Recenze - O tom, že sledovat stárnutí kvalitního filmaře může přinášet stejnou diváckou slast jako objev talentovaného debutanta, snad není sporu. Napsal jsem Stárnutí? Co takhle: Zrání!

Ano, bylo nám ctí pozorovat, jak Kubrick do posledního filmu (a dechu) cizeloval hypnotizující pomalost svých sarkastických žánrových mystérií (Spalující touha - 71 let). S toutéž tetelivou radostí nakoukáváme nové a nové úvahy o nezastavitelném běhu času a smrtelnosti v posledních filmech stejně nezastavitelného Eastwooda (Výměna a Gran Torino - 78 let).

Foto: Aktuálně.cz

A nahlédneme-li mimo širší distribuci, u Manoela de Oliveiry dojímá už sám fakt existence každého jeho dalšího - většinou opět kratšího a intimnějšího - filmu (na letošních Varech byly k vidění Výstřednosti jedné plavovlásky - 101 let!!!).

Tyto (a mnohé další) "staré mistry" pak sledujeme coby naše prarodiče, rodiče, nebo dokonce vrstevníky a jsme permanentně okouzlováni jejich tvůrčí vitalitou, která často propojuje letité životní zkušenosti a nenucenou přirozenost člověka, který už nemá potřebu dělat ramena.

Pokoušení Shakespeara

Dánský klasik a držitel Oscara Gabriel Axel (Rudá kápě, Babettina hostina) bohužel zrál, aniž bychom ho při tom měli možnost následovat. A Jutský princ, kterého v roce 1994 natočil ve svých 76 letech, dává najevo, že tu zeje další velký distribuční dluh (nyní mezeru částečně zaplnil MagixBox vydáním DVD). 

Axelova adaptace ur-Hamleta, respektive "písně o Amletovi" ze středověké kroniky Saxa Grammatika (žijícího kolem roku 1200), je totiž právě tak filmařsky sebejistá a zároveň oproštěná od okázalosti, jak se na dobře uzrálého starce sluší a asi i patří.

Stejně jako kdysi před ním jistý Will Shakespeare (který ale měl prý svého Amleta cezeného přes francouzské převyprávění) nachází v příběhu o královské bratrovraždě, předstíraném šílenství a prohnané pomstě vhodnou látku pro svou autorskou vizi.

Foto: Aktuálně.cz

Coby vystudovaný historik umění komponuje předkřesťanské Jutsko podle filozofie středověké malby. Přestože má film pečlivě realisticky provedenou výpravu, která vzdáleně odzvukuje Bergmanův Pramen panny, kamera se jí nijak neopájí. Stejně tak kašle na estetizovaný detail a perspektivní hrátky a soustředí se centrem plátna na podstatné rysy svých postav a jejich "vnitřní vyzařování".

Psychologizovat, nebo ikonizovat? To je, oč tu běží

Až by nám celá ta záměrná strohost a "plochost" podpořená ještě formátem obrazu mohla  nebezpečně připomínat lacinějšího bratříčka "instantního hallmarkovského kostýmního tv-produktu". Tomu ovšem Axel zabraňuje tím, že nekompromisně nastavil a udržel stylizaci tak, jak by toho žádný televizní fachman nebyl schopen.

Oproti Shakespearovu podání postaveném na hutné "psychoanalýze" příčin a následků v jednání hlavních postav se odtrhává od novodobých dějin literatury a především "románové tradice". A pokouší se naopak navázat přímo na epizodickou strukturu původních mýtů a jejich odpsychologizované hrdiny, kteří hodně konají a málo to okecávají. Což realizuje ještě důsledněji než Beowulf, zatím poslední hollywoodský pokus o totéž.

Foto: Aktuálně.cz

Proto Amlet také postrádá shakespearovské dilema, resp. dilema postav celého moderního vypravěčství. Není to ani snílek, ani váhavec, je to prostě Hrdina, jenž by nám všem měl být vzorem svou lstivostí a kuráží. Příběh Jutského prince je příběhem (nad)člověka, který přese všechny intriky soupeře nakonec dosáhne svého, nikoli zobrazením lidského zhroucení, úpadku osobnosti.

Herče, "vyzařuj" a nehraj!

Čili herecký úkol zní: Vyzařuj charisma, ale zbytečně neprožívej! Stvoř velká Gesta tak, jako by to byla tvá přirozenost, a nehraj jako v Národním! A někdejší dětská hvězda Christian Bale (Temný rytíř, Veřejní nepřátelé) - herec, který se zřejmě s posedlostí čelit podobným výzvám narodil -  v jedné ze svých prvních "dospěláckých" rolí předvádí příčinu své obliby u režisérů libujících si v jakési "nedbalé expresi".

Vybaven image Toma Cruise z Legendy snaživě hraje své hrané šílenství (takhle hezky štěkat a kokrhat jsme ho už nikdy neslyšeli) a jeho věčně mladická tvář s nezvykle ztvrdlými rysy jako by skutečně naplňovala představu o lehce podmračeném archetypu hrdinství.

Foto: Aktuálně.cz

Ostatně, štěstí a jistě i zkušenost z více než šedesáti předchozích filmů dopomohly Axelovi k obsazení všech podstatných rolí tehdy buď začínajícími nebo výrazně neprosazenými britskými charakterními herci; nutno připodotknout, že většina z nich se nyní zdržuje v Hollywoodu.

Amletovu intrikánskému strýci dodal sošnost Gabriel Byrne (Millerova křižovatka, Pavouk), zavražděného otce zase vybavil Tom Wilkinson (V ložnici, Michael Clayton) mentorskou dikcí, zmatenou matku a manželku si těsně před první skorooscarovou rolí (Šílenství krále Jiřího) s přehledem vytrpěla Helen Mirrenová (Oscar za Královnu) atd, atp. aj. ….  a ve své první filmové roli si tu zakoulel očima i Andy Serkis, proslulý to počítačový zajatec (Glum z Pána prstenů a opičák z King Konga).

Jako listovat starou kronikou

Bať, bať, stárnutí má něco do sebe. Kdo jiný než sedmdesátiletý klasik by si mohl dovolit takhle drze solitérský film nepodléhající žádné "módě" ať už mainstreamového nebo uměleckého kina. Neboť Jutský princ už v poměrně nedávné době svého vzniku musel působit jako relikt starodávna.

Jako něco, co by se díky své estetice patřilo promítat hned po představení stejně zoufale "nemódních" filmů Axelova mentora - "zdaleka nejklasičtějšího klasika" dánské kinematografie Carla Theodora Dreyera (Utrpení Panny orleánské, Slovo).

Ať už má v sobě cosi z uvolněné, civilistní atmosféry přelomu 60. a 70. let, na něž je napojen, i tím, že tvoří volnou dilogii s režisérovou předchozí adaptací Grammatikových Činů Dánů -  tentokrát ur-verzí Romea a Julie pod názvem Rudá kápě (1967), nejblíž má pocit z něj přece jen k zážitku ze sledování snímků němé éry.

Jestliže se tedy zřejmě nejpopulárnější Shakespearova tragédie stala pro vyznavače hesel "nesmrtelnou klasikou", pak Jutský princ se paradoxně přiblížil ideálu "nestárnoucího filmu". Zcela po chuti tvůrce byl a bude prosycen oním odérem jiných časů, jaký  ulpívá  na nejlepších antikvariátních úlovcích.

Gabriel Axel se nás pak touto voňavou vábničkou pokouší znovu naučit, jak se co nejlépe nořit do čistého vyprávění. Listováním starými kronikami, přece!