Čtvrtek 23:00 - Jednou z nejtěžších věcí v Severní Americe, s níž se tu člověk potýká, je orientace. Ulice jsou dlouhé několik kilometrů a všechny vypadají podobně. Běžně dostanete instrukce stylu: jděte tři bloky a na druhých světlech se dejte nahoru. Na zcela ploché křižovatce pak pochopíte, že ono "nahoru" znamenalo na sever. A nezbývá než se znovu zeptat…

Orientovat se však ve výsledcích a ohlasech o víkendu skončeného festivalu v Torontu není o nic jednodušší. Výsledky jsou nečekané, ať už tím míníme libanonskou komedie Nadine Labaki o ženách zabraňujících mužům ve válčení nazvanou A teď půjdeme kam? Stejně tak nikdo nevsázel na íránské metaforické drama rodinného rozpadu Rozchod Nadera a Simin, byť snímek vyhrál letošní Berlinale. Oba tituly se jistě objeví v nominaci na příští Oscary za zahraniční film.

Na druhou stranu torontský festival letos nabídl skromnější počet amerických novinek a titulů, které by se na začátku nadcházející kampaně pasovaly na favority zlatých sošek. Je to silný rok evropského i světového filmu, napočítali byste možná šest sedm titulů, z nichž se kritikům rozechvěl práh rozkoše.  Jistě, do Oscarů je daleko. Ovšem pokud se neobjeví nějaký Avatar, zatím vše nasvědčuje tomu, že může v březnu na výhru dosáhnout v hlavních "anglicky mluvených" kategoriích i menší snímek. Favoritů zatím není tolik.

Více se čekalo například od Nebezpečné metody kanadského krvavého barona Davida Cronenberga, který se rozhodl zkoumat psychické násilí rovnou u otců psychoanalýzy (byť si ji plete výhradně se sexem). S pikantní melodramatizací vztahu Sigmunda Freuda (Viggo Mortensen) a Carla Junga (Michael Fassbender), mezi něž zasáhne krásná a chtivá neurotička alias odvážná Keira Knightley, mohl konečně cílit na Oscara.

Ale nejspíše svou nejnadějnější šanci v životě promarnil. Štěstí se však může usmát na Vigga Mortensena, který si zahrál stárnoucího Freuda připomínajícího italského majitele luxusních hotelů z reklamy na doutníky. Teda aspoň pokud v akademii budou poctivě hlasovat všechny stárnoucí nebo skutečně hysterické herečky.

Mým koněm je "havajský" film Potomci, jemuž bych rovnou poslal Oscara za humor, ironický styl vyprávění i krásné podnebí. Režisér Bokovky Alexander Payne natočil poctivý snímek, jenž dělá z George Clooneyho obyčejného a bezradného tatíka v krizi - nikoliv hollywoodského krasavce v depresi. Sledujeme dekonstrukci úspěšného samolibého muže, který se najednou vyrovnává s tím, že s ním jeho žena nebyla šťastná a že se mu odcizily dcery.  Ale dojme to akademiky z Marsu zvaného Hollywood? Aspoň "intoušskou“ kategorii scénáře by mohli Paynemu přiřknout.

Výborné reference jdou o komediálním dramatu Pomeranče (Oranges) od Juliana Farina, jemuž se podařilo splést šikovně dohromady napínavou zápletku o muži, který se beznadějně zamiluje do dcery svého rodinného přítele. V hlavní roli exceluje Hugh Laurie, který by mohl třeba za půl roku překvapit z druhé řady.

Těžko si však představíme, že by vyhrála svěží a nekorektní komedie o rakovině 50/ 50 – a naštěstí ani afektované kostýmní drama Hysteria o mužích, kteří ve viktoriánském Londýně léčili neurotické ženy z vyšších kruhů ambulantní masturbací a jaksi tím pomohli k vynálezu vibrátoru. Vážně, to není vtip! Z unuděného snímku Tanyi Wexler plném vzdychání nad prasečinkami je nakonec jen ilustrativní drama o postavení žen a jejich emancipaci, v němž hraje kromě Maggie Gyllenhallové i exemplární britský pár Felicity Jones a Hugh Dancy.

Stejně tak není vtip, že Luc Besson natočil Dámu (The Lady) - uctivou kroniku barmské disidentky Su Ťij žijící více než patnáct let v domácím vězení, kterou ztělesnila honkongská akční herečka Michelle Yeoh. Ale jestli něco vyhraje i Brad Pitt se svým unuděným (ale bohužel celkem vstřícně přijímaným) homerunem Moneyball v režii Bennetta Millera, tak se za trest budu v noci učit pravidla baseballu.

Když už bych musel, možná bych si opatrně vsadil i na Clooneyho politické drama Březnové idy, v němž si hollywoodský herec zahrál roli guvernéra ocitajícího se ve špinavé prezidentské kampani. Snímek trochu připomíná Tři dny kondora, najdeme tu narážku na Monicu Levinskou, konflikt starých politických jestřábů s mladými dravci i praní špinavého demokratického prádla.

V kontextu dnešních obav o osud (nejen) americké politiky by mohl Clooneyho thriller zahrát porotě do noty. Scénář Granta Heslova je přitom natočený klasicky pro nejširší publikum. Výsledku také hodně pomohli výteční herci - Paul Giamatti, Philip Seymour Hoffman i Evan Rachel Woodová.

Nakonec poslední objev z Benátek i z Toronta - drama Hanba o sexuální závislosti od irského filmaře Steva McQueena. O příběhu dvou sourozenců, v němž hrají Michael Fassbender a Carey Mulligan, se v Torontu mluvilo často. Někomu to připomínal Půlnočního kovboje, jiným snímek Americký Gigollo.  Jenže tento film je tak plný beznadějného sexu, melancholie a pohledů vyhlížejících katastrofu, že v Americe vážně nemůže vyhrát.

Čímž se loučím a jsem zpět ve středu Evropy, kde přece jenom trochu lépe rozumíme ironii a beznaději - o beznadějném sexu ani nemluvě. 

 

Pondělí, 18:00 - Ceny se v Torontu vyhlašují tradičně v neděli po obědě. Neděje se tak v zaplněném sále s pódiem, po němž by si chodili hvězdy v róbách pro ceny, ale na jakési slavnosti uspořádané za přítomnosti novinářů. Torontský festival nemá statutární poroty, ani molo slávy, kde by hvězdy přijímaly zlaté medvědy, leopardy či jiná zvířata.

Nejprestižnější zůstává divácká cena sponzorovaná tradičně automobilkou Cadillac, v níž diváci mohou hlasovat v podstatě o všech filmech programu. Mimochodem někteří čeští producenti to nebyli s to léta pochopit, takže při návštěvě Toronta hlásili do četky, že se jejich film ocitl v mimosoutěžní sekci.

Letošní výsledky byly opravdu překvapivé - zvlášť vzhledem k tradici, podle níž se tu každoročně představují lepší studiové novinky a první oscaroví favorité. V minulosti diváckou cenu vyhráli na začátku své úspěšné oscarové cesty snímky jako Boyleův Milionář z chatrče či loňská Hopperova Králova Řeč. Naproti tomu letošní vítězství pro malý snímek Nadine Labaki nazvaný A nyní půjdeme kam? (Et maintenant, on va où) působí dojmem, jako by mezinárodní turnaj vyhrál mimoevropský outsider s francouzským trenérem.

Snímek zařazený do letošní canneské sekce Un Certain Regard je velmi hřejivý srdečný film postavený na klasickém schématu Aristofanovy komedie Lysistrata. Ženy z vesnice částečně izolované od světa minovým polem musejí projevit rozum, aby odvrátily své manžele od narůstajícího konfliktu mezi muslimy a křesťany, který vyvolalo zavedení televize a zpravodajství ze světa. Pod taktovkou režisérky vzniká absurdní divadlo rázovitých postaviček i hořkosladký pohled na libanonskou společnost deformovanou minulou válkou, jež jen lehce hřímá pod povrchem. Stačí rozbít několik sošek svatých ze hřbitova, urazit Ahmeda nebo porazit Ismaila v dominu.

Mezi tím znějí libanonské písničky, táhne se vyprahlá blízkovýchodní krajina s kostelem a mešitou, vzývá se Bůh, ženy v černém chodí opečovávat hroby všech svých dávných i současných "bojovníků". Podobně jako ve svém debutu Karamel autorka dovede zachytit především intimitu arabského ženského společenství, kterou jinak těžko ve filmu vidíte. Slyšíte tu jejich vtípky, domácí recepty i rozumy o sexu. Ale především sledujeme dojemné hrdinství, s nímž se rozhodnou předejít další nesmyslné válce a uklidnit bojechtivé muže.

Podle inzerátu si pozvou východoevropský kabaret sexy tanečnic, upečou mužům koláčky s hašišem. Dokonce mužům pohrozí, že pokud se nevzdají zatvrzelosti a nenávisti, ony samy konvertují k opačnému náboženství. Přiznám se, že mám z letošní torontské ceny docela radost: dostal možná jednoduchý a nijak artistní film, který však promlouvá o něčem podstatném. Až to chytne za srdce i cynické kritiky. Navíc smyslem podobných festivalů by mělo být ukazovat právě na snímky tzv. world cinema a svědectví o společnostech, které už dávno v našich kinech nevidíte.

Letošní 36. ročník torontského festivalu byl vůbec hodně multikulturní. Na druhém místě se umístil íránský film Rozchod Nadera a Simin, s nímž režisér Asghar Farhadi triumfoval letos na Berlinale (do české distribuce jej v Torontu koupil Artcam).

Nejlepším kanadským titulem byl vyhlášen Monsieur Lazhar nastupujícího quebeckého režiséra Philippa Falardeaua. Film líčí ve stylovém  rámci dojemné i lidské komedie anabázi alžírského učitele v kanadské škole, kde větší porozumění u dětí než u jejich rodičů. Mimochodem v Česku jsme mohli vidět další autorovy nekorektní rodinné komedie, jako bylo drama o hledání kořenů Congorama či vtipný snímek o sebevražedném školákovi To já ne, přisahám!

Vidět pohromadě vítězné filmy bylo jako navštívit knihovnu Centre de Georges Pompidou a dívat se na lidi všech etnických původů a národností, jak spolu sedí pohromadě a mírumilovně si čtou. Člověk si začne fantazírovat, jaké by to asi bylo, kdyby na karlovarském festivalu vyhrálo v divácké ceně třeba drama o vietnamském učiteli na Smíchově či komedie o šluknovských manželkách, které odpíráním sexu přimějí své romské i české muže k rozumu.

 

Neděle. 16:00 - Torontský festival sprintuje k závěru. Pozná se to podle několika neklamných znamení. Ječení fanoušků kolem červeného koberce uvadá, uhonění novináři začínají chodit do festivalového press lounge s nákupními taškami plnými  oblečení a suvenýrů.  I jeden z nejvěrnějších a nejsnaživějších diváků festivalových projekcí, kanadský režisér Atom Egoyan, vypadá "u konce s dechem". 

Já se už těším na návrat do Prahy a na to, že minimálně rok neucítím v kině smažená kuřecí křidýlka, stehýnka, prsíčka, hamburgery, hotdogy, kebaby či cokoliv, co se v Severní Americe běžně konzumuje v sále i k artovým festivalovým titulům.

Skoro ze setrvačnosti jsem už vyrazil na film Jeff who lives at home (Jeff, který bydlí doma) bratrů Jaye a Marka Duplassesů, kteří jsou typickým produktem festivalu Sundance.  Před lety odstartovali v Park City kariéru s The Puffy Chair (2005), indie filmem sotva za patnáct tisíc dolarů, který následně oběhl svět. Do Toronta se vypravili s další úspornou, jakoby domácí komedií, v níž si dělají legraci z populární "duchovnologie" a osudovosti i z Gibsonova "spirituálního" filmu Znamení. Čeští diváci by si pro představu mohli připomenout černý a hubatý slovní humor ze snímku Zack a Miri točí porno.

Hlavní protagonista Jeff je spíš prototypem „sundancenského hrdiny" než hollywoodského nadčlověka, jehož pomáhají svořit psychologové a marketingoví experti podle testovacích projekcí. Má všechny prototypy amerického nezávislého filmu: teplákovou soupravu, narušenou rodinu a tragickokomický osud, který vypráví v rámci vnitřního monologu. 

Ve třiceti je z něj outsider lenivějící v suterénu matčina bytu a komicky čeká na "duchovní porozumění" smyslu života, jež nám údajně vyjevují různá znamení kolem nás. Telefonní omyl shánějící se po jakémsi Kevinovi vyvolá sérii dobrodružství i ztřeštěných náhod, v nichž se podceňovaný americký "pitomec" vydává na záchranu manželství svého úspěšnějšího bratra Pata. 

Film ale rozhodně nekončí u hořko sladké rodinné katarze, Jeff se nakonec k tomu všemu stává i hrdinou televizních zpráv a zachráncem lidských životů při automobilové nehodě. Snímek - v němž  dovádějí Jason Segel, Ed Helms a Judy Greerová (hraje i v Paynově torontském hitu Descendants) - dává dobrou představu o nezávislé americké švandě a sebeironii.

Autoři neobracejí naruby jen oblíbený typ amerických příběhů, rodinné psychoterapie s happyendem. Vzpouzejí se samotnému „americkému stylu života", který je v mnoha mainstreamových titulech zobrazován jako norma současnosti. 

 

Sobota. 20:00 - Torontská festivalová babylonská věž TIFF Lightbox se otřásá naříkáním filmařů nad situací, v níž se prý ocitla kinematografie. Takže je na čase tlumočit některé myšlenky této debaty, byť našinec ji sleduje zpovzdálí asi jako povaleč hvězdné války z daleké galaxie.

Ekonomická krize vyvolala paniku mezi investory, kteří sázejí ještě víc na superhrdiny, fantasy a akční střílečky. Každý chce vydělat peníze a zároveň se bojí o přežití. Už dávno se nikdo nespokojí jen s kvalitním mainstreamovým titulem či konverzačním dramatem, které by nebyly zároveň akceptovatelné pro mládežníky. Nastává prý úpadek vyprávěných příběhů.

Torontským refrénem je, že na úkor „pohádek všeho druhu" se na okraji zájmu ocitají dramata o skutečných lidech a složitých životech. Natáčejí se několik let, bez rozpočtů, produkce, bez marketingu i distribuce. Nespokojení jsou režiséři, festivaly  i náročnější diváci. Kdyby se míra úmrtnosti filmových postav přenesla do života, podstatně by ubylo obyvatel naší planety, zní bonmot letošního festivalu, který pronesl  britský režisér David Hare.

Nikdy proto nebyli herci tak ochotní hrát skoro zadarmo v nízkonákladových titulech. Už je prý nebaví jen superhrdinové, hodiny v posilovnách a odříkávání dialogů jako z počítačové gamesy, i když za ně inkasují miliónové šeky. Příkladem je i nejnovější film Francise Forda Coppoly, který si po rekapitulujícím Tetru natočil snímek Twixt ve vlastní produkci.

Režisérovi Kmotra či Apokalypsy se podařilo přemluvit batmanovského Vala Kilmera, aby ztělesnil třetiřadého autora hororového čtiva, který se nad tvorbou dalšího textu noří do horečnatých úzkostných snů.  A tenhle losangeleský "pořízek z bowlingu" se vydává na výpravu do vlastního podvědomí.  Pokud chceme být uctiví k legendě, nelze autorův černobílý návrat k hororu nelze popsat jinak než jako malý snímeček, který je tak okatě strašidelný, až je mile legrační (dá se to ovšem říci i takto).

Zadlužený a prací frustrovaný pisálek Hall Baltimore přijímá v nouzi zálohu na další knihu, k níž těžce hledá inspiraci. Zároveň se ocitá na kalifornském maloměstě obestřeném legendami o upírech a o starém zločinu. V noci se mu zdá o místní vraždě dvanácti nevinných dětí, kterou spáchal na faře šílený pastor. Zároveň potkává mladou upíří dívku. Zdá se, že má nový příběh, jen musí domyslet nějaký konec.

Divák občas neví, kde mu hlava stojí. Jestli je šílenější Coppola, Hall Baltimore nebo Kilmer, který se prochází po hrobech a ležérně si povídá s duchy, jako by je zval na panáka. V "cestě do hlubin temnoty"  čeká diváky psychoanalýza snů smíchaná s duchařinou a strašidelnými báchorkami amerických puritánů. Údajní upíři jezdí v kožených sexy oblečcích na motorkách, spisovatel se přitom vyrovnává i se smrtí vlastní dcery.

Je to jako přerostlý hororový Big Mac Menu se třemi omáčkami. Z hrobu vylézá poetrika E. A. Poea, dojde na módní přehlídku gotických rockerů i vzdálené ozvuky nálad jako z Toma Waitse. Coppola si pohrává se stylizací němých filmů, zároveň se zaštiťuje surrealismem.

Největší fór přichází uprostřed laciného, improvizovaného a artového snímku, který se odehrává jen ve dvou pokojích a zastíněném ateliéru. Dojem strašidelné fantazie podpořil Coppola tím, že dvě pasáže natočil ve stereoskopii. Stín v obraze vám naznačí, aby si diváci nasadili 3D brýle a pak už vám začne na hlavu padat dřevo a z plátna vás sprchuje krev. 

Pak už je nejlepší úplně vypnout mozek a jen sledovat, jak vás Charón Coppola horečnatě veze přes řeku mrtvých mezi starou kinematografií a současným menšinovým filmem. Cestou, která nikam nevede, ale je úsměvná.

 

Sobota, 09:00 -  Novinařina za velkou louží je trochu jiný "chlebíček" než v Česku. A ti, kteří dělají v Torontu šoubiz, nekončí u stolků s „malým pohoštěním".  Když Madonna uváděla na festivalu film W.E., dostali vybraní psavci rovnou pozvánku na intimní večeři s celebritou.

V Toronto Star byl druhý den krátký sloupek Jeanne Bekerové o tom, co měla Madonna na sobě, co jedla a říkala o režírování. Ale i to, jak se ohákla sama autorka hvězdného článku. Jaký si půjčila šperk a že se musela omluvit známé newyorské galeristce, že kvůli Madonně zmešká její vernisáž.

Mně obvykle Madonnu nikdo k večeři nenabízí, ale i tak jsem zažil něco z celebritní zoologické zahrady, která se každoročně sjíždí do Toronta. V tandemu s maďarským novinářem Lászlem jsem byl připuštěn na rozhovor s Asií Argento, italskou divou nejen z hororů jejího otce Daria Argenta.

Do kanadské metropole přijela doprovázet film krajana Stefana Chiantiniho nazvaný Ostrovy a zasazený právě na izolovaný ostrov. Zahrála si němou dívku Martinu, která se spolu s osamělým starcem na vozíku se ujímá okradeného východoevropského zedníka, jehož ztělesnil český herec Ivan Franěk. Neříká se tu sice vysloveně, odkud je, ale mluví česky.  Jejich každodenní plahočení v takřka  westernové krajině  je podobenství o rozpadající se společnosti z odlehlého "konce světa".  Výsledkem je ovšem lehce nudná depka o třech osamělcích v moderní a nepochopitelné době, kteří chodí do kostela a beze slov k sobě hledají cestu.

Během našeho malého press junketu jsem se Asie ptal, co si myslí o gastarbeiterech z Východu, o Češích či postupně de/gradující atmosféře v Itálii. Taky jsem zavedl řeč na otce Argenta a zkoušel z ní vytáhnout něco o mateřských kletbách, katedrálách postavených na masových hrobech a Temně červené. Lászlo přihodil i pár anketních otázek, jestli se hnědooká kráska bojí sama v noci, jací se jí líbí muži či jestli se může tátovi se vším svěřovat. A měli jsme to hotové.

Musím přiznat, že Asia je naživo žena neobyčejného šarmu. Dovede se podívat opravdu zle, stejně jako odzbrojit úsměvem. Už v hlase má něco asociálního i okouzlujícího. Pak jsme spolu sami sjížděli výtahem z torontského mrakodrapu. Začala mi vyprávět, jak je pro ni nesnesitelné chodit na večírky. Jak se nerada předvádí na party. "Začnu si lidi představovat jako prázdné lahve a hned je to lehčí," šlehla nenávistným pohledem, který pálil na dotek.

Najednou ve výtahu něco hrklo a na chvíli se zastavil. Na okamžik se mi rozklepala kolena a rozbušilo se mi srdce.  Skoro to vypadalo na mystický zásah shora či hororovou vybíjenou s Asiou Argento přicházející vraždit české přivandrovalce.

A zároveň jsem věděl, že už mám svůj první sloupek o doteku s hereckou slávou. Ani jsem si nemusel půjčovat šperk…

 

Pátek, 12:00 - Tak co nového u vás, ptají se tu kamarádi, festivaloví dramaturgové, novináři, a dokonce kinaři z Evropy. I ti jezdí do Toronta za novinkami, aby byli v obraze.

Dáme kafe a povíš mi, co nového v Česku a v Polsku; jestli se už na film nevykašlali v Maďarsku, když je ta krize.  Najednou jste  mluvčím  (středo)východu Evropy.  Říkám, že jo; ale stydím se naši kinematografii vychvalovat i hanět.

Vyrazil jsem na polský film Růžena od Wojciecha Smarzowského, který se pokusil po Temném domě natočit poválečné drama o Polácích z Mazurska. Oblast historicky náležela do východního Pruska a před válkou tam měl Hitler nejvíc sympatizantů z celého Polska. Poté se odtud rekrutovala řada členů takzvané polské národní armády usilující o nezávislost. V očích komunistů byli polští Mazuři kolaboranti a zrádci. Pro Rusy zase představovali zdroj majetku, který šlo snadno ukrást, a zásobárnu žen, jež mohli beztrestně a brutálně znásilňovat.

Smarzowskij se snaží o této kapitole dějin mluvit upřímně a drsně. Líčí návrat vojáka Tadeusze, který přišel o všechno a nyní marně brání polskou vdovu po německém vojákovi žijící na samotě. Jenže brzy se v obraze projeví hlavně známý standard špatné a utahané východoevropské televize: laciné dekorace, jalové dialogy, dlouhé záběry, kdy se někdo zamyšleně dívá z okna.  Zapálí si cigaretu, zakleje. Otevře se láhev, načež dovnitř vtrhne ruská bestie v tílku a řve s vytřeštěnýma očima.  Je to divadlo bez invence, sotva troška šafránu do televizního archivu.

Aby se mi v noci nezdálo o Centru dramatické tvorby ČT, chtěl jsem si jít spravit náladu na Sokurova Fausta, který zvítězil před týdnem v Benátkách.  Byť se tedy přiznám, že tohoto klasika nemám rád od doby, co říká, že až bude Západu nejhůř, zachrání jej ruská spiritualita.  Nevěřím, že nějaká skutečná duchovnost na širé Rusi ještě zbyla, ani už nechci být zachráněn z Východu.

Samozřejmě, Sokurovova adaptace Goetha je plná výsostné filmařiny. Ruský mystik prochází s Faustem a Mefistem bídným zanedbaným světem, v němž nelze snít o velikosti jinak než za pomoci podvodu. Ale nemůžu si pomoct,  jeho novinka je jen "k dokonalosti" dovedeným manýrismem, který si pouze pohrává se základními faustovskými motivy.  Poznáním člověk nevyhnutelně zhřeší. Není s to ovládnout své tělo ani touhu po štěstí. Faustovi se podaří sice podvést Mefista, ale bez Boha na něj čeká jen nicota.

Za chvíli už lhostejně sledujeme únavné herecké pitvoření, černobílá lidská těla na pitevním stole a polonahé hřešící ženy. Mezi tím znějí moudra typu "Nejnebezpečnější jsou nešťastní lidé!" a "Když není Bůh, není ani Ďábel? Ale ne, Ďábel bohužel existuje!" Anebo: "jedině Ďábel má právo ostatní nařknout z cynismu, stejně jako ještě uvěřit v Boha!"

Je východní podvrh, který se jen snaží vypadat oduševněle a ušlechtile.  Mluví o spáse, ale je to svým způsobem kýč.  Konec dvou a půl hodinové faustovské fresky je tak vysvobození, v nějž už divák málem ztratil … víru. 

 

Čtvrtek 21:00 - Češi byli v Torontu letos vidět o něco více než obvykle. Takže novináři mohli posílat depeše, jak ti naši malí hodní hrdinové zase venku uspěli.

Česko-slovenský Cigán se stává festivalovým titulem, v Torontu měl party i se smaženými krevetami. Adaptaci komiksu Aloise Nebela představil režisér Tomáš Luňák společně s lekcí z historie, kdy Kanaďanům vysvětloval rozdíl mezi válkou, odsunem Němců a příchodem Rusů.

A nakonec jsme viděli i šlechetného milovníka Miloše Formana. Ve filmu Christopha Honorého Milování, uváděném v rámci slavnostní sekce GALA, je z něj naháč přistižený v posteli s Catherine Deneuve. Je to docela legrace.

Forman ve vedlejší roli představuje emigranta Jaromila Passera, který je stále osudově zamilovaný do své bývalé ženy Madelaine (Deneuve), s níž má dceru Véru (Chiara Mastroianni). Jeho postava spojuje ve jméně narážky na režisérské kolegy z nové vlny - Jaromila Jireše s Ivanem Passerem.

Česko-francouzská koprodukce, která letos zakončovala Cannes, líčí milostné peripetie obou žen "lehkého srdce" Madelaine a Véry, jež se odehrávají mezi osmašedesátým v Praze, životem v Paříži a 11. září 2001 v New Yorku. Na pozadí fatálních událostí se ocitají ve zdánlivě nahodilých frivolních trojúhelnících, osudově i nešťastně se zamilovávají. Je to jakási francouzsky cituplnější verze Sexu ve městě křížená s klasikou Paraplíčka ze Cherbourgu.

Zpívají se písničky, občas se melancholicky chodí po pařížských nábřežích a mluví se o tom, jak lidmi hýbou hormony a jak jsou vztahy složité. Ve filmu je cítit móda rockových 70. let a posléze pomíjivá svoboda devadesátek.  Milenci se rozcházejí a zase scházejí. Hádají, urážejí se a usmiřují. Vera (jež se narodila v Praze) se pohybuje mezi dětinským učitelem a americkým homosexuálem. O nic lépe na tom není Madelaine, z níž je nakonec stárnoucí nevěrná mamina a la francaise.

Výsledek, jenž má snad zachycovat vývoj a osvobozování našich citů, není ostuda, ale zdaleka nejde o nejlepší výkon melodramatického intelektuála Christopha Honorého. Je to docela milé; krásně umělé, aranžované i navoněné. Některé peripetie složitého děje jsou lepší, jiné nefungují. Film působí spíše dojmem nesourodého „hereckého koncertu".

Forman ve druhé části snímku bojuje před kamerou s francouzskou výslovností, se základy herectví i s tím, aby se k ženě svého života mohl na stará kolena vrátit. Přichází dokonce požádat Madelainina současného manžela, jestli by se nerozvedl. Navíc zdvořile nabízí, že si mohou dát i do držky.

Do vzdychajících francouzských krasomluv vnáší charisma českého oduševnělého svéráze i východního pořízka, který požírá ve francouzské kavárně klobásy s masem a se zelím. A nakonec vznosně umírá pod hotelovým oknem své milované...

 

Čtvrtek, 10:00 - Film Davida Hareho Page Eight uváděný na torontském festivalu je dobrým příkladem britské televizní tvorby. Po formální stránce je klasickou ukázkou, jak udělat slušné komorní drama se špionážními prvky.  Jako celek může působit trochu staromódně, ale ve výsledku se může bez ostudy promítat i v kinech.

Příběh líčí drama dvou mazaných bardů tajné služby, kteří vypovědí poslušnost premiérovi. V rámci MI5 totiž vychází najevo, že si vybudoval vlastní službu, aby utajil mučení a vyslýchání teroristů Američany před britskou veřejností. V zákulisí se tak rozpoutává válka na pomezí politiky, která mísí rozum, výřečnost, vtip a intriky. A jejím hrdinou je přesluhující analytik tajné služby, něco mezi Chestertonem a Ianem McKellenem. 

Herecké výkony Michaela Gambona a Billyho Nighyho v rolích umírajícího Benedicta Barona a jeho věrného pobočníka Johnnyho Worrikera, který má dotáhnout obvinění premiéra do konce, jsou potěšením pro tradicionalisty. Poker face a promyšlené dialogy nejvyšší jakosti britského humoru. Byť tu ani jednou nepadne jméno Tonyho Blaira,  snímek Britům připomíná , že s jejich politikou nebylo v minulém období něco v pořádku (premiér se tu jmenuje Alec Beasley a zahrál si ho Ralph Fiennes).

Jedná se o jednoduchý film - bez velkého rozpočtu i bez frází o veřejnoprávní kultuře. Napsal si ho sám režisér pocházející z divadelního prostředí. Ačkoliv se pohybujeme v nejvyšších patrech politiky, ani jednou zde nepadne výstřel, nikdo si nehraje na schovku s bodyguardy, nemává se tu korupcí ani ruskou mafií.

Tady se útočí západními hodnotami,  jako je ironie, sarkasmus a kulturnost v tom nejobecnějším smyslu. To jsou taky chvíle, kdy český divák zatouží, aby se zbourala Česká televize a postavila se od základů znovu, ale o padesát metrů vedle. Dramatická tvorba vycházející z ČT nesnese s tímto filmem srovnání ani v těch základních parametrech   A to výsledkem není velký, ani revoluční film.

Johnny zjišťuje, že nemá šanci přemoci systém, na druhou stranu může žádat alespoň spravedlnost pro sousedku Nancy (Rachel Weisz), jejíž bratr byl chladnokrevně zavražděn v Izraeli. "Johnny, vstávej. čas šel dál.  Žijeme už v jednadvacátém století," říká jeho oponentka z vnitra.  A on odpovídá: "Kolikrát mi tuhle větu bude někdo ještě opakovat, aby tím omlouval všechny nesmysly, k nimž dnes dochází?"

Podobně jako loňský vítěz Králova řeč, i Page Eight představuje "nostalgické" drama, v němž se střetává starý svět tradičních hodnot a slušnosti s moderní dobou, kdy lidé podléhají lhostejnosti a přivírají oči nad zločiny

 

Středa, 12:00 - Letošní ročník torontského festivalu připomněl desáté výročí 11. září, už máme za sebou i nedělní a pondělní party, kde se dělají kontakty. Ale kdybyste se zeptali, co mě úplně nejvíc ohromuje na mamutím podniku kolem několika bloků pod torontskou věží, tak jsou to davy mladých filmařů. Usilují o start kariéry, seznamují se s profesionály a dvakrát se nestydí. Oblečou se za Supermana z vlastního studentského cvičení a vyrazí na promenádu zkusit "prorazit".

Nejsnadněji se seznámíte v dlouhé  frontě na industry projekce. Filmař, který viděl potenciál dokonce i ve mně, se jmenoval Jeremy. Byl to pankáč z LA s taškou přes rameno. Vrazil mi do ruky screener krátkometrážního snímku 10 and 2, abych ho prý upíchnul na festivalu v Česku. Na obalu měl pár fotek kamarádů ze školy navlečených do půjčených šatů, kteří se šklebili jako v němé komedii a šermovali před obličejem pistolí. Dále pak psa a honičku terénních vozů s obrovskými koly v pastelových barvách. Jiná kultura, pekelný film.  Sám Jeremy se ale tvářil jako James Joyce.

Každopádně docela talentovaný snímek, který z člověka vyždímal i slzu, byla svěží komedie Ten Year (Desáté výročí) debutujícího Jamieho Lindena. Líčí jednoduchý příběh abiturientního večírku deset let po maturitě, kde se setkávají někdejší kamarádi, milenci, školní krásky, tyrani, štěbetavé slepice i mimoňové. Vše to uvádí věta Ralpha Waldo Emersona: "Staří kamarádi jsou požehnání v tom, že si člověk může dovolit být před nimi i za naprostého pitomce!"

Tedy osobně nemám rád organizovaná setkání školáků po letech, bývají spíše přehlídkou, kdo co dokázal a kolik stihnul dětí. Nicméně nikdo se neubrání nostalgii po vlastním mládí. Na můj vkus tak bylo ve filmu až moc "holek z naší školy" a sentimentu po středoškolských láskách, které člověk nenachází v dospělém světě. Všichni byli navíc trochu nažehlení jako merchandising z hračkářství. Nebo jako postavy z TV seriálu, jež přišly omylem do hraného filmu, kde se učí vyjadřovat své problémy.

Napětí vychází především z mikropříběhu Jakea představovaného Channingem Tatumem. Suverénně si sem přivádí snoubenku Jess (Jenna Dewan- Tatum), třebaže podléhá setkání s první láskou Mary (Rosario Dawson).  Čekáme i na to, jestli se zpěvák Reevese (Oscar Isaac) odváží udělat opožděné vyznání osamělé Elise (Kate Mara).

Jinak se tady hlavně plká, pije a vzpomíná. Až člověka napadne, jak je dnešní doba skrz naskrz nemocná nostalgií. Přes všechen alkohol a legrácky všichni nakonec uvážlivě a moudře bilancují život, jenž se vyvinul úplně proti všem předpokladům. I třídní rafan se snaží omlouvat svým někdejším obětem a výhružkami si žádá odpuštění. Je to přesně ten film, na němž si rádi oddechnete od drasťáren a dramat.  S díky budete tolerovat i nějakou demenci, když je aspoň vtipná.

Nejlepší jsou herecké výkony. Pod vším tím maturitním slovním fotbalem cítíte, jak si svoje role herci opravdu užívají. Jak blbnou, když se halasně vítají. Vymýšlejí fórky a vzdychají nad minulostí. Nostalgicky přiznávám, že v jistém smyslu všichni zůstáváme  kluky a holkami z gymplu.

 

Úterý, 23:30 - V poločase torontského festivalu stále zůstávají nejobdivovanějším letošním titulem Descendants od Alexandera Paynea.  Režisér očaroval diváky nenuceným i jemně sebeironickým stylem v příběhu o pochybách a vnitřní přeměně moderního taťky George Clooneyho.  Po nehodě ženy se mu rozpadá život a musí si uvědomit, jak byl samolibý i sebestředný.  Současný Hollywood totiž vypráví hlavně o mužích v krizi.

Trochu odlišné účtování se stárnoucím, obtloustlým a selhávajícím tatíkem nabízí i thriller režijního "batmanovského" veterána Joela Schumachera nazvaný Trespass. Už dopředu sliboval „kuchyňské napětí" s nadprůměrnými hereckými výkony Nicolase Cage a Nicole Kidmanové i s podvratnými žánrovými infúzemi.

Příběh scenáristy Karla Gajduseka líčí drama jedné noci, kdy bohatou rodinu překupníka s diamanty Kylea (Cage) přepadne banda zločinců. Obyvatele psychicky i fyzicky trýzní a domáhají se vydání bohatství -  "půlky království" a k tomu dokonce ruky jeho ženy Sarah (Kidman).

Z poloviny se pohybujeme v žánrovém schématu; zároveň thrillerové vyprávění slouží i k něčemu jinému než ke strašidelné pohádce ze světa diamantů a sadomasochistické hře z doposud spořádané rodiny. Pod tlakem se tu odhalují skryté konflikty mezi zanedbanou manželkou, revoltující dcerou Avery a (sexuálně i finančně) selhávajícím otcem. Takže se narychlo spouští psychoterapie, v níž k sobě začínají všichni znovu nacházet cestu.

Nejzajímavější zvrat dramatu se odehraje už na konci první třetiny zápasu, když se přijde právě na to, že pán domu je v době ekonomické krize na mizině. Celá loupež tak přichází vniveč, neboť maskovaní lupiči nejsou s to najít peníze, byť všemožně prošťourávají i Kylovu tělesnou schránku. V tom okamžiku se spouští kombinatorika a má nastoupit psychologické drama.  Za banálním přepadením jsou další zájmy a spiknutí, melodramatická láska i konflikt lidí z okraje společnosti s bohatou a zkorumpovanou elitou...

Jenže než všechno divák stačí pochopit, stává se rukojmím nekonečného thrillerového kolotoče, který zve na všechny disciplíny morbidního tělocviku: svazování, škrcení, ponižování, bodání, střílení, křik žen a rány pěstí chlapům zahnaným do kouta. Jen co se na chvíli někdo osvobodí, hned začíná celé divadlo násilí nanovo.

Když se to opakuje potřetí, počtvrté a popáté, začne být tato hysterická hygiena filmem poněkud nešťastným trávením času. Zvlášť když příběh navíc ztrácí logiku i zdravý rozum.  Dospívající dcera (Liana Liberato) se mění ve vražedkyni, peníze se najdou schované v altánku na zahradě, zamilovaný zloděj je vlastně policajt s papíry na hlavu. Je to umělé jako mňoukající citrón sousedovic pejska, který je občas v záběru.

Nakonec to dopadá tak, jako byste chtěli po Kenovi a Barbie věrohodně sehrát manželskou roztržku po třiceti letech, nebo udělali z figurek jednotky SWAT ibsenovské drama. Nefunguje to v rovině psychologické, a nakonec ani té akční.  Raděj na matějskou než se dívat, jak někdo hodinu šermuje pistolí před hysterickou Kidmanovou a vráží samopal Cageovi do ohanbí.  Mimochodem už taťka není taky nejmladší…

Pak už jen přemýšlíte, jaký trest by byl pro Schumachera nejvhodnější, aby odčinil divácké utrpení za to, že z komorního thrilleru chtěl udělat umění.  Navrhuji přivázat ho v kině na nějakém opravdu nekonečném psychologickém dramatu z tvrdé ruské školy a film pouštět ve smyčce.

 

Úterý, 10:00 - Jeden by si myslel, že když se americká zpěvačka pustí do natáčení filmu, bude s ní větší legrace. Na torontský festival přijela na červený koberec doprovodit uvedení svého druhého celovečerního titulu nazvaného W. E. Kdo ale čekal zábavu za hranicí středostavovských norem nebo ozvuky poetiky někdejšího manžela Guye Ritchieho, čekal marně. Musel se spokojit s tím méně rajcovním z její hudby, s princeznovskými fantaziemi na téma „o čem sní ženy". Nápověda: o princi, jenž se vzdá bohatství, postavení i moci kvůli lásce.

Zpěvačka vypráví ve filmu dva příběhy, které od sebe dělí mnoho desetiletí. Oscarová Králova řeč líčila dojemný osud koktajícího panovníka Jiřího VI., který se musel v předvečer bitvy o Británii chopit trůnu a naučit se mluvit do rádia k masám. Madonna vzdává ve své novince poctu oné emancipované, dvakrát rozvedené Američance Wallis Simpsonové (zde Andrea Riseborough), která v Británii vyvolala jeden z největších skandálů oné doby. Kvůli sňatku s ní musel abdikovat Jiřího starší bratr Edward, princ z Walesu zvaný zároveň familiárně David.

K tomu se nám dostává ilustrativního příběhu ze současnosti o údělu zanedbávané ženy Wally Wintropové (Abbie Cornish) žijící ve stínu lhostejného manžela. Ten ji podvádí, byť se kvůli němu vzdala kariéry i vlastního života. Zklamaná manželka tak chodí snít na výstavu o své dávné hrdince Wallis Simpsonové, kvůli níž se její milenec byl schopen vzdát všeho, dokonce i trůnu.

Madonnina verze dávné historie každopádně nabízí trochu jiný výklad než film Toma Hoopera s Colinem Firthem. Dojemný následník trůnu Berthie je tu podán jako pitomec, zatímco z bonvivána Edwarda je romantický a šarmantní milovník, který víc rozuměl lásce a soucitu než konzervativní Anglii a předválečné politické situaci. A to je co říct, protože jak tu zazní, je "milostný cit mezi dvěma lidmi ta nejobtížněji pochopitelná věc na světě".

K zachycení toho všeho Madonna-filmařka používá velké kostýmy a velká slova i melodramatické zvraty. Modlí se k lásce a "bouří se" proti konvencím, pokrytecké morálce, tyranským mužům i celé společnosti. Přitom opravdu zůstává "Like a Virgin" co se týče režie, stylu a zejména schopnosti spojovat dvě časové roviny.

Ztrácíme se a znovu nacházíme, film nedrží tempo, řada věcí zůstává nepochopitelná. Psychologii jako by autorka čerpala ze šarlatánských horoskopů. A nakonec přijde řada i na románek typu "Osobního strážce" se sovětským intelektuálem, který v americké imigraci dělá bodyguarda a hlídá výstavu o Wallis Simpsonové.

 

Pondělí, 16:00 - Torontský festival jako jedna z největších přehlídek připomíná týdenní bojovou hru. Diváci a profesionálové se honí za filmy, premiérami, prodeji, nákupy i pozvánkami na party.  Vystát frontu na pokladně na torontské King Street vyjde na hodinového bobříka trpělivosti. 

Neděle a pondělí jsou navíc v Torontu tradičně dny večírků; happy hours, kdy se obíhají kontakty a známosti. Já už třetí den festivalu tak happy nejsem a nabírám spánkový deficit. Nutno přitom dodat, že letošní filmová bilance zatím není na pár výjimek nijak oslnivá.

Pro mě byla zatím nejmilejším překvapením americká komedie o rakovině nazvaná 50/50, kterou natočil Jonathan Levine, mladý režisér snímku s ujetým titulem The Wackness. Poměr v názvu jeho novinky je zase vyčísleným odhadem toho, jestli se hlavní hrdina vyléčí ze zákeřné choroby a bude dále žít.

Rozjuchaný „kacířský" film je údajně inspirovaný skutečným případem. A jak je vidět i z traileru,  scenárista Will Reiser píše skvělé dialogy a pohotové repliky. Mají smysl pro ironii, k dispozici partu hereckých kamarádů a nabízejí neuvěřitelné vtipy o nemoci, která vyvolává v naší civilizaci posvátnou hrůzu už od vynálezu stresu a karcinogenních uzenin. Diváci mohou po této "chemoterapii filmem" zářit smíchem - budeme-li parafrázovat humor drzého titulu, z něhož samozřejmě zároveň mrazí.

Když se hlavní hrdina Adam (Joseph Gordon-Levitt) dozví, že má vzácný typ rakoviny páteře, reaguje například následující větou: "Já a tumor? To je přeci nesmysl! Vždyť nekouřím, nepiju, ekologicky třídím odpad." Některé scény jsou skutečně neuvěřitelné. Adamova přítelkyně se s hrdinou rozejde, hysterická matka se ukáže být na obtíž. Kamarád Kyle zase využívá Adamovu nemoc, aby se pokoušel balit holky s nějakým pečovatelským komplexem. Dostane se nám i návodu, jak na rakovinu sbalit kočku na party či aspoň zaskórovat s digits (získat telefonní číslo).

Samozřejmě film stojí na tom, že pod tou legrací se skrývá hrůza z choroby, která může zabít sedmadvacetiletého člověka.  Celý snímek ovšem vypráví o tom, jak Adam vzdoruje s pomocí Kylea (Seth Rogen) nastupující psychóze a úzkosti z nevyhnutelného konce provokativním humorem. Neboť sranda musí být, i když přijdete o vlasy a scvrknou se vám po ozařování varlata. A když vám přidělí v nemocnici začínající psycholožku, která je na stáži a začne vám vysvětlovat vaše psychologická stádia.

Z kina budete odcházet s docela zvláštním pocitem: po zádech vám bude běhat povznášející mráz.

 

Pondělí 10:00 - Někdy se to nejlepší odehraje hned v prvních pěti minutách filmu. To je i případ hvězdně obsazeného titulu Rampart se Sigourney Weaverovou, Robin Wrightovou či Stevenem Buscemim, který se představil na torontském festivalu. Úvodní scéna je sólem pro hlavního představitele Woodyho Harrelsona, který si zahrál živočišného a tvrdohlavého poldu z předměstí Los Angeles.

V detailu vidíme jeho sluncem ošlehanou hlavu, na očích brýle. Patroluje po svém okrsku, lenivě pokuřuje, slova cedí skrze zuby a přitom péruje vyplašenou elévku: „Dám ti nejcennější radu v tvým životě. Všechno, co tě naučili ve škole, jsou kecy, holčičko. Tady jsme v realitě." A pak jej vidíme přijíždět domů, jak se stará o svoji rodinu.

Celá scéna sálá melancholií. Je patetická, přepjatá i legrační. Dýchne na vás širá prázdnota americké ulice i tíživost, kdy se život mění v cestu po motelech při krajnici. Zároveň se v osudu unaveného a zneuznaného policisty Dave Browna zračí obraz zlomeného amerického snu.

Film vychází ze známého skutečného skandálu z konce 90. let, v němž policista (sám obviněný z drogového přečinu) pomohl odhalit rozsáhlou korupci ve speciální antigangové jednotce CRASH. Americká kinematografie je dávno plná thrillerů, jednotek rychlého nasazení i kronik policejních okrsků, ale Rampart vyniká sociální realitou i propracovaností hlavní postavy. Je tu pětkrát víc pravdy než v televizní publicistice. Žádný románový film typu Amerického gangstera, ale dramatická a psychologická studie. "Nejsem rasista, protože nenávidím všechny stejně," říká se tu.

Jinými slovy: sledujeme dekonstrukci tradičního zabedněného drsňáka modlícího se k vlastní maskulinitě, na něhož už nezabírají ani emancipované ženy, ani zklamané manželky. Harrelsonův Brown kdysi zastřelil otce rodiny se třemi dětmi, který byl podezřelý ze znásilnění. Jak se marně snaží před ostatními i sám před sebou ospravedlnit, zabředá dál do zločinů. Nikoliv však jako Takový normální zabiják. 

Harrelson dost možná podal ve filmu Orena Movermana životní výkon. Je přesvědčivý jako živočišný násilník i jako policejní frajer, jenž zůstává na konci opuštěný rodinou, plný lítosti a ponížení. Jako by Rampart dokazoval, že kouzlo americké kultury je v umění entertainmentu a zemité teatrality. Pózy a gesta opáleného policejního burana ze Západního pobřeží, který odříkává přímočaré rozumy o životě, jsou zábavné i fascinující. Jde z něho strach, zároveň nelze než obdivovat, čemu všemu dovede sám věřit. A jak jednoduše mohou věci vypadat.

Harrelson, který navštívil dvakrát karlovarský festival, může jedině litovat, že autor Messengera Moverman se kromě scénáře (na němž spolupracoval i detektivkář James Ellroy) chopil také režie. Neboť v rukou obratnějšího inscenátora by se z tohoto příběhu dalo vydolovat ještě mnohem originálnější vyprávění a sám Woody by měl šanci i na Oscara.

Problém totiž je, že film neudrží tempo ani napětí. Peripetie vyšetřování i maskování zločinů jsou až příliš složité. Tím nejlepším prostě zůstává hned ona úvodní scéna, k níž už se nemusí takřka nic dodávat. 

 

Neděle 21:00 - Kanadský filmař Guy Maddin o sobě tvrdí novinářům, že je jen takový "wanker", který se snaží točit filmy o tom, co má na duši. Lze to přeložit jako břídil, nebo onanista; záleží, co si vyberete. Tento "kanadský Lynch" své filmy údajně netvoří: jsou fantaziemi, jimiž je posedlý a které ho chodí strašit.

Řekl mi to na terase dvacátého patra hotelu v torontském downtownu, kde jsme pod dohledem filmové publicistky mluvili o jeho novém filmu. Hlídala mě, abych nepřekročil stanovený limit. Hlídala i Maddina, aby neudělal ostudu. Slavný kanadský autor je "nepochopitelný" umělec, což znamená, že je vnímán trochu jako šílenec. Takže jej kritika nechává většinou na pokoji, jen pro něj vynalezla pojem "psychosexuální".

Nutno říct, že naživo vypadá jako dobrotivý bělovlasý Freud či vysloužilý hokejista, který se dal po opadnutí vytrénovaných svalů na zen buddhismus. Jeho novinka se jmenuje Klíčová dírka (Keyhole), kterou mohou odvážlivci nahlédnout Maddinovi hluboko až do ledvin. Z plátna se na nás valí výplach mozku, morbidní erotiky i vnitřních běsů odvíjejících se v logice zuřivého snu. 

Odráží se tu autorův složitý vztah k otci i vzpomínka na vlastního bratra, který se zabil z lásky po smrti své přítelkyně. Najdete tam všechno, co si lze představit v surrealistické pohádce: nahého otce přivázaného k posteli své dcery, kterou hraje už stárnoucí Isabella Rossellini. Sex s "probíjející" uklízečkou. Ponižování nestydaté svůdnice, která si kreslí penisy na kalhotky. Hry se slovy a frázemi pěny všedních dní, ale i svázaného muže s páskou přes ústa, takže během filmu nepromluví ani slovo.

Na tyto rozervanosti a bezmoci se nedá moc dívat a nelze se v nich orientovat. A přesto na tom všem zůstává něco obdivuhodného, jakkoli je všechno to psychické násilí hrozné. Po divákovi se požaduje jen trocha pochopení pro sadomasochismus, byť nikoli v tom primitivním smyslu, kdy se lidé svazují v posteli a mlátí hadicí od vysavače.

Maddin je totiž de facto nostalgik, který se stále dokola vrací do minulosti, ke vzpomínkám, k poetice němého filmu i vizuálním symfoniím, které jsou plné melancholického ticha. Ale každá cesta nazpět je plná nesnesitelné bolesti. 

 

Neděle 15:00 - Největší rozdíl  mezi kontinenty je možná v jednom zvláštním pocitu.  Za mořem užasle pozorujete to hemžení působící až dojmem chaosu; od toho,  že tu jezdí nejrůznější auta, až po to, jak tu každý realizuje svou osobitost. Každou vteřinu se může stát cokoliv a člověk zametající ulici může být arménským šachistou, ale i africkým válečným zabijákem v důchodu.  A třeba ho navíc znovu povolají do akce.

Americký thriller Killer Elite nováčka Garyho McKendryho s Robertem De Nirem v hlavní roli přináší zápletku s hrdinou chyceným v pasti své minulosti, z níž se snaží vykoupit. Vysloužilý člen britských zvláštních sil Danny v podání akčního hrdiny Jasona Stathama je povolán do akce, aby zachránil svého někdejšího mentora Huntera, který je držen v zajetí bohatého ománského šejka. Odměnou za jeho svobodu se po vojenském profesionálovi chce, aby pomstil smrt šejkova syna a zlikvidoval bandu hrdlořezů v čele se Spikem (Clive Owen).

Je to trochu laser game a trochu týmová počítačová vybíjená, ale i hra na kočku a myš, která se ovšem zamotává souvislostmi mezi současnými i bývalými členy SAS i nejasnými vztahy mezi arabskými šejky a mezinárodními vojenskými silami.  Na jedné straně stojí samozřejmě nejlepší speciální tým, na druhé ti nejsadističtější vrazi.

Statham je ve formě a dodává maskulinnímu setkání svalů, samopalů a vojenských mozků i nezbytný testosteron. Clive Owen si s gustem střihl po zuby ozbrojeného sadistu. Naopak Robert De Niro už zaostává ve fyzických disciplínách, což nahrazuje šarmem a plnovousem. 

Přesto člověka za chvíli napadne, v čem všem je už stárnoucí idol minulých desetiletí ochoten hrát. Jak snad naprosto ztratil soudnost ve volbě svých rolí - když nepočítáme třeba menší part senátora v Rodriguezově Machete. Když ho Statham horko těžko zachraňuje ze zajetí arabského pracháče, máte chuť zakřičet: Zachraňte De Nira v první řadě před sebou samým! 

 

Neděle 8:00 - Na torontských ulicích potkáte indické slony doprovázející uvedení filmu, bezdomovecké bubeníky i figuranty převlečené za filmové hrdiny, hororové zombie nebo rockové hudebníky. V sobotu stáli ve špalíru podél jezdících schodů do multiplexu Skotiabank, který je jedním z promítacích míst festivalu. Takže na cestu za novinkou Marjane Satrapi nazvanou Kuře na švestkách vám mával Spider-Man, X-Meni nebo Captain America.

A co bylo zajímavé, nikdo se za to nestydí, jako by se to stalo asi u nás. Ani u toho neblbne jako Češi navlečení na zlínském festivalu do kůže Večerníčků.  Všichni k tomu přistupovali, jako by si tu práci mohli napsat do profesního životopisu. Ze sebevědomí Severoameričanů získává člověk občas pocit, že se ocitl v obrovském Disneylandu plném akčních hrdinů, kde chybí jen nějaký východ.

Přiznám se, že jsem na novinku od íránské autorky komiksu i následného filmového zpracování Persepolis dost sázel. Očekával jsem další film, který by s nadsázkou, vtipem i výtvarnou stylizací mluvil o lidském životě a zároveň o šílenství politiky a íránské společnosti. A především jsem se těšil na animovaný film, který měl navazovat na předchozí úspěšný snímek, u něhož se dokázali smát i otrávení puberťáci na školních projekcích.

Hlavním hrdinou je Násir Alí Chán - uznávaný hudebník, hráč na nástroj zvaný tar, který odráží skutečnou postavu autorčina strýce umučeného v Persepolisu. Ale co se nestalo. Sentimentální romance Kuře na švestkách je v podstatě celá hraná, animace slouží pouze k vystižení snů, fantazií a částečně retrospektivní minulosti. Vznikla limonáda v íránských reáliích 60. let líčící posledních sedm dnů života stárnoucího člověka nenaplněného láskou, který se rozhodne zemřít.

Na ulici totiž potkal ženu, kterou celý život miloval, ačkoliv s ní nemohl kvůli jejímu otci žít - a ona už jej zdánlivě ani nepoznala. Což v obraze a zvuku obnáší temné vzdychání a barevné podbarvování melodramatických scén, do nichž se přimíchává atmosféra teheránských uliček, kaváren a starých krámků s harampádím.

A vy zas naříkáte, proč někdo neporadil autorce, aby se i s věrným spolupracovníkem a režisérem Vincentem Paronnaudem držela komiksové kresby. Takhle vznikla nepříliš dobře napsaná ústřední figura, kdy si Mathieu Amalric hraje na Peršana. Z marnosti co chvílí naříká nad hudbou, která mu už nedává radost, rozčiluje se nad náhradním a nešťastným manželstvím, které se ukázalo být omylem. Je to trochu černobílé, bohužel v barvě hraného filmu. Odškrtávají a odříkávají se tu schémata, pohromadě nedrží ani odlišné herecké styly.

Film postrádá tempo. Připomíná trochu školní práci katedry režie, ale se štědrým rozpočtem a výsledkem, jenž zůstal na cestě mezi. Herečka Maria de Medeirosová přispívá rolí šílené domácí semetriky ke komiksové karikatuře, zatímco příběh o ukřivděném vztekajícím se člověku, kterému táhne na šedesátku, ústí v banalitu o sladkohořké chuti života. No a celé se to jmenuje Kuře na švestkách, protože toto jídlo  je jediná věc, která nakonec hrdinu činí v životě šťastným.

Jenže Násirovi nakonec nevěříme ani slovo, když fanfarónsky vyzve na souboj smrt s andělem Azraelem. Posledních deset minut už se jen ždímají slzy všemi možnými prostředky. Je to taková škoda, že by člověk po východu z kina nakonec opravdu brečel…

 

Sobota, 13:00 - Lovci celebrit, podpisů a odlesku slávy jsou nejvytrvalejší v Severní Americe. V Torontu pochopíte, že snímky o posedlosti slavnými nejsou jen vtip. Lidé od filmu vám ale řeknou, že ještě horšími naháněči celebrit jsou organizátoři "východoevropských" festivalů, kteří se bojí, že je doma nebude nikdo brát bez celebritího masa vážně.

Lákáme je údajně na všechno: na alkohol, moravské koláče, peníze z kulturních rozpočtů, ale i slovanské tance v podání kulturních souborů. O východní nemoci "amerických celebrit" koluje řada vtipů. Hodně jich zná znalec "našich" poměrů a někdejší spolupracovník sarajevského festivalu Howard Einstein, která vzpomíná: Každá strategická porada končila zadáním, abychom hlavně už přivezli Clooneyho.

Jenže Clooney jezdí pravidelně spíš do Toronta, jehož se stal málem marketingovou tváří. Letos se tu dokonce objevil v podobném čase jako Brad Pitt. Takže místní noviny vyšly s obrovským familierním titulkem Brad versus George a s malou anketou o tom, kdo je nejnesexuálnější a nejsamečtější, prostě nej.  Na kontinentu posedlém tabulkami pořadí, vítězi a vším největším i nejlepším žádná novinka. Trochu to připomíná soutěžní výstavu koček spojenou s kurzy tvůrčího novinového psaní.

Pokud můžu hodnotit, pak Clooney každopádně umí docela pohotově nacházet vtipné odpovědi i na úplně pitomé novinářské otázky. Ostatně proto jej novináři nazývají nejsympatičtější celebritou Hollywoodu.  Jeden z jeho nových bonmotů zní:  Měl jsem štěstí, že jsem se stal slavným až ve čtyřiatřiceti. Je lepší být věčným třicátníkem než věčně sedmnáctiletým.

V Torontu měl ale především zajímavé filmy, takže Pitta jednoznačně porazil během jednoho večera. Jako režisér i herec stojí za politickým thrillerem Březnové idy,  jehož příběh připomene Tři dny kondora. Pojednává o prezidentské kampani, v níž se střetne mladý idealistický kandidát se zkorumpovaným senátorem, jehož hraje sám Clooney. Není to vysloveně politická satira na současnou politiku, spíš trochu noir příběh s potemnělými obrazy a politickými intrikami mezi nablýskanými auty. Současný Washington je podle jednoho z herců filmu Paula Giamattiho natolik prohnilý, že Hollywood vedle toho vypadá jako hřiště pro děti.

Tvůrce Bokovky Alexandre Payne pak obsadil Clooneyho do dalšího sebezpytujícího mužského příběhu Descendents (Následovníci), který umístil do dalšího atraktivního prostředí. Namísto Kalifornie se ocitáme na Havaji a herec představuje bohatého právníka, otce dvou dcer a manžela, jehož život se postupně rozpadá poté, co žena upadne po nehodě do kómatu.

Je to strhující psychologické drama, ale vyprávěné s Paynovou ironií. Clooney si  tu střihl roli zraněného, do kouta zahnaného "střelce" přicházejícího o všechny maskulinní sebejistoty. Do úst si nechal dát i pikantní věty bezmocného muže. Jedna zní: "To by mě zajímalo, proč všechny ženské kolem mě projevují takové sebedestruktivní sklony. Moje žena s motorkami a čluny, jedna dcera s drogami a staršími muži a ta mladší aspoň se svými náladami a rozmary."

Oproti tomu Pittův Moneyball  sliboval napínavé utkání, ale nakonec je to  dlouhý a nudný baseballový zápas. O filmu inspirovaném skutečností, před kterým se Pitt s Angelinou Jolie prošli na červeném koberci, se mluvilo jako o možném kandidátu na Oscary.  V hvězdném obsazení nabízí klasický sportovní příběh z národní baseballové ligy o týmu složeném z podceňovaných outsiderů, kteří to natřou přeplaceným a slavným soupeřům. Uslyšíte sice několik vtipných dialogů, ale za chvíli vás začne snímek nudit. Asi jako nekonečné pozorování nepovedeného odpalu.

 

Sobota, 13:00 - V Torontu pochopíte, co opravdu znamenají sousloví globální festival, globální film a politická angažovanost. Nadvláda angličtiny a anglofonní kultury umožňuje rodilým mluvčím debatovat o světě, jako by byl celý na dosah (případně jako by jim patřil). Lidé rádi mluví o místech nejrůznějších konfliktů na celém světě, o tom, proč se Západ více nezajímá o Východ, či jak se dotkla ekonomická krize řidičů v Čadu. A já jim drze říkám, že nijak, protože tam nemají řidiče.

Ale vážně. Hned od pátečního programu se tu najde řada filmů s politickým a aktuálním poselstvím, o něž je na rozdíl od naší země venku zájem. Kanaďané jsou pyšní na to, jak se v jejich zemi setkávají lidé nejrůznějších původů a etnik;  pokud chtějí, mohou si tu žít ve svém obchůdku s čajem či prodejnou kimčchi.

Snímek Always Brando zastupuje tuniskou kinematografii. Ještě před nedávnem se říkalo, že si tam cizinci točí jen plážová videa se zmrzlinou a krémem na opalování. Teď skoro není festivalu, kde by se neobjevil tuniský pokus reflektující možnost svobodné tvorby a nedávnou revoluci.

Brando Always vypráví tragikomický příběh místního provozovatele kavárny, jehož náhodou obsadili zahraniční filmaři do svého filmu, protože jim připomínal Marlona Branda. Má charisma, bouří se proti společnosti. Začíná chápat, že jako herec by mohl snadněji vycestovat za lepším životem, jeho snoubenka se bojí, že ho ztratí.

Film nabízí řadu úsměvných komediálních situací a zároveň zrcadlí sociální frustraci života obyčejných Tunisanů bez budoucnosti, kteří sní bláhový sen o dalekém štěstí za sedmero hranicemi a imigračními úřady na Západě. Nastupující režisér Ridha Behl natočil film coby hold nespoutané svobodě, revoltě i sexuální neodolatelnosti, o níž si jinak takhle posedle povídají snad už jen zastydlí hippíci. Ale Tunisku snad rádi malé zpoždění promineme...

 

Pátek 16:00 - Zahájení jednoho z největších festivalů na světě se docela povedlo. Lidé jako já se ovšem dostali k hlavním hvězdám zahajovacího filmu TIFF (Toronto International Film Festival) Davisi Guggenheimovi a zpěváku Bonovi na dohled nanejvýš přes obrazovku. V pátek debatovali před kamerami o svém dokumentárním filmu From The Sky Down (Z nebe na zem) zachycujícím umělecké vzedmutí kapely U2 a svízelný vznik alba Achtung Baby.

V kanadských novinách Global Mail vyšel malý návod, jak se stát celebritou, provázený malým komiksem. Máte se dobře oblékat, šetřit na nějakou tu plastiku, nechat se vidět ve společnosti dalších slavných...  a v neposlední řadě konat dobré skutky. Vedle toho je obrázek jakéhosi snaživce, jenž se ptá chudáků v nějaké exotické zemi, jak by jim mohl pomoct. A oni mu odpoví: "Dovez nám Clooneyho, anebo alespoň Bona".

Režisér Guggenheim připomněl, že každá rocková kapela by měla už z logiky své hudby směřovat dříve či později k rozpadu a vnitřní explozi. Ovšem v případě U2 se stal pravý opak. Přiznám se, že nemám podobné hudební dokumenty rád. Skoro se mi zdá, že by většina muzikantů měla radši zpívat, anebo si užívat nevázaného života než mluvit moudře před kamerou - a ještě navíc o sobě a o svých pocitech. Guggenheimův film však zajímavě a bez velké sebestylizace odhaluje intimitu U2. Jsme svědky, jak jejich písničky vznikají z náhodného brnkání a nasávání atmosféry, k němuž se ex post vymýšlejí angažovaná slova.

Torontský megafestival má také smysl pro marketing. Před každým programem běží nekonečné znělky a reklamy, jako by šlo o Večerníček před zprávami.  Pro našince je přitom zajímavá nadprůměrná inteligence spotů o propojení moderní přehlídky s byznysem. Na internetu jsem našel ukázky starších věcí z minulých let - například reklamy na kreativitu, k níž vybízí cadillac neúspěšné producenty kopírující cizí náměty (zde, zde a zde).

Letošní spot věnovaný dobrovolníkům zase vypráví anekdotu, jak publikum se chystá přivítat na pódiu Atoma Egoyana. Režisér ale zůstává zamčený v předsálí za papundeklovými dveřmi, za něž by se nestyděl ani karlovarský Thermal. Lidé přesto tleskají - jen namísto kanadskému filmaři partě festivalových dobrovolníků.

Aby bylo jasno: davy uvaděček, posunovačů lidí ve frontě, kontrolorů akreditací a „odpovídačů" jsou skutečně jedněmi z letitých hrdinů festivalu. Jako tomu bývá venku zvykem, dělají tuto práci zadarmo s nadšením, anebo za to, že se večer dostanou do kina. Není to žádné brigádničení na nové džíny, ale příležitost pro studenty filmu i nezaměstnané.

 

Čtvrtek 19:00 - V ontarijské metropoli se v druhém zářijovém týdnu koná obří filmový festival TIFF (letos 8.-18. září). Je to svátek, show, matějská, ale taky nejlepší kino na světě, kde dávají 300 filmů ze 60 zemí všech stylů, žánrů i vkusů - včetně koprodukčního Cigána Martina Šulíka a Aloise Nebela. Tento blog se pokusí zachytit to nejzajímavější z nich, stejně jako dojmy z torontské procházky mamutím festivalem. 

Přijet do Toronta, to totiž znamená teleportovat se do zcela jiného světa, který se před vašima očima několikrát zrychlí a hlavně zvětší. Z letiště jsem dojel do centra obyčejným autobusem, který se ale jmenuje Rocket. I nejmenší kafe se tu čepuje málem do kelímku na pivo. A nad hlavou se tyčí mrakodrap, který se za špatného počasí ztrácí nahoře v mlze, jako by někdo zapomněl pákistánským dělníkům říct, kdy mají přestat se stavbou.

Vyrazit za akreditací znamená vlézt do hotelového mraveniště, kde se pohybují tisíce filmových profesionálů. Kolem vás je najednou strašně moc lidí; všichni jsou rychlí, pohotoví, s nikým neztrácejí čas a ohledy berou jen na sebe. Vyhlížejí nové americké filmy či sní o tom, že Toronto je pro ně vstupní branou do severoamerické distribuce. Je to jako v seriálu, jen není zřejmé, kdo je hlavní postavou a kdo koná dobro. Všude cítíte peníze; není to typická festivalová spartakiáda zaštiťující se řečmi o kultuře, které si má druhý den v (po)slušných novinách přečíst ministr a nekulturní poslanci.

Marně byste tu vzpomínali na českou kafíčkovou novinařinu. Dvě hodiny trvá jen obtelefonování píáristů, jimž se tu říká "film publicists". Domáháte se možnosti rozhovoru, setkání s agentem či vstupu na party, kde se opravdu pečou nové známosti a kontakty ze světa filmu. A ne že se tam kalí z eráru.

V Torontu se ovšem vyplatí přejmenovat Českou republiku na nový stát zvaný Praha, který vám otevírá dveře do vyšší festivalové společnosti.  Když řeknete střední Evropa, bude to znít jako něco mezi Nikaraguou a Švýcarskem. Slovo Východ už spouští v americkém protihráči dvě možné asociace. Asi po něm budete něco chtít. Asi by mohl udělat dobrý skutek, aby dokázal, že i malé národy neznámo odkud mají za velkou louží šanci!

V Torontu jste ve velkém světě. Kdybyste si dali práci a objeli luxusní podniky a bary, potkáte kdekoho z Hollywoodu. Americká studia tu odhalují všechno možné, letošní novinky i první triumfy na Oscary. Který film tu vyhraje prestižní diváckou cenu jako Milionář z chatrče či loni Králova řeč, stává se čerstvým favoritem.

Brad Pitt tu představí svůj vymodlený film o baseballu Moneyball. Já baseballu nerozumím, je to pro mě trochu jako kulečník ve třidéčku. Takže jsem spíš zvědavý na novinku Nicolase Cage, který uvede spolu s Nicole Kidmanovou rodinné drama Joela Schumachera Trespass.

Torontský galapodnik zahájila v Royal Thompson Hall netradičně projekce dokumentárního filmu Davise Guggenheima o rockové skupině U2 a albu Achtung baby nazvaného From the Sky Down. Unikátní bude zřejmě i dokument Camerona Crowa skládající dvacetiletou kroniku historie skupiny Pearl Jam pod titulem Twenty (Dvacet). Presskit slibuje, že přináší výběr z asi tisícovky nikdy nepublikovaných záběrů o kultovní kapele.

Tajně ale vyhlížím politickou perličku. Dá se čekat, že největší legrace bude s dokumentem mapujícím mozkový think-tank konzervativní americké političky Sarah Palinové, která plánuje kandidovat na prezidentku Spojených států. Jmenuje se Sarah Palin — You Betcha!