Málokterý filmový žánr má v Česku takovou tradici jako pohádky. Příběhy z říše fantazie, v nichž se plní sny a dobro vítězí nad zlem, se zdají nadčasové. Požadavky na jejich podobu se nicméně mění s dobou, očekáváními diváků i technickými možnostmi. Věrnost určitým schématům a archetypům zpravidla vyvažuje obměna v rovině stylu a vyprávění či povahy postav nebo konfliktů.
Mezi tradicí a inovací je rozkročená také Princezna zakletá v čase, která kombinuje motivy ze zdejších pohádek a moderních zahraničních fantasy.
Druhý celovečerní film dvaatřicetiletého Petra Kubíka - po road movie Montenegro - přitom začíná podle starých známých pravidel. Princeznu Ellenu krátce po narození proklela zlá čarodějnice Murien. Kletba se má naplnit po západu slunce, v den ženiných dvacátých narozenin. Ten právě nastal. Záchrana na sebe bere podobu prince Jana, který jako jediný vyslyšel královo volání o pomoc.
Pokud by divák čekal, že princ vypátrá čarodějnici, prolomí kletbu a získá Ellenu za ženu, bude překvapen. Zlo před soumrakem pokořeno není, zvedá se vítr a na obloze se objevují zlověstné temné mraky.
Přes zdání definitivního konce ale slunce znovu vychází, Ellena se probouzí a zjišťuje, že se opět nachází ve dni svých dvacátin. Potkává tytéž osoby a zažívá stejné situace. Ostatní si ovšem z "předchozího" nic nepamatují. Takřka celý den má totožný průběh a opět končí tragicky.
Když se princezna potřetí probudí do stejného dne, začíná jí docházet, že má osud království ve svých rukách. Pokud hodlá zachránit sebe, rodinu i poddané, musí opustit roli pasivně vyčkávající krásky. Vzhledem k tomu, nakolik je s ní sžitá, to nepůjde lehko.
Odmítnutí pohádkové zásady, podle níž má krásná, bojácná a trochu marnivá žena čekat, až ji zachrání statečný princ, je jedním z řídících principů vyprávění Princezny zakleté v čase. Ta se sice nezříká tradičních hodnot a staromilského přesvědčení, že nic není mocnější než láska, zároveň ale princezně svěřuje větší zodpovědnost a moc nad vlastním osudem.
Pro obnovení rovnováhy a lineárního běhu času je tak vítězství nad čarodějnicí srovnatelně důležité jako proměna svéhlavé, leč chorobně sebestředné protagonistky. Musí přestat myslet pouze na sebe a svou krásu, víc se zajímat o okolí a city i potřeby bližních. Dokud nezmění svůj postoj ke světu, nezmění se ani "její" svět.
Díky navracení se do téhož výchozího bodu má k dispozici dost pokusů. Stejně jako je měli Bill Murray v nejslavnějším spirálově vyprávěném filmu Na Hromnice o den více, Adam Sandler v komedii 50x a stále poprvé nebo Tom Cruise v akčním sci-fi Na hraně zítřka.
Vyprávěcí schéma jinými slovy nepředstavuje novum. Nezvyklé je nanejvýš jeho využití v pohádkovém světě s princi, princeznami a čarodějnicemi. Povědomě působí i hrdinčina cesta k prozření: nejdříve se marně snaží přesvědčit ostatní, že uvázla v čase. Po fázi vzdoru a bezradnosti se rozhodne využít své vědomostní převahy. Zprvu jen ve vlastní prospěch, pak i pro dobro druhých.
S jednotlivými etapami princeznina vývoje se mění i vyprávění. Film se propracuje od nejtradičnější pohádky přes teenagerskou komedii o mladé rebelce nejdříve k sólovému dobrodružství a nakonec, po mile bizarní muzikálové odbočce, k týmové akci.
Zároveň se mění tón. Nejprve dle české pohádkové tradice převažuje komediální ladění. Humor obstarává zejména dvojice neohrabaných strážných, z nichž jeden má nevysokým vzrůstem a "cupitáním" poněkud nevkusně vzbuzovat smích. Flashbacky, které dost matoucně osvětlují pozadí kletby, jsou naopak takřka hororové. Podobně i momenty s čarodějnicí Murien, nápadně připomínající hranou disneyovku Zloba - Královna černé magie.
Jiné scény, v nichž postavy vážným hlasem mluví o blížící se katastrofě, zatímco v pozadí šlehají počítačové blesky, zase připomínají temná fantasy à la Hra o trůny.
Poté, co se Ellena sama vydává za dobrodružstvím a musí řešit hádanky či otevírat začarované vchody do jeskyní, do popředí vyvstává inspirace videohrami. Také v nich je úspěch založen na opakování určitých akcí a postupném osvojování si taktiky. Dynamické akční scény, prozrazující režisérovu trikařskou průpravu - Kubík pracoval jako takzvaný VFX supervisor -, připomínají videohry i tím, jak dávají vyniknout zvláštním schopnostem postav: střelbě z luku, magii či soubojům s mečem.
Nejen napodobováním zahraničních vzorů a využíváním herní logiky se tvůrci snaží přiblížit mladšímu publiku. Také mladí hrdinové, obsazení až nepřirozeně pohlednými a takřka vždy perfektně upravenými herci, připomínají současné teenagery. Do replik o runách, lukostřelbě a alchymii začleňují hovorové výrazy jako "ježíš" nebo "prosím tě", případně dávají ostentativně najevo znuděnost a povznesenost nad milostnými záležitostmi jiných.
Nejpřesvědčivější je v této poloze Eliška Křenková. Coby suše hláškující alchymistka Amélie, se kterou si Ellena rozumí dokonce lépe než s komicky nesmělým princem, jako by zastupovala i divačky a diváky, které už omrzely pohádky s papundeklovými kulisami a infantilními čerty.
Výkonu slovenské herečky Natalie Germani v hlavní roli ubližují postsynchrony, ztěžující napojení na hlavní hrdinku i poté, co nad její namyšleností začne převažovat dobrosrdečnost. Lépe jí proto svědčí poloha akční hrdinky - nevyžaduje tolik mluvení.
Do kategorie provinilých potěšení spadá nevyužité cameo Martina Dejdara nebo Roman Zach v roli vrchního alchymisty Archibalda, který tváří v tvář blížícímu se konci světa ledovým hlasem pronáší: "Asi jsem to nějak nedomyslel."
Castingová různorodost, stejně jako pestrost žánrových vzorců a stylistických postupů sice budí dojem určité neústrojnosti, film ale díky tomu nepřestává překvapovat. Svižný spád si po celé dvě hodiny udržuje i navzdory zbytečným vysvětlovacím dialogům a nadužívání leteckých záběrů hradu Točník.
Ačkoliv nepočetný komparz nebo scény vyžadující kaskadéry - cválání na koních, pád do vody - prozrazují, že tvůrci čarovali s relativně skromným rozpočtem, prakticky nepřetržitě burácející hudba navozuje zdání výpravné podívané. Oproti jiným českým pohádkám film nikdy nevypadá lacině.
Scénář Princezny zakleté v čase by potřeboval vychytat, aby vyprávění vícekrát nezaběhlo do slepé uličky a aby v něm osvěžující nápady tak často nestály po boku okamžiků budících rozpaky, jako je například product placement s jedním medovým pečivem. Přes dílčí zaškobrtnutí však eklektická kombinace domácí pohádkové tradice a prvků z moderních zahraničních fantasy dala vzniknout relativně funkčnímu fikčnímu světu, který byl zabydlen postavami přesahujícími pohádkové archetypy.
Ano, možná jde o vítězství velkého tvůrčího zápalu nad promyšlenějším konceptem, ale také o jeden z nejzdařilejších pokusů natočit v českých podmínkách pohádku, jež osloví i mládež zhýčkanou Hollywoodem.
Princezna zakletá v čase
Režie: Petr Kubík
Bohemia MP, v kinech od 17. září.
