Recenze - Francis Ford Coppola je kinematografii pojem. A to nejenom jako nezpochybnitelný klasik (trilogie Kmotr, protiválečná elegie Apokalypsa, geniální paranoidní thriller Rozhovor, experiment se vzpomínkovým vyprávěním Peggy Sue se vdává), ale i jako režisér, který zažil obrovské komerční propady (Lidé deště, Jedna od srdce, Cotton Club).

Jeho zřejmě posledním výjimečným dílem byla postmoderní, expresivně stylizovaná verze Draculy z roku 1992. Pak už se Coppola věnoval spíš produkci (např. snímků talentované dcery Sofie) a jeho vlastní režijní počiny působily unaveně.

Foto: Aktuálně.cz

Předloňské Tetro má mít v jeho filmografii úlohu jakési závěti. Čemuž odpovídá jak námět o umělci, který nechce, aby se jeho dílo dostalo na veřejnost, tak styl snímku - který má černobílý obraz sugerující to, že se děj odehrává jindy než v současnosti. Tento prvek mimochodem Coppola použil už kdysi v Dravých rybách, což byl mládežnicky rebelský snímek, ale bez barevně rozjásané energie, zahalený v jakési smutné, agonické a šedivé mlze.

Nejkrásnější a nejosobnější film

Z Tetra ale dýchá spíš staromódnost a zároveň poučenost dějinami. Coppola jako by se vracel ke klasikům typu Elii Kazana (část filmu připomíná Tramvaj do stanice Touha a V přístavu), zároveň si je vědom, že to, co dřív u Kazana a spol. mělo realistický nádech, je dnes bráno jako stylizace.

Foto: Aktuálně.cz

Přitom Coppola film ještě stylizuje nad rámec pouhého použití černobílého materiálu, záměrně ho zneživotňuje a dodává mu modelový nádech. Retrospektivy ztvárňuje až do podoby divadelní hry, či dokonce baletu, který vzniká na základě textu,  jejž kdysi napsal, ale nikdy nevydal hlavní hrdina Tetro (jenž se ale Tetro nejmenuje). V těchto retrospektivních, na barevný materiál točených sekvencích se zase Coppola odkazuje k filmům Powella a Pressburgera (výslovně se zmiňují Červené střevíčky a adaptace Hoffmanových povídek).

Tetro je ve výsledku totálně „režisérský film" - každý obraz, střih, gesto, intonace, barevná nálada a světelná tonalita jsou plně pod kontrolou hlavního tvůrce. Nic tu není spontánní, výsledek náhody; vše je přesně v těch mantinelech, které tvůrce předem promyslel. Sám Coppola tvrdí, že chtěl udělat svůj „nejkrásnější a nejosobnější" film. Problém ale je, že v takto bezpochyby krásném, ale sešněrovaném díle nevyplouvají na povrch emoce přirozeně.

Foto: Aktuálně.cz

Vyztužení obrazů vznešenou vážnou hudbou od Pucciniho, Mozarta, Offenbacha, Mendelson-Bartholdyho, Schumanna či Brahmse dění ještě víc bezpečně konzervuje. Ani základní dějový zvrat - odhalení Tetrovy identity a vztahu k jeho příbuznému, mladičkému Benniemu, jehož očima děj z velké části nahlížíme - nevyvolá překvapení či dojetí, nebo co to vlastně vyvolat má, ale spíše jen pobavený úsměv. Složitě komponovaný snímek nakonec vyznívá celkem banálně, což asi nebylo cílem.

Jiní herci, jiné filmy

Coppola by si to jistě dokázal obhájit tím, že už stylem filmu naznačuje jistou neaktuálnost a nereálnost. Zapojením divadla, odkazům k baletu, opeře a dalším „archaickým" a narativně jednoduchým či „naivním" formám nám zase dává najevo, že ani Tetrův příběh nemáme brát v mezích pravděpodobnosti.

Foto: Aktuálně.cz

Člověku je ale zkrátka trochu líto, že jindy tak živelní herci jako Vincent Gallo (filmy Claire Denisové, vlastní počiny Buffallo 66 a Hnědý králíček) nebo Maribel Verdú (Mexická jízda, Faunův labyrint) museli být zneživotněni do pouhých loutek v režisérových rukách.

Můžeme se jen dohadovat, jak by snímek působil, kdyby v hlavní roli byl coby jeden ze tří kandidátů Javier Bardem a kdyby jeho protihráčem v postavě všemocného uměleckého kritika byl muž, nikoli žena, jak ji nyní ve filmu hraje Carmen Maura. Coppola jako by se tu oklikou přes almodóvarovskou herečku chtěl přiblížit také k Fellinimu a celý film převést do jakési snové féerie. Kdo chce, uvidí zde zase ozvuky Rocca a jeho bratrů od Viscontiho či Noci od Antonioniho - a uvidí zde i Coppolův navrat k vlastním italským kořenům.

Jiný film by vzniknul, kdyby byl do hlavní role obsazen Matt Dillon a Tetro tak působilo v návaznosti na Dravé ryby - což byl také černobílý snímek, v něm tento herec účinkoval a rovněž vyprávěl o složitých vztazích.

A tak dále - výčtem by se dalo jistě pokračovat a mohli bychom se zamýšlet nad smyslem všech těchto odkazů, poct, inspirací a parafrází. Víme ale hlavně to, že si F. F. Coppola za 5 milionů (které nezpůsobí žádnou finanční katastrofu v případě neúspěchu) natočil film vyloženě pro sebe.

Tetro představuje esenci tzv. stařeckého filmu - díla zasloužilého umělce, který z piedestalu chce šířit velká moudra o životě, má v malíku formální stránku, jen oslovuje stále menší publikum. Především úzkou skupinu cinefilů, která věří v koncept „autorského filmu" a hlavně „osobního zrání".

Kolega Jan Bušta - s mnohem větší empatií, než jsem byl schopen já - viděl v tomto spojení stařeckosti a moudrosti přerod k typu tvůrce, jenž si pracovně nazval „mudřec". A na takového mudřece se nemůžete zlobit.

Jen tak tušíte, že když vám v úvodu nabídne obraz můry sebevražedně přitahované světlem žárovky, sám už svým uměleckým gestem a touhou po světle nedojde na tak sebedestruktivní hranici jako jeho hlavní hrdina.