nás otestovali v průběhu natáčení," líčí Václav.
K Myslivečkovi měl blízko už v dětství. "Josef Mysliveček se narodil v Divoké Šárce, kam jsem jako dítě jezdil malovat s výtvarkou do plenéru. Chodil jsem na housle a na klavír hned vedle míst u Vltavy, kolem Karlova mostu, kde asi 230 let předtím žil," vypráví.
Myslivečkova rodina hospodařila v rodném Dubovém mlýně v Šáreckém údolí u Prahy, otec byl dědičným nájemcem mlýna na Novotného lávce na pražském Novém Městě. "Měl jsem dojem, že mohu chápat základ jeho života, z něhož pramení jeho cesta do neznáma, cesta k seberealizaci," dodává režisér.
Od začátku jej fascinovalo, že skladatel vedl život, který si svobodně zvolil, nikoli ten, jejž mu předurčily rodina, sociální status či jeho národnost. Josef Mysliveček se svým bratrem Jáchymem, jednovaječným dvojčetem, se vyučili mlynářskému řemeslu. Jenže Josef se mlynářem stát nechtěl. Měl hudební nadání a s podporou hraběte Jana Václava Šporka roku 1763 odjel do Itálie. Tam o tři roky později začal úspěšnou dráhu.
Radost a stres
Při podrobnějším zkoumání jeho osobnosti režiséra nejvíce překvapila hudba. "V době, kdy jsem se začínal zajímat o Myslivečkův život, jsem nevěděl, zda šlo o průměrného skladatele, který se dokázal prosadit díky své společenské šikovnosti, anebo budu vyprávět příběh o vynikajícím umělci. Nahrávek bylo málo a ještě méně z nich bylo opravdu dobrých. Několik záznamů jeho oper bylo bez přehánění tristních a nebylo možné z nich pochopit krásu a dramatickou sílu Myslivečkovy hudby," poukazuje na fakt, že skladatelovo dílo je interpretováno málo.
Většinu Myslivečkových děl se téměř nikdo ani nepokouší vynést z archivů na světlo světa. Teprve spolupráce s dirigentem Václavem Luksem pomohla objevit skutečný rozměr Myslivečkovy hudby. "Díky Luksově provedení opery Olimpiade ve Stavovském divadle a dalším nahrávkám, které vznikly po roce 2013, jsem pochopil, že máme v rukou příběh naprosto výjimečného skladatele," doplňuje Petr Václav.
Rekonstruovat se jej pokusil již před pěti lety v oceněném hraném dokumentárním filmu nazvaném Zpověď zapomenutého.
Na scénáři k oběma snímkům spolupracoval s americkým muzikologem Danielem E. Freemanem, autorem knihy o Myslivečkovi nazvané Il Boemo: The Man and His Music.
Také ve Zpovědi zapomenutého režisér točil zkoušky opery Olimpiade s dirigentem Luksem a souborem Collegium 1704. Pomocí Myslivečkových dopisů pak popsal příběh talentovaného autora i milovníka žen, které se mu staly osudnými.
Podobně Václav postupoval při současném natáčení. Až na scény, ve kterých zpívají herci, zachytil veškeré operní árie s orchestrem Collegium 1704 naživo. Podle filmaře to hudbě dává vervu a svěžest, kterých by při užití playbacku nedosáhl.
Pro pěvce i pěvkyně to navíc byla nová zkušenost, protože nejsou zvyklí zpívat pro kameru. "Toto rozhodnutí se ukázalo jako naprosto správné. Podařilo se nám totiž zachytit to neuvěřitelné úsilí, radost i stres, naprosté odevzdání se přítomnosti, které prožívají operní pěvci na pódiu," je přesvědčen režisér.
Méně pramenů, větší svoboda
Do jedné z hlavních rolí Václav obsadil italskou herečku Barbaru Ronchi, které propůjčila hlas sopranistka Simona Šaturová. Diváci uvidí i světově uznávané operní pěvce, jako jsou Philippe Jaroussky, Emöke Baráth, Raffaella Milanesi, Juan Sancho nebo Krystian Adam.
Skladatele Myslivečka ztvárňuje muzikant a herec Vojtěch Dyk, pro něhož jde o výzvu a zároveň neobvyklou spolupráci. "Tolikrát v životě to nezažijete, protože dobovky se přece jen zas tak teď nedělají," říká Dyk. "Jinak práce filmová je velmi podobná, ale co se týče vnějších podmínek, ty jsou jiné. Včetně hudby, která byla všechna zpívaná a hraná naživo, což není u filmu zvykem."
I přes řadu problémů mu pandemie koronaviru paradoxně dala velkou flexibilitu. Odpadla mu spousta jiných závazků, díky čemuž mohl točit ve větších blocích. Práce tak byla koncentrovanější.
Vojtěch Dyk se snažil Myslivečkovo dílo a jeho osobnost více nastudovat, protože ho před natáčením Il Boema tolik neznal. Zjistil ale, že pramenů k dispozici tolik není. O to svobodnější podle něj bylo, že si "film mohli udělat takový, jak chtěli".
Nejvíce herce fascinovalo Myslivečkovo zaujetí pro hudbu, přestože ji přehlušila vášeň po slastech života. Roli muzikanta podle svých slov nijak hrát nemusel, protože jím je. "Prostě využívám hraní hudby a v hudbě hraní. Myslím, že to ani nejde rozlišovat. Narodil jsem se s tím a ani to tak nevnímám, že bych to musel nějak škatulkovat. Myslím, že to je jen výhoda," dodává Vojtěch Dyk.
